Poslední díl naší ankety mezi spisovateli! Aby to bylo fér, ke čtenářským vzpomínkám Petry Dvořákové, Jitky Bret Srbové, Lucie Křesťanové a Petra Hrušky jsem připojila i pár svých. A které knihy a okamžiky s nimi formovaly vás?
Připravila: Simona Martínková Racková
Jací jste byli čtenáři jako děti – a pak jako teenageři? Které knihy vás v té době zvlášť zasáhly, „otevřely vám oči“, a třeba vás i nasměrovaly dál? A je nějaká kniha, kterou byste doporučili teenagerům, kteří teprve začínají objevovat literaturu pro dospělé? – Tyto otázky jsem položila dvanácti spisovatelům, z nichž někteří jsou prozaici, jiní básníci, další píšou knihy pro děti – a někteří jedou souběžně po několika liniích. Předchozí části ankety najdete tady:
Anketa:
Co četli čeští spisovatelé jako děti a teenageři? (1. část)
Co četli čeští spisovatelé jako děti a teenageři? (2. část)
Petra Dvořáková, prozaička
Jako dítě jsem byla hlavně posluchačka. Dědeček nám dokázal číst celé hodiny a my u toho se sestrou vydržely. Největší metou byla pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, měla třicet dva stran a dodnes na dědečka vzpomínám, jak obdivuhodně to s námi zvládal. Ale samozřejmě jsem i četla. Nepochybně mě táhl příklad o rok starší sestry – když si sedla s knížkou, udělala jsem to podle ní. A taky jsem si podle ní vybírala tituly. Vzpomínám na to, jak jsme si každá četla a ona třeba vyprskla smíchy a já chtěla vědět, čemu se směje. To mě pak motivovalo k tomu, abych si tu knížku taky přečetla.
Potom se naše čtenářství samozřejmě proměňovalo, ona měla na gymnáziu povinnou četbu a mně na zdrávce zůstala trochu volnější ruka, povinná četba tam prakticky nebyla a já se v tom, co číst, trochu ztratila. Knihy jsem si vybírala nahodile a moje čtenářství spíš usínalo. Z prózy mi byly velmi blízké texty Valji Stýblové, logicky – byl to obor, který jsem studovala, byly tam stejné prožitky, svět nemocnic, do kterých jsme chodily… Možná od té doby jsou mi v literatuře bližší realističtější příběhy.
A kniha, která mě během dospívání zvlášť zasáhla? Asi to byla Citadela. Byl to pro mě magický text – i když jsem mu v těch čtrnácti v mnoha ohledech ještě nerozuměla, ty obrazy fungovaly samy o sobě a ukládaly se do mě. A asi mě to pak hodně posunulo i k poezii, protože magie dobré básně spočívá přesně v tom, že člověk nemusí báseň úplně vnímat v racionální rovině, a přesto do ní vstoupí a okusí velmi mocný zážitek.
Dnešním dospívajícím bych určitě doporučila knihu Esej o tragédii. Myslím, že nabízí přesně to, co už je součástí literatury pro dospělé, klade před čtenáře náročnější téma, dilema, současně jsou ale postavy stále ještě dostatečně kontrární tak, jak to teenager potřebuje… Je to výborná kniha a opravdu si zaslouží pozornost.
Jitka Bret Srbová, básnířka, předsedkyně Asociace spisovatelů
Byla jsem to dítě, které neustále čte všechno: nápisy na obalech, nápisy na obchodech, Přepravní podmínky cestujících v autobuse na skle za kabinou řidiče (mimochodem, tehdy jsem pochopila, že úřední jazyk je nějaký druh nebezpečného zaklínadla). A časopisy, noviny… A knihy! Mraky knih. Nepředstavujte si to nijak ideálně: místo dítěte s mobilem v ruce jste měli dítě, které leží na válendě a čte, když přece má utírat prach, vynášet koš, psát úkol.
Proč to tak bylo? Určitě hrálo roli i to, že jako jedináček jsem byla hodně odkázaná sama na sebe. Ale myslím, že hlavní byl ten okamžik, kdy jsem poznala, že při čtení se stěhuji jinam a děj se mi přehrává za očima: děj, ve kterém je vždycky role i pro mě.Navíc mi ho za očima filmovala imaginace s neomezeným rozpočtem a geniální režií Petera Jacksona nebo Wese Andersona… Imaginace má v knize krmítko se zlatým zrním.
