Martina Rajtmajerová působí v berounské ZUŠ Václava Talicha dlouhá léta a je to pro ni srdeční záležitost. Jak zvládli malí hudebníci, výtvarníci i tanečníci poslední rok a čtvrt? A jak je to teď – nebojí se rodiče v nejistých časech přihlašovat děti na umělecké obory?
Text: Simona Martínková Racková Foto: archiv Martiny Rajtmajerové
ZUŠ zahrnuje tři obory, které jsou výrazně rozdílné: hudební, výtvarný a taneční. Jak si u vás každý z nich poradil s distanční výukou?
Máte pravdu, každý z těch oborů je velmi specifický. Před pár lety se u nás na ZUŠ jednomu kolegovi odstěhoval žák s rodiči do Anglie, bylo to půl roku před koncem školního roku. A protože na to ságo hrozně chtěl hrát, tak ten kantor, mladý člověk, řekl, že zkusí dojet školní rok přes Skype. Všichni jsme tehdy kroutili hlavou – ty ses zbláznil, to přece nemůžeš dát! Dali to. Společně dokončili školní rok. Netušili jsme, že za tři roky se to bude týkat nás všech.
Kdybych měla bilancovat, tak loňské jaro bylo složitější, pokud jde o výuku, ale zase jsme viděli světlo na konci tunelu. Když nás pak zavřeli 5. října, bylo to daleko horší. Předtím na jaře byl školní rok už rozběhnutý, takže jsme „jen“ všichni přešli na aplikace, které vyhovovaly jednotlivým dětem, ať už to byl WhatsApp, Teamsy nebo Skype… Velký zádrhel je ovšem v tom, že se zvuk přenáší se zpožděním. To je pro nás hudebníky prostě šílené. Nicméně protože je výuka individuální, mají na sebe učitelé a žáci silnou vazbu, takže se všichni snažili nějak to zvládnout.
Jako sbormistr jsem dětem posílala nahrávky, a stejně postupovali i kolegové z tanečního a výtvarného oboru naší školy. Všichni jsme od žáků chtěli zpětnou vazbu a musím říct, že děti i rodiče vše zvládli skvěle.
Zmínila jste se o tom, že to na podzim bylo „daleko horši“. Z jakého důvodu?
Tak v první řadě přibylo nařízení, že jsme povinni vysílat, ale žáci nejsou povinni reagovat. Přesto se téměř všichni žáci dřív nebo později nějak zapojili. Učili jsme online, a pokud měl některý žák špatné připojení, posílal nahrávky. A to bylo vlastně přínosné, protože když už má dítě poslat nahrávku, tak chce, aby byla opravdu dobrá. Takže tato situace paradoxně spoustu dětí dovedla k tomu, že na nástroj cvičily mnohem víc.
Hodně špatné to ale bylo pro malé děti, které v září teprve začaly. Byly u učitele měsíc, ještě s ním neměly vytvořenou vazbu, návyky. A hlavně – když si dechař zničí nátisk, zničí si ho na celý život. U piana je zase důležité hlídat držení a lehkost rukou… Jak jsem ale teď viděla na postupových zkouškách, i tam tam se to podařilo a ty děti pokračují. Je to samozřejmě i zásluha rodičů – spolupracovali úplně neskutečně.
Tanečnice začaly s online vysíláním později, na začátku podzimu si s dětmi ještě posílaly videa. Máme jich na stránkách dost a jsou vtipná a dojemná, protože jsme vstupovali do obydlí našich žáků. Mockrát se stalo, že kolem proběhl rodič a zdravil vyučujícího, a časem se některé maminky ptaly – A mohla bych se přidat? Potřebovala bych se protáhnout… To bylo moc hezké.
I my „hromadkáři“ jsme si v jednu chvíli říkali, jestli by nebylo fajn začít učit online, ale nakonec jsme se rozhodli, že toho ty dětí mají dost i tak. Ostatně výtvarníci to s rodiči vyhodnotili tak, že online výuku nikdo nechce, protože by děti další hodiny jen seděly u počítače. Raději zadávali úkoly a videoprezentace – a žáci tvořili ve chvíli, kdy na to měli kapacitu, energii, zkrátka svůj tvůrčí čas. Ono je to „přes počítač“ úplně jiné, než když přijdou k nám do školy, kde mají podnětné prostředí a v ateliéru je celá skupina naladěná na tvoření. I doma ale vznikla krásná díla, dokonce jsme už stihli uspořádat dvě výstavy.
Zvládly to tedy všechny obory, každý po svém. Ale je to dočasné řešení, to všichni víme.
Dočasné řešení, které se ovšem pořádné protáhlo!
To samozřejmě. Celý svůj pěvecký sbor jsem znovu viděla až v červnu – po osmi měsících! 3. října jsme ještě stihli ZUŠ Open, dva dny nato školy zavřeli. Pak jsme ještě chvíli měli individuální výuku, ale sbory, orchestry, přípravky, to všechno bylo možné zase až začátkem června. Pro představu – ve sborech a hudebních naukách mám celkem 85 dětí. V celé škole máme 650 dětí, jsme středně velká ZUŠ.
