Na zásadní čtenářské prožitky a dobrodružství jsme se zeptali prozaiček Aleny Mornštajnové a Michaely Klevisové, básníka Milana Děžinského a Barbory Vajsejtlové, autorky oblíbených knih pro děti. A to je teprve začátek!
Připravila: Simona Martínková Racková
Jací jste byli čtenáři jako děti – a pak jako teenageři? Které knihy vás v té době zvlášť zasáhly, „otevřely vám oči“, a třeba vás i nasměrovaly dál? A je nějaká kniha, kterou byste doporučili teenagerům, kteří teprve začínají objevovat literaturu pro dospělé? – Tyto otázky jsem položila dvanácti spisovatelům, které mám ráda, od prozaiků přes básníky až po autory knih pro děti. Odeslala jsem mail – a doufala v příznivou odezvu a inspirativní odpovědi. Přesně takové mi v dalších dnech přicházely a já si připadala jako dítě, které si rozbaluje dárek za dárkem a nevychází při tom z radosti a překvapení 😊 Vynořily se mi při tom mnohé už zasuté zážitky a momenty, a jako bych najednou zase byla ta holka, která hltá verneovky, anebo sedmačka, která poprvé v životě čte jinou poezii než tu, co zná z čítanek – a je z toho úplně perplex. Třeba se díky vzpomínkám současných českých autorů stane něco dost podobného – a protože mi bylo líto tuhle cestu jakkoli zkracovat a některé příspěvky jsou poněkud rozsáhlejší, rozdělila jsem anketu do tří částí. Tohle je první – v dalších dvou najdete třeba odpovědi Petry Dvořákové, Petry Soukupové, Petra Borkovce anebo Petra Hrušky, ale i dalších autorek a autorů. Přeju pěkné počtení!
Alena Mornštajnová, prozaička a autorka knih pro děti:
Byla jsem – a vlastně doposud jsem stále – velká čtenářka. Četla jsem, co jsem měla v dosahu, a dokonce jsem se k oblíbeným titulům vracela.
Když jsem ještě sama neuměla číst, předčítala mi maminka. Naší nejoblíbenější knihou – nebo spíš knižní sérií – bylo vyprávění o Gabře a Málince Amálie Kutinové. Jak jinak – jsem přece z Valašského Meziříčí, a tam se část děje odehrává. Dodnes v duchu slyším maminčinu intonaci a vzpomínám si na místa, která se nám zdála nejzajímavější. Společné předčítání nám v rodině vydrželo – byť s přestávkami – až do mého dospívání. Takto jsme četly Vejce a já, ale to jsme se v předčítání samozřejmě střídaly i se sestrou, tetou a babičkou. Některé knihy jsou mnohem zábavnější, když je můžete s někým sdílet.
Měla jsem ráda knihy Astrid Lindgrenové a v dospělosti jsem si s chutí přečetla i její válečné deníky. Skvělé čtení, opravdu. V jedenácti, možná dvanácti letech jsem ráda četla Robinsona Crusoa v Plevově úpravě, Malé ženy od L. M. Alcottové a Tátu Sekáče Jean Websterové.
A protože v době mého dospívání nevycházelo nic takového, jako jsou knihy pro dospívající dívky, chodila jsem loupit do tátovy knihovničky. Mělo to svou logiku. Knihovna pro děti a mládež mi už neměla co nabídnout a do oddělení pro dospělé se smělo až od patnácti let. A tak jsem v těch letech četla klasickou francouzskou, anglickou, americkou i ruskou literaturu, a přelouskala jsem dokonce i celou tvorbu Boženy Němcové. Ty knihy měly příchuť zakázaného ovoce, a proto se mi zdály úžasné. Pochybuji, že bych je tak hltala, kdybych se k nim dostala na střední škole v rámci povinné četby.