Také je nutné připustit, že knihy nabízely tisíckrát lepší program než normalizační černobílá televize. Žádný Pixar, Marvel, Netflix… Nemohu se před dětmi upřímně vytahovat, že jsem si vždycky vybrala knihu před televizí, když v té televizi vážně nebylo na co koukat. Pokud vám pohyblivé obrázky nabídnou maximálně schematickou nedělní pohádku v papundeklových kulisách nebo – a hůř! – na vás vyskakují jurodivá Slepice Kluková a děsivý Strýček Jedlička, kniha je hotový přístav blaženosti.
Přečetla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Rodiče mě přihlásili do místní knihovny v Praze na Spořilově a já jsem si odtamtud nosila co týden stoh knížek. Zvládla jsem jednu mayovku za odpoledne… Před patnáctým rokem jsem už byla zoufalá, kdy mě už konečně pustí do dospělé sekce! A doma jsem už samozřejmě lezla do knihovny rodičům a četla „nepřístupné“ knihy.
Kdybych měla říci, co byla pro mě „přechodová literatura“ mezi knihami pro děti a teenagery, určitě bych zmínila sci-fi. Jednou, když jsem byla nemocná, táta mi přinesl knížku vědecko-fantastických příběhů, kterou jsem pak přečetla asi třicetkrát za sebou a dodnes si myslím, že je to úžasný sborník. Mám ji teď před sebou: šlo o ročník 1986 časopisu Sovětská literatura. Samozřejmě tam jsou zastoupeni bratři Strugačtí, Sergej Drugal a řada dalších.
Sci-fi literatura byl v té době samozřejmě svobodný prostor, kde se dalo vyhnout dobovým souvislostem a psát třeba i příběhy se silným morálním nebo environmentálním apelem, jak bychom řekli dnes. Téma sebe-zničení civilizace je pro sci-fi přece klíčové. A pak v těch knihách byly ty úžasné vzdálené světy, nové rasy, vzrušující vynálezy, fantastické objevy! V nakladatelství Svoboda třeba vyšly tři skvělé tlusté antologie: Pozemšťané a mimozemšťané (1981), Návrat na planetu Zemi (1985), Roboti a androidi (1988). Nebo si vezměte soubor povídek Já, robot Isaaca Asimova! Tahle kniha řeší hranice lidskosti a co vlastně vůbec zakládá lidskost… Ale není to žádný „výchovný pořad“, kde by se člověk ve dvanácti kroutil nad tou trapností. Je to přirozenou součástí příběhu.
Sci-fi pak u mě přirozeně pokračovalo k fantasy – a tak bych mohla vyprávět ještě několik hodin. A víte, který objev si nejvíc pamatuji z toho šťastného vstupu do oddělení knihovny pro dospělé? Antologii amerických básníků Horoskop orloje v překladech Jana Zábrany. Ferlinghetti, Ginsberg, Corso, Plathová…. Ta kniha mi ukázala, jaká může poezie být: rebelující, kritická, sarkastická, drsná, vášnivá a naprosto svobodná – v patnácti to byl konečně svět, kde mě někdo přesně chápal, i když přes generace a přes oceán. Poezii je stvořená pro mladého vnímavého čtenáře – jenom se o ní musí dozvědět.
Myslím si, že je legrační žádat dnes po dětech, aby četly, pokud nevidí, že čte jejich okolí – kamarádi, rodiče, učitelé. A pokud nepoznají nadšení z příběhu v knize, třeba v rámci nějaké zábavné „challenge“, protože je třeba přijmout, že dneska se všechno sdílí, tedy i zážitky ze čtení. Knihy nevyřadí oblíbené seriály ani YouTube, ale čeští bookstagrameři a jejich knižní cosplay dělají pro čtení spoustu věcí, které nedokáže povinný čtenářský deník nebo rodičovská přednáška o blahodárnosti četby. Klidně bych se na sítích inspirovala – jaké knihy se tam čtou a co se o nich píše, filmuje, fotí. Mrkněte třeba na Instagramu na @bookbypatrik nebo na platformu Humbook.cz.
