Dlouhodobá distanční výuka má v řadě rodin jako průvodní jev téměř permanentní pocit selhání, a to paradoxně na všech stranách. Proč na něj máme nárok a jak tenhle stín odehnat?
Text: Tereza Beníšková
I zodpovědné a pilné děti v současných podmínkách často trápí pocit, že „jim to nejde“, že dost dobře nezvládají ani to, s čím dřív neměly problém – třeba přimět se k plnění úkolů, opakování před testem nebo k dalším úmorným výpiskům. Navíc by měly cvičit na klavír nebo na flétnu a po pěti hodinách u počítače se odpoledne ještě připojit na online výtvarku, protože ateliér ZUŠ funguje taky jen na dálku.
Rodiče zase pronásledují výčitky, že i když se můžou přetrhnout, stejně to nestačí a vždycky jim někde něco uteče – snaží se zvládat práci z domova (jenže občas zajedou na nákup v pracovní době, a oběd se zkrátka dělá v poledne), pomoc s distanční výukou (jenže pak mají videokonferenci a musí dítě „odbýt“, nebo na to už zkrátka nemají energii), a samozřejmě i domácnost, vaření a spol. (jenže pak s dětmi jedí ve tři odpoledne rychlé těstoviny nebo to rovnou vzdají a zajedou pro jídlo do fastfoodu).
Paradoxní na tom je, že se všichni opravdu snažíme – a přesto na nás nepříjemně často doléhá pocit, že to není dost, že se to všechno míjí účinkem, že asi děláme něco špatně… zkrátka že selháváme.
Jak je to možné? Tolik snahy, a přesto to nepomáhá? Proč opakovaně zažíváme pocit selhání?
Pojďme si připustit, že nyní je téměř všechno jinak, než bylo dřív.
Když si uvědomíme, jak moc se naše rodinná a školní situace za poslední rok změnila, pochopíme, že pocity selhání jsou přirozeným důsledkem podmínek, ve kterých se nyní nacházíme.
Děti nechodí do školy.
Děti nechodí na kroužky, nevídají se s kamarády.
My možná nechodíme do práce.
Už to trvá hrozně dlouho.
Do toho obavy o zdraví nás i našich blízkých, možná existenční obavy. Strach z toho, jak to ekonomicky zvládne naše země. Obavy z budoucnosti.
Často zažíváme pocit bezmoci. Ztratili jsme kontrolu nad situací. Nevíme, co bude. Nevíme, kdy děti zase půjdou do školy, ale asi to ještě bude trvat (přinejmenším u některých). Chybí předvídatelnost. A my sami s tím nemůžeme nic udělat.
Zároveň nás ale napadá, že jiní jsou na tom hůř, že stěžovat si na vlastní situaci je možná drzé a sobecké. Že se nám toho přece tolik neděje. Nejsme zdravotníci v první linii, kteří denně bojují o lidi s covidem. My ani naši blízcí nejsme na lůžku intenzivní péče. A distanční výuka je lepší než vůbec žádná škola. Měli bychom být vděční, ne? Měli bychom to přece zvládat a být rádi, že právě nám se nyní „tolik neděje“. Jenže tak to není. I nám a dětem se „toho děje“ hodně.
Školní situace dětí se naprosto změnila. Distanční výuka má velmi málo společného s prezenční výukou, téměř všechno je jinak. Děti jsou už unavené, otrávené, mnohdy až apatické. Ztrácejí elán, vadnou nám před očima. Snaží se, ale snaha nemá takový efekt jak dřív. Školní úlohy jim možná nedávají smysl, ztrácejí motivaci.
Chybí jim i režim, dřívější rutina, to, na co byli zvyklí. A moc jim chybí skutečný sociální kontakt. Člověk je tvor společenský, a izolovat někoho dlouhodobě od ostatních je svým způsobem týraní. Dětem navíc plyne čas jinak než nám. Rok je pro ně mnohem delší doba.