Jak se dá se sborem pracovat na dálku?
Posílala jsem jim hlasové linky i hlasová cvičení a všichni mi posílali nahrávky. Kdybychom bývali mohli mít aspoň jednu společnou zkoušku před Vánoci, klidně jsme mohli jít zpívat na náměstí. I když je fakt, že s omezeními typu dvoumetrové rozestupy by to asi nebylo úplně reálné. Na jaře jsme měli zpívat krásnou mši od Jiřího Pavlici v projektu ZUŠ Open se sólisty z MenArtu, to všechno zatím bylo odsunuto.
Ze všeho nejvíc je mi ale líto toho roku, který jsem s nimi neprožila. Mám jednu maturantku, která odchází, a já truchlím nad rokem, kdy jsem s nimi nemohla být. Největší ztráty jsou emoční a společenské. Nebyl žádný koncert, ani ty absolventské. Ne že bychom jeli na výkon, ale děti si nacvičují skladby nebo taneční vystoupení, chtějí to ukázat rodičům… a tohle všechno se zastavilo. Zákaz prezentace je možná horší než celá distanční výuka. Ty děti rok a čtvrt nestály na jevišti. A čím déle si s sebou nesete nastudovaný materiál, tím je to horší.
Něco jako „přechozený“ vztah?
Přesně tak. Člověk už je z toho unavený, už by to chtěl mít odprezentované a věnovat se něčemu jinému. Ale nejde jen o to. Některé děti mají radost, že zase můžou hrát na koncertě, ale je i pár těch, kteří si na to teď netroufnou. Potřebovaly by si jeviště znovu oťukat – a my je nenutíme. Aby se ještě stresovaly – proč? To vůbec nemá cenu. Takže udělaly postupové zkoušky a zahrají si třeba na podzim. A zaplaťpánbůh, i v téhle době se nám děti dostaly na konzervatoř a další umělecké školy.
I tak – neodradilo to rodiče a nezačali děti houfně odhlašovat?
To naštěstí ne. Nedávno jsme vyplňovali formulář pro ministerstvo školství a Českou školní inspekci a výsledky průzkumu ukázaly, že ZUŠky v době distanční výuky dopadly nejlíp. Naše specifikum tkví v tom, že sice jsme „volnočasová aktivita“, ale pořád jsme škola. Jsme zapsáni ve školském rejstříku, máme práva a povinnosti dané zákonem, dáváme vysvědčení. Jediná výjimka byla ta, že se děti nemusely distanční výuky účastnit. Ale těch, kteří opravdu nic nedělali, bylo minimum a týkalo se to spíš „hromadek“. Se všemi rodiči jsem byla v kontaktu a chápala jsem, že někde to prostě nedávali. Když máte dva počítače pro čtyři děti, k tomu jste na home office, nebo naopak musíte chodit do práce, není to legrace.
Nikdo si nedokázal představit, že by školy včetně ZUŠ mohly fungovat i na dálku, a do budoucna to nechceme, ale už víme, že se to dá zvládnout. Jsme výběrová škola, všichni museli projít talentovými zkouškami, takže pracujeme s nadanými dětmi. To nám situaci částečně usnadňuje. Má to ale svoje limity – třeba v hudební nauce ukotvujeme teoretické znalosti prostřednictvím zážitků a prožitků. A to přes sebelepší aplikaci prostě neuděláte. Navíc když zahraju tón, děti to přes své počítače slyší každé jinak. To se prostě nedá.
Ale dělali jsme, co jsme mohli – hlavně kvůli našim žákům. Co si budeme povídat, je tu pár dětí, pro které je to, že chodí do hudebky a mají s kantorem hezký vztah, vyloženě terapie. Ale doufám, že se tu cítí dobře i ty ostatní. Když jsme mohli obnovit individuální výuku, nechala jsem si otevřené dveře kanceláře a děti nás chodily pozdravit. Co víc si přát?
Bylo i nějaké kritické období, respektive které to bylo?
I když vím, že to bylo těžké pro všechny, musím říct, že tenhle kalendářní roku už byl náročný i pro nás kantory. Loni na jaře jsme si říkali – zbývají nám tři měsíce, tak budeme hlavně procvičovat. Ale v září ještě nemáte nic najeto, musíte s dětmi intenzivně pracovat a hustit do nich i teoretické znalosti. A po třech měsících už si říkáte – dělám to dobře? Nebylo by lepší jít na to jinak? I když byla zpětná vazba od rodičů vesměs pozitivní – moc děkujeme, pracovali jsme celá rodina, pobavili jsme se…, stejně máte pochybnosti. Nezahlcuju je moc? Baví to ty děti? Pořád hledáte cesty, snažíte se vymýšlet zadání tak, abychom rodinu příliš nezatížili, a přitom děti něco naučili. Pak už jsme je táhli i energeticky, protože to už bylo hrozně dlouhé a světlo na konci tunelu jsme rozhodně neviděli.