Lucie Křesťanová, autorka knih pro děti
Z dětství mám hezké „čtenářské“ vzpomínky spojené se svou milovanou babičkou: Lezla jsem jí každé ráno do postele a nutila ji, aby mi stále dokola četla pohádku Spravedlivý Bohumil od Boženy Němcové – morbidní příběh o tom, jak v prokletém městě řádí černá princezna, která o půlnoci vylézá z hrobky v kostele a každého přítomného smrtelníka roztrhá na kusy. Až jednou jeden mladík… Babička mi sice navrhovala, že mi přečte něco jiného, ale já chtěla TUHLE. Mohlo mi být tak šest.
Zhruba v té době jsem se také naučila sama číst, propuklo to opět u babičky v posteli. Společné koukání na písmenka se mi propojilo s textem pohádek, které jsem často uměla už nazpaměť. Malé děti milují opakování, jak je známo.
Čtenářkou jsem byla náruživou. Na základní škole jsem prudila učitele knížkou pod lavicí. Myslím, že jsem přechroupala úplně všechno, co mi přišlo pod ruku. Chodila jsem do obvodní knihovny, kde byl jeden regál věnovaný edici Jiskřička. Knížky měly vždy hezké ilustrace a já se zprvu řídila hlavně jimi – například jsem hledala cokoli s obrázky Heleny Zmatlíkové či Adolfa Borna. Vzpomínám si na své nadšení z Dětí z Bullerbynu. Přes Zmatlíkovou jsem poznala Astrid Lindgrenovou a začala si půjčovat její knížky. Přes Adolfa Borna jsem se zase někdy v pubertě dostala k Mluvícímu balíku od Geralda Durrella a jeho milé a vtipné cestopisy jsem na druhém stupni zdolala snad všechny. Neminuly mě ani dívčí románky od Ivy Hercíkové (například Bornem ilustrovaná Nataša). Milovala jsem Jirotkova Saturnina nebo Amisova Šťastného Jima. Řehtala jsem se u toho a naše třídní učitelka a zároveň češtinářka mi říkala: „Čteš věci, které neodpovídají tvému věku! Tomu nemůžeš rozumět!“ Ale ve skutečnosti mi velice fandila, posílala mě na olympiády z češtiny, a já si tehdy ani neuvědomovala, jak jsou její komentáře a nenápadná doporučení pro mne důležitá. Že mám parťáka, někoho, kdo moje čtenářství vidí a přemýšlí o něm.
Myslím, že za zlomovou knížku můžu považovat Dobrodružství Toma Sawyera. Drsný příběh s dětskými hrdiny, ale plný romantiky, včetně první lásky… Dostala jsem ji od pratety a přečetla asi ve třinácti letech snad třikrát po sobě, některé pasáže jsem dala možná dvacetkrát. Šlo o paperbackové vydání bez obrázků, všechno mimo text se tedy muselo odehrát jen v mojí fantazii. Ilustrace pro mne přestaly být podstatné.
Na gymnáziu jsem moc nečetla. Prózu vůbec, trochu poezii – Kainara, Hraběte, Shakespearova dramata, Cyrana z Bergeracu, ruské autory (kolem maturity jsem už uměla slušně rusky, takže některé básně i v originále). Měla jsem v té době spoustu jiných zájmů než četbu a cítila jsem akutní potřebu trávit čas s vrstevníky. Učitelku češtiny na střední jsem po lidské stránce nesnášela.
Moji milující rodiče byli sice čtiví, ale nevzpomínám si, že by mě nějak čtenářsky ovlivnili. Naopak, chudák můj dobrácký tatínek mi téměř se slzou dojetí v oku vnucoval romány Julia Vernea, ty mě ale neskutečně nudily (k jeho velkému zklamání). Podobnou frustraci si prožil i můj první chlapec, když mi „silně doporučoval“ magické dílo Carlose Castanedy, které mě navzdory mé snaze neoslovovalo ani v nejmenším.