Na to, která kniha mě ovlivnila natolik, že posunula směr mého vnímání, nebo dokonce života, se mě v rozhovorech a na besedách ptají často. Opravdu jsem nad tím mnohokrát přemýšlela, ale nevím. Všechno, co jsem četla, jsem četla ráda. Každá kniha ve mně něco zanechala, ale konkrétní titul vybrat nedokážu.
Michaela Klevisová, autorka detektivek a povídkových knížek:
V dětství jsem knížky vyloženě hltala. V deseti, dvanácti letech jsem si vždycky odnášela z knihovny takovou hromadu knížek, že mě knihovnice varovaly: „Víš, že to musíš nejpozději za měsíc vrátit? Stihneš toho tolik přečíst?“ No a já tam byla za dva týdny zas a odnesla si další hromadu. Brala jsem všechno: dívčí románky, indiánky, příběhy o zvířatech, ale klidně i dospělácké knížky, třeba Agátu Christie…
Na čtení jsem potřebovala být sama, soustředit se, takže jsem si nikdy nenosila knížky do školy ani jsem si je nebrala do autobusu nebo vlaku – já četla doma v posteli, obklopená spoustou jídla. Byl to můj večerní rituál, zalezla jsem si do pokojíčku klidně tři hodiny předtím, než jsem chtěla jít spát, a četla a četla. Dodnes si pamatuju to blaho, když jsem rozsvítila lampičku u postele a otevřela knížku! Moje nejmilovanější knížky z té doby byly Vlčák Kazan, Kočovníci severu, Bílý tesák nebo třeba Černý krasavec.
Teď už jsem jiná čtenářka: nečtu zase tak moc, hodně si vybírám. Asi je to tím, že sama píšu – raději relaxuju jinak než pohledem na další písmenka. Pořád ale miluju ten pocit, že si někam zalezu sama s knížkou a ponořím se do příběhu. Pořád potřebuju na čtení klid, soustředění a samotu. A čtu jedině papírové knihy, k e-knihám ani audioknihám jsem si cestu nenašla.
Pokud jde o čtenářské zlomové okamžiky, bylo jich několik. První přišel ve třinácti, když jsem mámě z knihovny vytáhla My děti ze stanice Zoo. Příběh o skutečné čtrnáctileté dívce ze Západního Berlína závislé na drogách mě úplně odrovnal. Pořád jsem o tom přemýšlela, nešlo mi to z hlavy, připadalo mi to syrové, brutální, dojemné, všechno dohromady. Tenkrát jsem poprvé pochopila sílu literatury založené na skutečném příběhu, a najednou jsem vůbec nechtěla číst fikci, fascinovala mě ta pravda. Pak jsme měli na hodinu češtiny zpracovat referát o své oblíbené knize a já si vybrala tuhle. Pamatuju si, jak všichni poslouchali, ani nedutali. A učitelka pak řekla, že výběr knížky ji tedy velmi překvapil a není si vůbec jistá, jestli je pro děti našeho věku vhodná, ale musí uznat, že ten referát neměl chybu 😊
Později, okolo patnácti šestnácti let, postupně přišlo několik velkých objevů – všechny mi dala do ruky máma. Třeba román Zahrada pozemských slastí od Joyce Carol Oatesové – díky té jsem si zamilovala americkou literaturu. Nebo útlá knížka Osení od francouzské autorky Sidonie Gabrielle Colette – křehký příběh lásky dvou dospívajících dětí; po jejím přečtení jsem zkoušela psát podobné texty. A potom povídková sbírka První láska a jiné povídky od Turgeněva – objevila jsem ruskou klasiku s její hloubkou emocí a propracovanou psychologií postav, která mi přesně sedne… V tom věku jsem milovala i další knížky, které mi dala do ruky máma: Jeden úsměv od Francoise Saganové, Láska je jen slovo od Johanna Maria Simmela, Nebe nezná vyvolených od Remarqua, Kdo chytá v žitě od Salingera…
A přechod od dětské literatury k té dospělácké? Tím pro mě byly knížky sester Brontëových a Daphne du Maurier. Asi tak ve čtrnácti jsem měla období, kdy jsem na nich vyloženě ujížděla.
