Proč je na distanční výuce tak těžké oddělit čas na školní povinnosti a čas odpočinku – a proč je důležité se o to přesto pokoušet? Pokud máte pocit, že doma „řešíte pořád jen tu školu“, tyhle tipy by vám mohly pomoct.
Text: Tereza Beníšková
Za časů před covidem děti oddělování času na školu a volna řešit nemusely. Většina povinností byla totiž organizována zvenčí – byl dán přesný čas začátku a konce školy i kroužků. Stačilo jen přijít. Navíc školní povinnosti probíhaly mimo náš domov. Zbývaly domácí úkoly, ale těch většinou nebylo zase tolik. Pak už následovalo volno.
Nyní je potřeba, aby si dítě samo zorganizovalo většinu práce. Probíhají online hodiny, ale nejsou místo všech předmětů a děti musí doplnit spoustu látky samostatně. Najednou si může rozvrhnout práci během dne tak, jak mu to vyhovuje. Jenže když to neumí a nikdy dřív to po něm nikdo nechtěl, často se stane, že se školní povinnosti roztáhnou do celého dne. Pak se stane, že děti pořád napůl „dělají školu“, ale vlastně ne pořádně – a večer jsou unavené a otrávené, že neměly žádné normální volno, ale škola také není ještě hotová.
Oddělit čas na povinnosti a čas volna není při práci doma vůbec jednoduché. Bojují s tím i dospělí, kteří jsou teď na home office. Pracovní a volný čas splývá. Chvilku děláme něco do práce, chvilku něco hledáme na internetu, chvilku řešíme domácí povinnosti – a pak jsme frustrovaní, že ani práce, ale ani volno není podle našich představ. Pořád nás něco vytrhuje ze soustředění, ale vlastně nemáme ani skoro žádný prostor na odpočinek, protože nás co chvíli zase upomínají pracovní záležitosti.
Pokud chceme doma pracovat a zároveň přežít se zdravým rozumem, rozhodně je třeba začít oddělovat čas na školu a čas na volno. Nejdřív se to ale musíme naučit – my i děti.
Dejte mozku signál, co se bude dít
Dítě by mělo vždycky vědět, jestli má teď školu, nebo volno. Nemělo by to splývat. Různými rituály můžeme mozku pomoci, aby se přeladil na určitou činnost, ať už to je efektivní práce, anebo pořádný odpočinek.
První věc, kterou mozku dáme najevo, že teď pracujeme, je oblečení. Je jasné, že když jsem v pyžamu (a ještě ležím v posteli), mozek jede v systému „volno“, i když mi právě probíhá online hodina a měl bych se na ni soustředit.
Je vhodné se obléknout jako do školy, nebo se minimálně převléknout z pyžama do denního oděvu, do něčeho „pracovního“, abych si uvědomil, kdykoli se na sebe podívám, že teď mám školu. Můžu si určit „školní trička“, která nosím jenom na školu, a když mám hotovo, slavnostně si ho sundám a vezmu si „tričko na volno“. Mozek tak bude hned vědět, na co se naladit.
Fyzioterapeuti dokonce doporučují jít se před začátkem školní práce na chvíli projít ven. Třeba dojít na zastávku autobusu, ze které obvykle jezdím do školy, nebo ujít kus cesty do školy. A když je škola hotová, zase se jít projít – tím se hlava přeladí na volno. Není to ztracený čas! Když jsme chodili do školy, také jsme potřebovali čas na přesun tam i zpátky. Navíc se nám tím do denního programu pevně zabuduje přirozený pohyb na čerstvém vzduchu, který teď dětem často chybí.
Další rada? Nesnažte se všechny úkoly dělat naprosto dokonale. Škola by se pak mohla rozpliznout opravdu do celého dne i večera. Například prezentaci lze dost dobře zvládnout za hodinu. Samozřejmě bych na ní mohl pracovat dalších pět hodin, aby byla výjimečná a speciální. Hledat ještě lepší obrázky, tvořit animace, cizelovat věty…
Téměř každá práce se dá ještě zlepšit, když jí věnuju víc času. Ale k čemu? Práce na škole by mi ideálně neměla zabrat o moc víc času, než když jsem do školy docházel. Je třeba umět si říct „dost, teď už mám hotovo“. A naplánovat si během dne skutečné volno, do kterého žádné školní povinnosti nepustím.