Sama jsem si tím prošla také. Kolem jednadvaceti let jsem měla téměř mystický zážitek, když jsem přečetla Tolkienova Hobita. Jako by se mi otevřel nový svět, nový jazyk, nová poetika, a já jí zcela podlehla. Samozřejmě jsem měla potřebu svoje zážitky sdílet, a kudy jsem chodila, tudy jsem s knihou otravovala – kamarády, rodiče, dospělé autority… Moc jsem nepochodila.
Možná i s ohledem na to se neodvažuji doporučovat něco dospívajícím čtenářům. Každý si „svoje“ autory a příběhy musí najít sám. Takže jediné, co mě napadá: nechat jim všechny dveře otevřené (včetně těch od vlastní knihovny), aby toho vyzkoušeli co nejvíc, a po očku je sledovat. Také jim lze nenápadně servírovat silné příběhy, které čtenáře vtáhnou. Ke knížce může na počátku přilákat i vyprávění, film, obraz, divadelní hra, audiokniha, muzikál…
Petr Hruška, básník
Petr do naší ankety vybral dvě tematické pasáže ze své loňské knihy V závalu (sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty):
Broučci a bubáci
Když brouček letěl poprvé svítit a přehnala se kolem něj sova, bylo zle. Když jsem k tomu ještě v knize jako pětiletý narazil na Trnkovu ilustraci zachycující tuto otřásající událost, bylo zle úplně a maminka musela nakonec stránku s obrovskou sovou vyříznout, jinak bychom se v četbě nedostali dál. Stal se nejděsivějším ptákem mého života, Hitchcockova hejna ani Poeův havran-krkavec už té dětské hrůze nestačili.
Byl to jeden z nejsilnějších dojmů, který kdy ve mně vyvolala pohádka. Neuměl jsem ještě číst a tato skutečnost, myslím, podstatně zvyšovala úzkost. Hleděl jsem přes den střídavě na obrázek a střídavě do písmenek na vedlejší stránce, znepokojeně si představoval, kde asi je to místo se slovy okolo sovy, která mi v noci nedovolila usnout… Neklid se stupňoval, nedokázal jsem sám místo najít, bylo ukryto v nesrozumitelných znacích, uvnitř textu, v písmu samotném. Snad nikdy jsem už pak nebyl textem knihy tolik znepokojován.
Kdo ví, možná že tento prožitek se nějak skrytě podílel i na skutečnosti, že jsem se pak „pro jistotu“ rychle naučil číst (na Rychlých šípech). Takže při nástupu do školy v „normalizačním“ roce 1970 to rodiče pořádně schytali, neboť číst nás přece měly učit až paní učitelky. Jako čtenář jsem si však typické pohádky pro děti příliš nevybíral, daleko větší dojem na mne dělaly pověsti a zkazky. Erbenovy Svatební košile, které nám recitovala babička. Enšpíglovy příhody ve starém rozpadlém vydání. A především první „bible“ našeho společného dětství s bratrem: tlustá kniha Radovana Krátkého nesoucí název BUBÁCI aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel.
Abecedně seřazený „atlas“, plný popisů, pověstí, legend a pověr a fantastických ilustrací Miroslava Váši. Přečetli jsme ji oba mnohokrát a několikrát přepsali a překreslili, doplňovali novými, vlastními strašidly a jejich příběhy. Ta kniha vyšla v šedesátém prvním roce a je psána tak, aby čtenář získal střízlivý ateistický nadhled nad říší záhad, přeludů a bludů, leč – nepovedlo se. Didaktické pasáže jsme úspěšně a zcela samozřejmě oddělili a prostě nevnímali. Vlastní příběhy, sesbírané z různých koutů vlasti, byly napsány se smyslem pro staré, zasuté, s neobvykle jadrným jazykem, humorem i posmutnělostí, které nedokázaly strašidla v našich očích shodit, jen zdůvěrnit. Kniha nepřinášela strach, ale stejně tak jsme z ní nevytěžili poznání, že přízraky nejsou. Jsou, a jaké! Jenže jsou spíše k úžasu, obdivu i – soucitu.
Nejraději jsme měli kostlivce. „Kostry“, jak jsme jim říkali. Hráli jsme si na ně, připadalo nám, že se pořád smějí. Dnes na ty smějící se kostry myslím stále častěji.