Barbora Vajsejtlová, autorka knížek pro děti a publicistka:
Ráda bych rozbořila mýtus, že všichni spisovatelé celý život leží jen v knihách, ale obávám se, že ho spíš podpořím. Knihy byly mou obrovskou vášní od té doby, co jsem se naučila číst – a vydrželo mi to až dodneška.
Četla jsem všude a pořád. Zřetelně si pamatuji na období, kdy jsem s baterkou pod peřinou pročetla půl noci a pak ve škole usínala na lavici. Neuvědomuji si ani, že bych kdy procházela nějakou čtenářskou krizí (vyjma okamžiku, kdy jsem v dospělosti dostala jako dárek Padesát odstínů šedi), a kdybych měla vyjmenovat knihy, které mě během dětství a puberty významně zasáhly, obávám se, že bych ten seznam sepisovala půlku adventu…
Jako dítě jsem milovala knihy Astrid Lindgrenové; Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu jsem uměla prakticky nazpaměť. Líbila se mi poetika Drdových pohádek. Zbožňovala jsem Italské pohádky, které sepsal Italo Calvino a ze kterým měli moji rodiče těžkou hlavu, protože se v nich běžně řezaly uši, sekaly prsty a vařilo v oleji. Nicméně pokud mohu soudit, žádné trauma jsem si z nich neodnesla.
V pubertě jsem do zblbnutí točila foglarovky, Batličku a později i Tolkiena. Protože mí rodiče vlastnili rozsáhlou knihovnu, velmi záhy mi do života vstoupila také Betty McDonaldová a detektivky Agathy Christie, které jsem četla tolikrát, až se knížky úplně rozpadly. Netroufám si odhadnout, jestli jde o čtení vhodné pro puberťáky, ale pamatuji si, jak mě tenkrát ty příběhy fascinovaly a jak jsem si umiňovala, že jednou taky něco podobného napíšu. Takže možná právě tohle by se dalo označit za zlomový čtenářský okamžik.
Co se týká knih pro puberťáky, mohu posloužit vkusem svého dvanáctiletého syna, který je zatvrzelým nečtenářem. V jeho čtenářské kariéře ho zaujalo jen máloco, ale ujíždí na Hraničářovu učni a na Prašině od Vojty Matochy.
Milan Děžinský, básník a překladatel:
(Z textu, který vznikl díky pořadu Knižní pól – Český rozhlas Vltava.)
Výběr na poličce v domácnosti mých rodičů byl celkem fádní. Běžná produkce 50. až 80. let, detektivky, normalizační autoři, kuchařky, knihy o údržbě škody 105, atlas hub a tak dále; často svazky, které můj otec, toho času dělník v papírně ve Štětí, zachraňoval před rozšmelcováním. Přesto polička skýtala i knihy, které se zapsaly do mé paměti – vzpomínám si třeba na knihu Edvarda Valenty Strýček Eskymák podle vyprávění Jana Welzla, slavného arktického pábitele, jejíž četba navždy zromantizovala můj pohled na severní pláně a obdařila mě platonickou láskou k dobrodružství. A byly to samozřejmě všechny ty dobrodružné knihy pro chlapce, které mi zachraňovaly prázdniny, když jsem si jako alergik četl v místnosti s mokrým prostěradlem přes okno, které mělo zachycovat poletující pyl.
Těch několik dní, které jsem trávil četbou 20 000 mil pod mořem, Dětí kapitána Granta nebo Tajuplného ostrova, knih, které jsem si spolu s desítkou dalších nosil v ohromném batohu z roudnické městské knihovny, navždy zůstane nejkrásnějším obdobím mého čtenářského života. Jsou to knihy, které se dnes bojím otevřít, abych neporušil tu magii, která na mne tehdy působila; magii, která zůstává v mysli jako hýčkaná vzpomínka, ale o níž tuším, že lety jistě vyprchala, kdyby ji měly číst oči o trochu zkušenějšího, mnohou četbou zjizveného a ošlehaného čtenáře.