Nás rodiče trápí, že děti působí nešťastně. My sami jsme z toho nešťastní, frustrovaní, zoufalí. Moc jim chceme pomoci, ale příliš se to nedaří. Chceme jim pomoci lépe si zorganizovat práci, nějak to udělat, aby byly s distanční výukou spokojené, aby nezapomínaly na úkoly, aby je to bavilo. Ale děti mají pocit, že je jenom prudíme.
Možná máme strach, že se děti nenaučí ani zdaleka tolik, jako kdyby nebyla pandemie. Jak zvládnou další ročníky, navazující studium – nebude jim to navždycky chybět? Jak zvládnou zase chodit do školy, když si odvykly vstávat brzy, pravidelně se učit, odvykly rutině? Možná naše dítě sportovalo, bylo v tom dobré a chtělo se danému sportu více věnovat. Vrátí se jeho výkonnost po roce na stejnou úroveň, bude stále úspěšné?
Znejišťují nás i různé požadavky učitelů na děti, požadavky na vybavení k online hodinám (Co všechno musíme ještě pořídit, jaké programy nainstalovat? Mají učitelé právo chtít po dětech mít stále zapnutou kameru? Dokážu rozostřit pozadí na kameře, aby všichni neviděli, jak to doma máme…) a komunikace s učiteli. Možná si na naše dítě často stěžují nebo dostává špatné známky, a my nevíme, co s tím. Vždyť se přece snažíme – dítě i my. Učitelé sami jsou často také bezradní a nevědí, co mají dělat.
Možná máme i strach, že se dítě stane závislé na elektronice, když s ní tráví celé dny.
Bojíme se, co s dětmi rok distanční výuky a podivné izolace udělá.
My i děti nyní zkrátka zažíváme mnohem víc strachu a obav. Každý den přichází spousta malých i větších frustrací, že něco není tak, jak bychom chtěli a čekali. Zakoušíme mnohem větší stres. Nemáme kontrolu nad svým životem tak jako dřív. Věci nejsou předvídatelné, mění se, a často k horšímu. Ať děláme, co děláme, není to o moc lepší.
Proto by bylo divné, kdybychom pocity selhání nezažívali.
Jak zvládat pocit selhání? Jak se necítit špatně, i když všechno nejde tak, jak bychom chtěli?
Situace, kterou prožíváme, tady nikdy předtím nebyla. Nemáme po ruce osvědčené způsoby, jak ji zvládnout. Nemůžeme se zeptat starších a zkušenějších, co bude fungovat. Je třeba si připustit, že máme hodně naloženo, není to ani náhodou snadné. Náš život se proti době před pandemií o tolik změnil!
Měli bychom ale počítat s tím, že když si současnou situaci naplno připustíme, můžeme se v první chvíli cítit ještě hůř. Možná jsme to sami před sebou popírali a říkali si, že to trvá jen chvilku, že to není tak těžké, že se brzy všechno vrátí do starých kolejí… Ale ne. Trvá to dlouho. Je to hodně těžké. A tím, že před tím budeme zavírat oči, si nepomůžeme. Právě naopak – až ve chvíli, kdy si náročnost situace připustíme, můžeme konečně hledat cesty, jak ji zvládnout. A jak sobě i dětem ulevit.
Co čekáme? Že jsme superhrdinové, kteří zvládnou zároveň 100 % odvádět svoji práci ve složitějších podmínkách doma, přitom zároveň nakoupit a uvařit pro celou rodinu oběd i večeři? Dohlížet na děti a na to, jak se věnují škole, podle potřeby jim učivo vysvětlit, dělat s nimi odpoledne úkoly? A ideálně u toho zvládnout ještě všechny domácí práce, tu dát prádlo do pračky, tu vyluxovat, vyvenčit psa…
Pomůže začít být k sobě laskavý. Samozřejmě i k druhým, ale hlavně k sobě. Je zajímavé, že mnoho lidí má víc pochopení pro druhé, ale na sebe (partnera, děti) jsou nároční. Čekají, že zvládnou i nemožné, a ještě u toho budou veselí a spokojení.