Radovan Krátký: Bezhlavý jezdec
Tam, co se říká Na Jánském vršku, vyřítil se každý pátek o půlnoci z domu „U tří zlatých korunek“ ohnivý kočár. Seděl v něm bezhlavý kostlivec – sám a pohodlně rozvalen – a projížděl se až do jedné hodiny. Pak opět zmizel ve vratech toho domu, jež se sama otevřela a sama za příšerným dopravním prostředkem s třeskotem zapadla. Byl prý to umrlec, bývalý majitel toho domu; měl na svědomí nějaké darebáctví a jezdil tu proto, aby ho někdo zbavil prokletí. Ježto však nikdo nevěděl, jak ho osvobodit, bezhlavý kostlivec toho za nějaký čas nechal a od těch dob se zde neobjevil.
Simona Martínková Racková, básnířka a zakladatelka Velké přestávky
Přesně si pamatuju na okamžik, kdy jsem se naučila číst – v posteli u babičky v Mokropsích jsem si prohlížela Čtyřlístek, tak jako předtím mockrát s mámou, a zkoušela jsem to, co mi máma doporučovala: spojit si písmenka – ta už jsem uměla – ve slabiky, a ty potom ve slovo. A najednou to šlo! Byly mi čtyři roky, ale dodnes si vybavuju ten úžas, ten objev! Od té doby jsem si částečně četla sama, ale ještě hluboko na prvním stupni mi zároveň předčítala i máma – mimochodem o tom, jak je tahle kombinace důležitá, a to i pro větší děti, v našem rozhovoru zasvěceně mluví Petra Schwarzová Žallmannová.
Když jsem si četla odpovědi autorů do této ankety, dodatečně mě uklidnilo zjištění, kolik z nich mělo v dětství stejnou obsesi jako já – také jsem některé knihy sjížděla pořád dokolečka. V osmi nebo devíti letech to byly Malé ženy. Jejich dobrodružství mě jako jedináčka fascinovala, stejně jako naprosto odlišné povahy čtyř sester a jejich vzájemné vztahy, konflikty i to, že se ale pak všechny řešily, nic se nezametalo pod koberec. Moje maminka je navíc taky ze čtyř sester, takže mě bavilo donekonečna probírat podobnosti, a naopak rozdílnosti. Sestry jsem v té době velmi často kreslila, a stejně tak jsem spolužačky bavila komiksy, které jsem načrtávala pod lavicí, hlavně během nudných hodin – čtení. Střídali jsme se lavice po lavici, celou hodinu, bylo to nebetyčně zdlouhavé. Doufám, že dnes už se tohle v žádné škole neděje!
Souběžně s Malými ženami mě pohltily verneovky. Postupně jsem si zamilovala tři: Dva roky prázdnin, Děti kapitána Granta a Tajuplný ostrov. Je zvláštní, že jiné mě naopak vůbec nebavily. Možná to bylo tím, že jsem se k nimi dostala jako poměrně malá, a tak jsem potřebovala, aby v nich vždycky byl i dětský nebo teenage hrdina. Dva roky prázdnin jsem navíc dostala pod stromeček ten rok, kdy o vánočních prázdninách v televizi běžel stejnojmenný francouzský seriál. Okamžitě jsem se zamilovala do jednoho hrdiny (bylo mi devět) a byla jsem naprosto uhranutá – seriálem i knihou, kterou jsem četla souběžně.