Jedna z chlapeckých knih mne zasáhla ještě z jiného důvodu než pouze proto, že byla plná dobrodružství, objevování neznámých krajin a napínavých scén, při kterých se člověk třese o život svého hrdiny. Byla to kniha Miloše Václava Kratochvíla Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela a důvod, proč se stala dodnes živou součástí mé čtenářské paměti, byl ten, že Jan Kornel byl chasník z Polabí, tedy od nás, z ani ne 20 km vzdálených Mlčechvost. Čtenář se ve své fantazii nemusel vydávat do vzdálených verneovských krajů ani daleko do pradávné minulosti jako v příbězích Eduarda Štorcha – dobrodružství bylo najednou hmatatelně blízko. Až později jsem se dozvěděl, že v Mlčechvostech, které si autor vybral jako bod, ze kterého Kornel vyráží na svou strastiplnou cestu a ke kterému v závěru románu opět směřuje, Kratochvíl v dětství trávil prázdniny.
Když dnes přemýšlím nad tím, jaké knihy jsem četl ve čtenářsky nejdůležitějších letech svého života, vidím je jako cestu, která začíná vždy dosti náhodně, ale na níž mě každý nový čtenářský zážitek posouvá k jinému. Slast, která je vyčerpána dočtením jedné knihy, musí být co nejrychleji napojena dalším zážitkem, pokud možno co nejpodobnějším. Tak jsem četl Tonka z Napoleonovy armády, dobrodružnou, ale smutnou knihu Johana Fabricia, Neffovu fascinující a dnes nespravedlivě zapadlou trilogii Královny nemají nohy nebo Grimmelshausenova Simplicia Simplicissima a hledal stále totéž: dobrodružství a zkoušky krutých dob, při nichž se z malých stávají velcí.
Čtenářská období, která se střídala i na střední škole, se podobala spíš záchvatům. Z paměti se mi vynořuje ruské klasické období, z něhož mi utkvěly Gogolovy Mrtvé duše, Turgeněvovy Lovcovy zápisky, pak jedna zima na začátku devadesátých let, kdy jsem četl jen Dostojevského. Na vysoké škole to vyvrcholilo mistrovskou karamazovskou trilogií, kterou jsem celou přečetl ve vlaku, když jsem dojížděl za svou dívkou na jižní Moravu. To ještě vlaky jezdily trasu Roudnice nad Labem – Břeclav čtenářsky útěšlivých pět hodin. Dodnes se se zalíbením dívám na ten titul ve své knihovně, ač nevím, zda se k němu kdy znovu dostanu. Čas běží a ke čtení je toho příliš mnoho.
Ruské klasiky vystřídali britští, pak francouzští, američtí – především Poe a Hemingway. Odbočkou přes Bulgakovova a Ajtmatova jsem zakotvil v jihoamerickém magickém realismu, reprezentovaném Garcíou Marquézem, Vargas Llosou a Carpentierem, ale především Cortázarem. Jeho fascinující Změna osvětlení se stala vyvrcholením další mojí posedlosti, jíž byla četba povídek: k již zmíněným dvěma Američanům přibyli Kafka, Carver, Hašek, Kundera, bratři Strugačtí, Lem…
Především Julio Cortázar dokázal to, čeho si cením nejvíc: vytlačit do paměti otisk, který se nezahojí, jen zajizví, zhrbolatí a který nás dlouho, v mém případě celá desetiletí, nutí otevírat stejnou knihu a číst znovu a znovu jednu povídku, pasáž, nebo dokonce jen jedinou větu; vracet se, a to nejen ve vzpomínkách, ale jakoby v nutkavém, posvátném rituálu i fyzickým dotekem. Jako by čtení bylo prst, který ohmatává stále stejné místo, jež se ale vlivem nabyvších zkušeností a nových životních okolností v interpretaci mění. Ta slast však nevyprchává, naopak zesiluje, jak čtený text odkrývá nové a nové vrstvy. A najednou jako by to byl text, který čte čtenáře.
