Očima psychologa: introvert

Jak poznáte, že malému introvertovi není dobře – a co s tím?

Sdílejte nás

V minulém článku jsme probírali, jak introvertní děti a teenageři skutečně prožívají období izolace a jaká nečekaná úskalí to může obnášet. Nyní se zaměříme na to, jak malému introvertovi pomoci – a jakých varovných signálů si jako rodič všímat.  

Text: Tereza Beníšková    Foto: Renáta Bílková

To, že se malý introvert necítí dobře, se dá rozeznat mnohem hůř než u extraverta. Extravert své pocity obvykle sdílí, ochotně je komunikuje. Je otevřený druhým. Výkyvy nálady jsou na něm více patrné. Takže když se trápí extravert, je to na něm vidět, a ještě nám to většinou řekne.

Nešťastný introvert v sobě své pocity dusí. Je zvyklý své starosti řešit sám, nechce jimi zatěžovat okolí, třeba se za ně i stydí. Jeho základní životní postoj je, že si poradí sám. Navíc na něm nejsou emoce příliš patrné – uvnitř často prožívá bouři, ale navenek ukazuje „pokerovou tvář“. Zdání klame, introvert může vypadat úplně „v pohodě“, jako vždycky, a přitom být nešťastný.

Na introverta se musí opatrně. Všímat si ho, sledovat i drobné, nenápadné náznaky, že je něco jinak – a hůř – než dřív. Měli bychom registrovat, že je dítě méně veselé než dřív, že častěji zůstává zalezlé u sebe v pokoji a s nikým nechce mluvit. Že třeba odmítá i kontakty, o které dříve stálo, nechce si po telefonu promluvit s babičkou, odmítá návštěvu bratrance, nechce zavolat kamarádce atp.

Introvert možná občas něco zkusmo prohodí, něco naznačí, ale kdybychom se na něj v tu chvíli vrhli a začali ho vyslýchat, co že se to děje, jen se vyplaší a uteče. Musí se na něj jako na plaché zvířátko. Nevyděsit ho, příliš nevyzvídat, získat jeho důvěru. Mít pro něj čas ve chvíli, kdy chce mluvit on. Raději veškerou činnost přerušit, protože svěřující se introvert je vzácnost. Extravert o svém trápení většinou dokáže mluvit i za čtvrt hodiny, kdy maminka dokončí práci, ale introvert pak možná už nic neřekne, ke svěřování se musel zřejmě dlouho odhodlávat.

Jak introvertům pomoci?

Když si uvědomíme, že náš malý introvert trpí nedostatkem sociálních kontaktů nebo se jim už úplně vyhýbá, rozhodně bychom měli zakročit.

Nejprve bychom se měli pokusit s dítětem mluvit – vyptat se, zda se něco stalo, jestli se s někým nepohodlo, jestli nezažilo nějakou nepříjemnou sociální situaci a vyhýbání je jejím důsledkem.

Pro dítě je úleva, když projevíme pochopení pro jeho pocity. Pro to, jak moc nepříjemně či trapně se může cítit, když se mu třeba někdo posmíval, nechtěl s ním mluvit, vyhodili ho ze skupiny atp. Zkusme si vzpomenout na nějaké situace ze svého života, kdy jsme na tom byli podobně. Jak nám tenkrát bylo, co nám pomohlo, jak se to vyřešilo?

Často pomůže, když dítěti ukážeme, že není jediné, kdo tyto pocity zažívá – že to je naopak docela běžné. Že se za to, co cítí, nemusí vůbec stydět. Měli bychom z dítěte a jeho pocitů sejmout břemeno stigmatizace.

Protože víme, že úplné stáhnutí se ze sociálních kontaktů dítěti škodí, že čím více se izoluje, tím hůř se z toho pak bude dostávat a tím těžší pro něj bude s ostatními znovu mluvit, měli bychom se pokusit dítěti nějaké sociální kontakty zprostředkovat. Třeba když se dítě bojí zavolat kamarádovi, protože by telefon mohla zvednout jeho máma, tak zavoláme místo něj my a k uchu mu předáme až kamaráda. Pokud to půjde, pozveme nějakého kamaráda dítěte na návštěvu nebo domluvíme společnou procházku.

Měli bychom připravovat takové situace, kdy se kontakt s druhým našemu dítěti pravděpodobně povede. Pozvat kamaráda, se kterým si dříve rozumělo, se kterým má společné zájmy i společnou řeč. Nebránit se hledání nových kamarádů, pokud si s těmi dřívějšími dítě už tak nerozumí, pokud se jejich cesty rozešly a už si nemají tolik co říct.

Sociální kontakty se nejlépe pěstují při společném koníčku. Proto zkusme najít děti, které baví to, co baví našeho malého introverta. Případně „využít“ i děti kamarádů, děti z širší rodiny, kohokoli – hlavní je, aby dítě aspoň občas mluvilo i s někým mimo rodinu.

Je vhodné introverta k sociálním kontaktům nutit?

Nutit na sílu určitě ne, ale jemný tlak ano. Právě proto, že se introvertní dítě snadno dostane do začarovaného kruhu: čím víc se bude kontaktům vyhýbat, tím víc se jich bude příště bát a vyhýbat se jim ještě s větší vervou. Introverti často potřebují pobídnutí zvnějšku.

Můžeme si s dítětem i popovídat o tom, že zezačátku se možná nebude při kontaktu s někým dalším cítit úplně dobře. Dítě může mít „knedlík v krku“, může se mu třást hlas, klepat ruce, bušit srdce… Když ale překoná prvních několik desítek vteřin, už to půjde mnohem lépe. A čím častěji to bude provozovat, tím snadnější to bude příště.

Minulý článek Terezy Beníškové na webu Velká přestávka k tématu:
Co opravdu potřebují malí introverti?