To, že jste se snažili rodiny nepřetěžovat, bylo velmi ohleduplné a empatické. A rozhodně to tedy nebyla samozřejmost.
Však já vím. Moje sestra má devítiletou dceru, jejich škola najela na online výuku až v listopadu a měli jen jednu hodinu denně. Jinak dostávali úkoly, takže většina výuky ležela na rodičích. Zpětná vazba od sestry mi hrozně pomáhala – snadněji se mi odhadovala míra, protože jsem to viděla i z pozice rodiče. A děti už byly taky unavené. Jasně, do ZUŠ se i normálně chodí až po vyučování, ale distanční výuka je úplně jiný typ mentální zátěže.
Ty děti navíc byly stále doma, samy, bez jakýchkoli sociálních vazeb. Ve sboru mám i holky, které jsou už dospělé, a ty psaly – kdy už se uvidíme? Nám je hrozně smutno, chceme s vámi komunikovat. Bylo to emoční vypětí, pro všechny. A i když třeba nefungovalo připojení, naši kantoři dělali maximum pro to, aby s dětmi byli v kontaktu. Aby se jim nezhroutila aspoň takhle jistota, na kterou jsou zvyklé.
Je fakt, že do ZUŠ chodí děti po škole, ale zase je to jiné prostředí a potkávají tam jiné učitele a kamarády. Navíc s tím můžou mít spojené příjemné rituály – třeba moje děti si cestou na klavír vždycky dávají horkou čokoládu z automatu. Je to drobnost, ale každý týden se na to těší.
No jistě! My tu máme nedaleko stánek, kde prodávají párek v rohlíku, a už moje dcera, když chodila do hudebky, si ho vždycky kupovala – buď před hodinou, nebo po ní. Ano, je to rituál. Škola je navíc ve svém chodu ohromně pestrá. My – tedy kancelář, účetní, zástupce, sekretářka… – jsme aspoň mohli do školy jezdit, a někteří kantoři odtud i učili, aby se doma úplně nezbláznili. Aby aspoň na chvíli změnili prostředí. Ale děti tuhle možnost neměly.
Navíc doma si atmosféru hudebního sálu s křídlem ani výtvarného ateliéru úplně nevytvoříte…
Přesně. I když na ně kantor mluví z obrazovky, kreativní prostředí tam prostě nepřenese. Máme krásnou školu, vkusně vyzdobenou, panuje tu umělecký duch, každý říká, jak je tu milo a krásno. Děti přijdou a přirozeně se naladí na tvoření. Tohle nenahradí žádný počítač, žádná aplikace. Děti zkrátka nejsou na dálkové ovládání.
Atmosféra dělá hrozně moc. A taky průpovídky, legrácky a interakce mezi dětmi. Každá hodina je úplně jiná – ať si ji naplánujete sebelíp, stejně vám do toho někdo vstoupí s nějakou událostí dne a i tyhle rozhovory jsou pro děti velice podnětné. Na výtvarce zase děti ostatním ukážou fotku něčeho hezkého, co viděly, a společně přemýšlejí, jak by se to dalo namalovat, jaké barvy zvolit…
Proto říkám – ano, zvládli jsme to, ale je to nouzové řešení. Dopadlo to dobře, ale nechceme to takhle. Jsou i hlasy, které říkají – vždyť se vlastně nic neděje, vždyť by to takhle šlo i dál. Jasně, třídnice i „žákovské“ máme online, ale nechceme učit přes počítač. To opravdu není to pravé ořechové, zvlášť u uměleckých oborů, ve kterých hraje obrovskou roli inspirace a atmosféra.
Evidujete tedy vůbec nějaký odliv zájemců, nebo se koronakrize v tomto ohledu vůbec neprojevila?
V pololetí nebyl odliv horší než v jiných letech, odhlásilo se asi dvacet dětí. Navíc šlo hlavně o malé děti, které v červnu udělaly přijímačky, jenže v září po dvou hodinách ztratily zájem. V porovnání se zářím 2019 jsme „spadli“ o nějakých třicet dětí, takže jsme z toho vyšli velice dobře. Zvlášť když vezmeme v potaz, že je tu ještě soukromá umělecká škola a o pět kilometrů dál další.
Ted jsme po talentových zkouškách a je fakt, že na nich bylo výrazně méně dětí než jindy. Na výtvarku se hlásilo kolem 50 dětí, na hudební obor asi 55 a na taneční asi 15. Běžně bývá uchazečů tak dvě stě. Na druhé straně – prostorově jsme na stropě. V hudebním oboru jsme na tom tak, že můžeme nového žáka přijmout, až když některý odejde. Takže je vlastně i dobře, že byl letos zájem menší, protože když nemůžu dítě přijmout z kapacitních důvodů, je to vždycky škoda.
Většina dětí u nás chodí i na druhý cyklus a kolikrát přijdou s tím, že by tu chtěli být ještě rok v následném studiu. A já se jim to snažím umožnit, protože to jsou děti, které naši kantoři vedou jedenáct let. To by byla ostuda, abychom je tady nenechali!