U menších dětí a školáků se deprese může projevovat jinak než u teenagerů a dospělých. Kdy je čas vyhledat odbornou pomoc – a na koho se obrátit?
Autorka: Tereza Beníšková
Je třeba si připustit, že současná situace v lockdownu není normální. Omezení trvají už dlouho a nevíme, jak dlouho tu ještě budou. Bohužel se obáváme, že spíše delší dobu – v řádu týdnů, měsíců, je také možné, že se budou vracet. Nad situací tak nemáme kontrolu, prostě se děje a my s tím nemůžeme moc udělat. Tenhle pocit bezmoci a permanentní nejistota nám samozřejmě psychicky neprospívají.
Další důvodem ke sklíčenosti je fakt, že každý z nás musel něco obětovat. Něco, co dělal rád a teď to nesmí dělat. To, že nařízení respektujeme, rozhodně automaticky neznamená, že nám oblíbené činnosti a setkání s přáteli nechybějí nebo že to neovlivní naši náladu. Víme, že je potřeba nosit roušku či respirátor, ale opět to neznamená, že se nám v nich nedýchá špatně a že nás v nich po chvíli nerozbolí hlava, že to nekomplikuje práci či nákupy. Je tu i vizuální aspekt – pokaždé, když vidíme lidi s rouškami, znovu si uvědomíme, že život už není takový, jaký býval.
Mnoho lidí ztratilo práci, trápí je zdravotní problémy, někteří dokonce přišli o někoho blízkého. Máme obavy, zda se to nebude týkat i někoho z našich blízkých nebo nás samotných. Můžeme se bát o budoucnost našich dětí a právem se obávat, jak se na nich podepíše distanční výuka – tím spíš, že už trvá téměř rok.
Proto je pochopitelné, že jsou lidé nyní smutnější a apatičtější, nebo že jsou podráždění a naštvaní. Každý z nás vlastně do jisté míry truchlí po životě, jaký byl dřív a se kterým se teď musel rozloučit.
Jak poznat, že „běžný“ splín už přerůstá v depresi, kterou je třeba řešit?
U dospělých je typickým příznakem deprese smutná nálada, která přetrvává dlouho. Řekli jsme si, že důvody ke smutku má dnes vlastně každý. Když je mi ale smutno dlouhodobě, smutek není téměř nikdy vystřídán jinou emocí, když nepociťuju žádnou radost z věcí, které mě dřív těšily, je namístě vyhledat odbornou pomoc.
K depresi patří také ztráta energie a únava až apatie. Když jsem nyní unavenější než dřív, nemám moc zájem něco dělat, je to vzhledem k současné situaci ještě pochopitelné a bohužel docela běžné. Když ale ráno nedokážu vylézt z postele, mám chuť se někam schovat a pokud možno vůbec nekomunikovat s ostatními, nebo když přicházejí myšlenky na sebevraždu, pak potřebuji odborníka.
Pro děti je současná situace také značně složitá. Chybějí jim důležité sociální kontakty s vrstevníky, možnost volně se pohybovat s kamarády venku, scházejí jim kroužky a organizované sporty. Spoustě školáků navíc nevyhovuje distanční výuka. Chybí osobní kontakt s učitelem, dynamika školního kolektivu, vtípky a legrácky, které mohly děti ve škole zažívat, běžné sdílení radostí i starostí. Navíc děti samozřejmě vnímají obavy a změny nálad rodičů a dalších lidí kolem nich.
Deprese u dětí se může projevovat trochu jinak než u dospělých. U malých dětí se může ohlašovat nejen smutkem, ztrátou zvídavosti a zpomalením, ale i tím, že víc zlobí a jsou častěji agresivní. Dalším varovným signálem jsou opakující se bolesti bříška, hlavy a různé „divné bolesti“, které evidentně nemají somatický původ.
U školáků se deprese může projevovat špatnou náladou, podrážděností, potížemi se soustředěním, úzkostností, pocitem, že si nerozumějí s vrstevníky, a také různými zdravotními potížemi, nespecifikovatelnými bolestmi, nechutí k jídlu, nebo naopak přejídáním.
U puberťáků se projevy deprese už podobají těm, které trápí i dospělé: Může to být smutek, apatie, ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti, ale také nejrůznější zdravotní problémy, poruchy spánku, úzkosti a kolísání nálady.
Všichni bychom se teď měli o sebe sama i o své blízké starat mnohem víc než před koronakrizí. Prevence a včasné podchycení vznikající deprese je vždy lepší – a také jednodušší – než řešit už rozjetý problém.
Kam se obrátit, pokud vyhodnotíme, že je čas na odbornou pomoc? Léky na depresi může předepsat obvodní lékař nebo psychiatr. U dětí a dospívajících doporučuju volit psychiatra, protože se v problematice lépe orientuje, dokáže poznat i přidružené potíže, a samozřejmě zná moderní medikaci. Bohužel v některých regionech jsou dětští psychiatři téměř nedostupní – je jich málo a mají velmi dlouhé objednací lhůty. První pomoc pak může poskytnout i pediatr, ale rozhodně je vhodné do budoucna zařídit i psychiatra.
Léky by měla doplňovat psychoterapie. Je velmi prospěšné popovídat si o své situaci s někým nestranným, kdo nás podrží, podpoří a pomůže nám vidět i ty způsoby řešení, které zatím nevidíme. Někdy pak postačí i samotná psychoterapie bez léků. Tip: Na stránkách www.hedepy.cz je k dispozici více než 30 terapeutů, kteří nyní nabízejí psychoterapii i na dálku.
Na závěr jedna důležitá poznámka: Někteří rodiče jsou zklamaní z toho, že oni přece popovídání a podporu nabízejí svému dítěti opakovaně, a že to nestačí. Psychoterapeut je ale školený, ví, jak se takové situace dají řešit, co pomáhá, a co ne. Navíc je někdy zkrátka dobré mluvit s někým mimo rodinu, s někým cizím a nestranným. Zvlášť dospívající potřebují pohled jiného dospělého – rodiče nemůžou suplovat terapeuta, i kdyby sebevíc chtěli, a nemá smysl si to vyčítat. Jejich role je jiná, moc důležitá a nenahraditelná, ale nedá se to směšovat.