V té době jsme si s mámou vytvořily tradici, která nás moc bavila (mě tedy rozhodně!) – k příběhům z verneovek jsme si vymýšlely další epizody, většinou legrační, někdy až parodické. Máma to vymýšlela, já ji povzbuzovala, přidávala další nápady a detaily, a strašně jsme se u toho nasmály. Škoda, že jsme si to nikam nezapisovaly… A že v příbězích pro chlapce – verneovkách a mayovkách – nejsou holky, nebo jen okrajově? To nebyl žádný problém – prostě jsem si hrdinku (sebe) domyslela. Nšo-či tak v mé verzi vůbec neumřela, naopak měla bezva kámošku a parťačku, a Vinnetou tím pádem po Ribanně taky netruchlil nezdravě dlouho. Co my toho spolu zažili…! 😊
„Na Vinnetoua“ jsme si taky s holkama moc rády hrály – s kamarádkou Danou z Mokropes jsme si vyrobily bezva luky a šípy z babiččiných starých jehlic na pletení, a místo tomahawku jsme se vyzbrojily motyčkou. Málo se to ví, ale s tímto nástrojem se lze úspěšně ubránit nájezdu nepřátelského kmene – a vysvětlením, že jdu pozdě na oběd, protože jsme „bojovaly proti těm odporným Komančům“, jsem tehdy, kolem roku 1985, rodinu nejspíš pobavila víc, než jsem tehdy tušila 😊
Jediný, komu se moc nelíbilo, že čtu „knížky pro kluky“, byla babička, ačkoli zrovna Děti kapitána Granta jsem našla v její knihovničce, jako relikt tátovy klukovské četby. Její námitky skončily v den, kdy jsem na stole nechala rozečtený Tajuplný ostrov, někam jsem odběhla – a když jsem se vrátila, babička vůbec nezaznamenala můj příchod. Seděla nad knihou, v ruce lupu (byla to opravdu malá písmenka) a ani nedutala…
Přechodem k literatuře pro dospělé pro mě byla poezie. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem psala taky básně, tedy spíš veršovánky na různá témata – nikdo se nad tím nepozastavoval, máma mi na ně jen dala sešit s tvrdými deskami, abych je měla pohromadě –, jinak jsem ale znala jen básničky z čítanky. Někdy ve třinácti letech mi máma půjčila několik sbírek poezie, kterou měla sama ráda: byly to Seifertovy poslední sbírky a dva nebo tři výbory z Nezvala. Hned jsem se do toho ponořila – a byla jsem úplně uhranutá! Pamatuju si ten šok, to prozření. Tak takhle může vypadat poezie! K těm básním jsem se pak velmi často vracela, mnohé jsem už uměla nazpaměť a zvlášť v gymnaziálních letech jsme se pak poměrně dost básní sama pro sebe učila zpaměti. Třeba Apollinairovu Lorelai, hodně textů od Nezvala, Seiferta, Biebla, ale i od dalších básníků. To, jak s mámou v mých sedmnácti před spaním lovíme z hlavy útržky Bieblovy Javanky, vzájemně se doplňujeme, až dáme dohromady celou báseň, patří k mým nejkrásnějším „čtenářským“ vzpomínkám.
Pokud jde o prózu, vybavuju si dvě zásadní „přechodové“ knihy: v sedmé třídě jsem četla Petra a Lucii od Romana Rollanda a úplně mě to smetlo. Závěrečnou větu si pamatuju dodnes: „A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.“ Měla jsem tehdy i fyzické projevy šoku, rozklepala jsem se, navíc byl konec března a zrovna v ten okamžik se náhle zatáhla obloha a začalo sněžit… úplná mystika! No a v osmé třídě mě dostal Londonův Martin Eden, podobně jako Lenku Kuhar Daňhelovou, která o tom krásně píše ve své anketní odpovědi.
Dnešním teenagerům bych doporučila sáhnout po poezii – a ochutnávat tvorbu mnoha různých autorů, ať už podle tipů od kamarádů, rodičů, učitelů, anebo jen tak namátkově pode toho, co je zaujme v knihovně či domácí knihovničce. Nikdy totiž nevíme, kdy a kde na nás čeká úžasné čtenářské dobrodružství, to, které je pro nás v tuhle chvíli to pravé a které z nějakého důvodu potřebujeme. A pokud jde o rodiče, po mnoha vlastních přešlapech se moc přimlouvám za to, aby dětem knihy nenutili, ale opravdu jen jemně nabízeli. A četli jim, četli před nimi a četli s nimi. Moje třináctiletá dcera se v poslední době moc ráda probírá recenzními výtisky, které mi chodí domů (mám na starost recenzní rubriku literárního časopisu Tvar), zajímá ji ale především typografie, grafická podoba knihy a sama čte hlavně mangy – a syn, ten leží výhradně v šachové literatuře. Stejně si ale pod stromečkem rozbalí dvě knížky, jejichž výběr jsem konzultovala s přáteli – tak jsem napjatá, jak to dopadne! 😊