Ponorka, dusno, konflikty, problémy ve škole, do toho blížící se vysvědčení… Někdy máme pocit, že je „všechno špatně“, a mnohem víc vidíme nedostatky než pozitivní věci. Ale ony tady jsou taky! Proč je tak důležité umět se v rodině vzájemně ocenit – a jak na to?
Text: Tereza Beníšková Foto: Emanuel Mizia
Náš mozek je evolučně nastaven tak, že první vnímá spíše to špatné. Negativní věci jsou pro nás hrozbou a mozek si myslí, že si jich musí pořád všímat, aby nás chránil. Jenže všímat si více negativních věcí nás v důsledku oslabuje. Vidíme, kolik se toho nepovedlo, vzbudí to v nás různé další strachy a obavy z následků toho negativního v budoucnosti. Nedochází nám, že ale v tu chvíli rozhodně nevidíme všechno.
Představme si naši životní situaci jako rušné večerní náměstí, kde se toho spousta děje. Hodně dobrého i špatného. A naše pozornost je jako reflektor, který některou ze situací nasvítí. Když si budeme stále všímat jen toho, co se nedaří, budeme mít pocit, že jsme na tom opravdu špatně, že jsme selhali snad ve všech oblastech. Čemu dáváme pozornost, to sílí, řetězí se a přitahuje další podobné situace. Přitom ty pozitivní věci tam stále jsou a je jich hodně. Jen nejsou zrovna nasvícené.
Zkusme tedy vědomě přehodit optiku a spíš si všímat toho dobrého. I doma cíleně hledejme to, co se povedlo, co děti udělaly dobře, a uvědomit si, že to pro ně nyní fakt není jednoduché. Tak zkusme neřešit to, co nešlo, ale spíš vidět to, co šlo. Udělat si seznam úspěchů, třeba si i sepsat, co všechno děti za ten rok zvládly. Určitě toho bude spousta! Byla to jedna výzva za druhou a ony to zvládly. Musely se toho naučit hrozně moc.
Ocenit ovšem zaslouží (a potřebují!) nejen děti, ale i rodiče. Vždyť pracovat doma, když mají děti distanční výuku, je taky obrovská výzva, stejně jako chodit do práce a večer honem uvařit i oběd na druhý den a dohlédnout na to, že děti poslaly úkoly. A ještě jim případně něco vysvětlit, třeba i látku, kterou sami neznáme a musíme si ji nejdřív dohledat na internetu. Všichni si zasloužíme pochopení, pochválení a vzájemné pohlazení.
Jak druhé (a samozřejmě ideálně i sebe) dobře pochválit? Pochvala by měla být srdce, za to, z čeho máme vážně radost, co se nám líbí. Nevymýšlet si nic uměle, to je totiž hodně znát. Ale ukázat druhému, že jsme dali čas a pozornost tomu, abychom se zamysleli nad tím, co se nám na něm líbí, za co jsme mu vděční, co oceňujeme, co zvládl. Druhého člověka to motivuje – a ukazuje to náš respekt k němu, že nám stál za to, abychom promysleli, co se povedlo, co je dobré. Výtky a pohanění nám někdy jdou z pusy samy, hned říkáme druhým, co se nám nelíbí. Tak proč nezkusit stejně tak hned říkat, když se nám něco líbí, když nás něco potěší? Uvědomit si, za co jsme vděční, co všechno se daří.
Můžete si třeba i společně sednout se všemi členy rodiny a říct jeden o druhém, co se mu povedlo a co oceňujeme. Zeptat se dítěte, co se máma za ten rok naučila, kam se posunula, a pak zase říct dítěti, kam si myslíme, že se posunulo ono. My Češi jsme často spíš kritičtí, a to i sami k sobě, takže kdybychom se někoho zeptali, kam se posunul, možná pokrčí rameny a řekne, že nikam. Přitom když se zeptáme jeho okolí, okamžitě vyjmenuje spoustu věcí, které se dotyčný za tu dobu naučil, které zvládl a vydržel, i když nechtěl.
Když si to rodina takhle poví, my dospělí budeme nejspíš překvapení, kolika věcí si děti všimly a oceňují, že jsme je udělali dobře. A rádi uslyší totéž od nás. I puberťáci, u kterých toho jinak dost kritizujeme a věčně řešíme různé problémy, nejen se školou. Tím spíš by bylo fajn povědět jim i ty hezké věci – ale musí to být něco, co si opravdu myslíme, žádná chvála pro chválu. Každý rodič, když se trochu rozhlédne, jistě uvidí spoustu dobrého!
Samozřejmě – často to bývá tak, že co je pro jednoho důležité, může být pro druhého naprosto nepodstatné. Někdo třeba řekne: To je sice fajn, že dítě začaly bavit šachy a zlepšilo se v hraní na klavír, ale podívej na to vysvědčení…! Ale svět je pestrý, a když se sejde celá rodina, tak se to ukáže naplno. Ostatně i pro rodiče bude přínosné, když uslyší, co je pro koho podstatné.
Je také důležité ocenit i úsilí a snahu, ačkoli možná výsledky ještě nepřišly. Ukážu to na příkladu poradenského klienta, který má specifickou poruchu učení a mívá v diktátech spousty chyb. V jednom diktátu měl chyb čtyřicet. Pak doma dřel, opravdu se snažil a pracoval, a počet chyb v dalším diktátu stáhl ze čtyřiceti na dvacet. To je o polovinu méně! Ale stále by to při běžné klasifikaci vycházelo na pětku. Tohle dítě si ale zaslouží určitě obří pochvalu a ocenění, a ne vynadat za to, že dostalo pětku. Vždyť se výrazně zlepšilo, a hodně na tom pracovalo. Takže si zkusme všímat, kde se naši blízcí snaží, do čeho dávají úsilí. Pokud budeme respektovat a oceňovat úsilí, časem se nejspíš zhmotní i do hmatatelných výsledků.
A co dárek jako způsob ocenění druhého? Dárky jsou fajn, ale nemělo by se to s nimi přehánět. Ta pochvala, ocenění a respekt by měly být v ideálním případě každodenní. Denní dárky by ale ztratily své kouzlo. Ale možná nyní je pravý čas i na dárek, protože se nám jako rodině povedlo něco většího – zvládli jsme a zvládáme distanční výuku, jsme pořád spolu jako rodina, přežili jsme to.
Můžeme vymyslet nějaký společný rodinný zážitek, něco si dopřát, objednat si dobré jídlo, něco podniknout – půjde toho čím dál víc. Nebo zkusit navzájem navrhovat, jaký dárek by si podle nás zasloužili a přáli ostatní členové rodiny. Může to být zábava a i překvapení, co si o nás druzí myslí a jak moc nás znají, nebo neznají.
Tak si pojďme všímat toho, co se daří. Přeji šťastné pátrání!
.
Rozhovor s Terezou Beníškovou čtěte ZDE
Další články dětské psycholožky Terezy Beníškové na webu Velká přestávka:
Psychické následky covidu
Jak poznáte, že malému introvertovi není dobře – a co s tím?
Co opravdu potřebují malí introverti?
3 způsoby, jak zahnat akutní úzkost
Jak pomoci úzkostnému dítěti
Psychohygiena pro děti a teenagery
Time management pro děti a dospívající
Jak poznat začínající depresi?
Proč zažíváme pocit selhání – a co s tím dělat?
Čas na školu vs. volný čas
12 způsobů, jak předcházet depresi. U sebe i u dětí.