Zkusme se na sebe podívat očima cizího člověka, s odstupem. Co všechno tahle žena/tenhle muž zvládá? O kolik se jí/mu změnil život proti době před pandemií? Vypněme na chvíli vnitřního kritika a oceňujme. Možná si až v tu chvíli uvědomíte, kolik toho vlastně zvládáte. Jste obdivuhodní. Nezasloužíte si kritiku, ale přijetí a ocenění.
Sepište si, co všechno jste už od začátku pandemie zvládli. S čím jste se poprali, co jste se naučili. Budete překvapení, kolik toho je. Napište si to třeba ozdobným kaligrafickým písmem a vyvěste na ledničku.
Sedněte si s dětmi a udělejte totéž. Napište si seznam, co všechno se během pandemie naučily, co zvládly. Co všechno už vydržely a jak se s tím popasovaly. Do seznamu připisujte další a další věci, kdykoli si na ně vzpomenete.
Nechtějme po sobě nemožné. Je nutné na sebe i na ostatní klást reálné požadavky. Kdykoli se zase budeme v duchu úkolovat, co ještě musíme nutně udělat, zkusme poodstoupit a podívat se na sebe zvenku. Jsou to splnitelné požadavky? Není ten člověk už přetížený? Nepotřeboval by si spíš na chvíli odpočinout než ještě dál úkolovat? Nepotřeboval by spíš pochválit, ocenit? Obejmout? Buďme na sebe hodní, zasloužíme si to.
Podpořme i děti. Mluvme s nimi o škole, ale ne tak, že je rovnou zkritizujeme a řekneme jim, co podle nás dělají špatně a měly by dělat jinak. Zase si představme, že jsme někdo cizí, kdo tohle dítě vůbec nezná a chce se o něm něco dozvědět. Zapomeňme na své představy o tom, jak to dítě vnímá. Se zvědavostí zjišťujme, jak se dítě doopravdy ohledně školy cítí. Co myslí, že zvládá dobře, kde to podle něj nejde, co ho trápí. S čím bychom mu mohli pomoci a jakým způsobem.
Pak můžeme vymyslet řešení, která budou lépe fungovat, nebo aspoň dítěti dávat pravidelnou pozitivní zpětnou vazbu a podporu. I naše dítě potřebuje slyšet, že je obdivuhodné, jak se s tím pere a že to ještě nevzdalo. Že si toho všímáme. Že mu držíme palce a fandíme mu.
Řešme jen to opravdu důležité. O známky opravdu nejde (pokud děti nepropadají). Horší známky můžou částečně zkomplikovat přijímačky na SŠ či na VŠ, ale v dnešní době obvykle tak velkou váhu nemají, takže to zase takový rozdíl neudělá. Nastavme si, že je důležité tímto ročníkem nějak projít, ale hlavně to přežít.
Snažme se vrátit do života radost. Cíleně si hledat, co nás potěší, a pravidelně se tomu věnovat.
A možná nám současná situace přece jen přinesla i něco dobrého? Třeba jsme častěji spolu jako rodina. Možná si víc povídáme, díváme se společně na filmy, hrajeme hry, které jsme předtím už dávno nevytáhli? Dozvěděli jsme se o sobě věci, které jsme předtím nevěděli? Poznali jsme se ještě z jiné stránky?
Mějme na mysli, že i negativní zkušenost nás v životě posune. Co nás nezabije, to nás posílí.
Každý den si večer řekněme nebo zapišme tři věci, které se ten den povedly. Tím si opakovaně uvědomíme, že se dějí i dobré věci. Že stále neselháváme, naopak. Že se nám něco daří. Mozek se tak přepne do pozitivních zpráv a bude je pak víc cíleně vyhledávat. Říká se, že čemu věnujeme pozornost, to sílí. Proto si všímejme toho dobrého.