Kdy přesně, to záleží na tom, jaký jsem a jak mi to vyhovuje. Někdo chce mít úkoly co nejdřív „z krku“ a dělá je v kuse, tak může mít třeba po 15. hodině už úplný klid. Jiný potřebuje povinnosti častěji prokládat přestávkami, potřebuje si mezitím odpočinout, tak mu to trvá třeba až do 17. hodiny. To je ale pro školáka nejzazší mez. Pokud někdo pracuje na škole od rána, po páté hodině odpoledne už by měl mít určitě volno.
Je dobré se naučit vypnout si notifikace ze školního e-mailu, Bakalářů apod. Pokud budu z volna vytrhován zprávami typu, že jsme dostali úkol z matematiky „na za týden“, mozek to nedokáže jen tak „odložit“ a říct si, že je času dost. Už to část kapacity zabere a pokazí mi to odpočinek.
Oddělit prostor
Při distanční výuce se obvykle překrývá i místo na práci a místo na relax. Dětský pokojíček se tak na část dne stává školní učebnou, a zbytek dne a v noci by měl být místem odpočinku a bezpečného zázemí. Jenže dnes to splývá a pokojík pak neslouží dobře ani k jednomu. Během vyučování se v něm najde dost rušivých podnětů, a naopak během volna děti často něco upomíná na školu.
Ideální by bylo dělat školu a mít všechny věci s ní spojené v jiné místnosti („pracovně“), ale málokdo má takové prostorové možnosti. Proto by bylo dobré i v pokojíčku oddělit místo na práci a místo na odpočinek. Školní povinnosti si plnit raději vsedě u stolu, ne vleže v posteli. Než na nich začnu pracovat, vyndám si všechny potřebné „nástroje k práci“, tedy sešity, učebnice, propisku, pravítko… a uklidím ze stolu všechno, co tam nemá být a mohlo by mě rozptylovat.
V pokojíčku by mělo být na první pohled patrné, jestli je právě „škola“, nebo „volno“. Bylo by fajn vždycky tomu chvilku věnovat, právě aby mozek dokázal přepínat mezi jednotlivými mody.
Takže když mi začíná volno, uklidím si všechny učebnice a sešity ze stolu do šuplíku nebo do skříně, kde budou zavřené a neuvidím na ně. Můžu si třeba posadit na stůl plyšáka, aby bylo jasné, že teď je volno, a před začátkem vyučování ho dám do skříně místo sešitů. Nebo si můžu vytvořit pěknou barevnou ceduli s nápisem VOLNO a dát ji na pracovní stůl, aby ať každý vidí, že teď odpočívám.
Jak můžeme dítěti pomoci my rodiče?
Měli bychom respektovat rozdělení času na školu a na odpočinek. Když má dítě volno, neptejme se ho na školu, nepřehazujme jeho mysl zpátky k povinnostem. Pak si neodpočine kvalitně. Jak bychom se cítili my, kdyby na nás doma partner nebo děti co chvíli vytahovali naše nedodělky z práce a vyzvídali, kdy se do nich pustíme? Volno to jenom otráví.
Pokud vidíme, že dítě školní povinnosti nezvládá samo a potřebuje pomoc s organizací práce, můžeme vymyslet krátké „porady“. Každé odpoledne, po skončení školních povinností, si spolu na pět či deset minut sedneme. Dítě nám ukáže, co už má hotovo a co mu zbývá na další dny. Můžeme se společně podívat na místa, kde má zadané úkoly, sesumírovat je a pomoci mu naplánovat práci na zítra. Domluvíme se i na nějakých následcích – pokud by dítě školní povinnosti opakovaně nestíhalo, budeme na ně víc dohlížet a podobně.
A je „dovoleno“ mluvit o škole během volna, třeba na procházce nebo o víkendu? Ano, ale s vědomím, že to rozhodně není jen nevinné konverzační téma.
Některé děti si o škole rády popovídají, mají potřebu svou práci reflektovat. Stejně jako někteří dospělí, kteří si rádi povídají o svém povolání. Někdo se doma ale o svém zaměstnání bavit nechce, přináší mu to další stres a po příchodu domů raději odpočívá. A stejně tak si některé děti (nebo dítě v určitém období) zkrátka nechtějí o škole povídat.
Takže pokud víme, že naše dítě sdílí postřehy ze školy rádo, tak proč ne, a můžeme si rozhovor o škole oba užít. Jestli to ale odmítá, nechme řešení školních záležitostí na domácí „porady“ a volno si jimi nekažme.
Naše děti jsou bytosti, se kterými se dá mluvit i o mnoha jiných věcech. A když vynecháme hovory o škole, možná budeme překvapeni, jaká jiná zajímavá témata se při rozhovoru s dítětem vynoří!