Jedním z takových textů je krátká, jen několikastránková povídka Silvia, která vyšla v již zmíněném výboru Změna osvětlení v překladu Hedviky Vydrové. Začíná takto: „Bůhví jak vůbec mohlo skončit něco, co ani nezačalo, co se objevilo někde uprostřed a pominulo bez jasného obrysu, rozplynulo se na okraji jiné mlhy…“
Náraz jsem chycen právě „někde uprostřed“ a veden autorovou neviditelnou a pevnou rukou na večírek, který je zaplněn dospělými i dětmi, v jejichž jménech se nedovedu úplně orientovat, podobně jako se v nich neorientuje ani vypravěč Fernando, o němž víme jen to, co o sobě sám říká, což je totéž jako nic. Postupně se dozvídáme, kdo je kdo. Rožnění pečeně v domě Fernandových přátel je celkem fádní setkání několika Argentinců na francouzském venkově, kde tráví část léta. Tři manželské dvojice a jejich děti, které si hrají na indiány, dále Fernando a Silvia, dospívající dívka, která se drží stranou, a spíš než by trávila čas intelektuálními diskusemi s dospělými, tíhne k dětem jako jejich starší přítelkyně a opatrovatelka.
Je podivné, že dospělí Silvii ignorují, jako by ani neexistovala, a jediný, kdo kromě dětí vnímá její přítomnost, je Fernando, který je jí fascinován. V počínajícím hebefilním vzplanutí se nedokáže soustředit na rozhovory s dospělými, jako by stál rozkročen mezi dvěma světy, světem realistickým a světem fikce; světem, který patří dospělým, a tím, kterým jsou obdarovány děti. Konečně se odhodlá položit hostitelce otázku, kdo je Silvia – tu nejdůležitější otázku, na kterou čtenář čeká celou dobu. Dozvídá se, že Silvii si děti vymyslely a že se nechal napálit. Čtenář je v té chvíli zmaten stejně jako Fernando, který vše považuje za nevkusný žert, protože Silvia je přeci tak skutečná: „…viděl Silviinu siluetu, oheň ji obnažoval nohy a profil, zahlédl jemný a dychtivý nos, rty starobylé sošky… Uvědomil jsem si, že jediné, co si v tu chvíli přeji poznat, je Silvia, poznat ji zblízka, bez kouzel ohně, a navrátit ji pravděpodobné průměrnosti nesmělé dívenky, nebo si potvrdit tu příliš krásnou a živou siluetu jako podívanou, jíž se smím účastnit jako pouhý divák.“
Střih. Později Ferdando pozve přítomné na večeři do svého domu a my tušíme jeho záměr, který je víc než zřejmý. Silvia se objevuje podruhé v přítomnosti dětí, Fernando ji objeví spící na své posteli. Popis tohoto setkání je jednou z nejkrásnějších pasáží celé knihy, plné rozechvělé obraznosti a erotického napětí: „Přivřel jsem za sebou dveře a došel k posteli – nevím jak: tady jsou mezery a biče, voda, jež stéká po tváři, oslepující a sžíravá, zvuk z nepřístupných hlubin, nesnesitelně krásný okamžik mimo čas. Nevím, zda Silvia byla nahá, mně připadala jako topol z bronzu a snu, myslím, že jsem ji viděl nahou, ačkoliv potom ne, musel jsem si ji představovat pod tím, co měla na sobě.“ Ať už je to sen, nebo skutečnost, trvá příliš krátce, protože jak se dozvídáme, děti se po létě rozdělí a rozjedou do svých domovů a Silvia je skutečná, jen když jsou spolu.
Cortázarův povídkový svět nerozlišuje mezi skutečností a snem. Hranice, která je rozděluje, je nezřetelná a jistota, ve kterém z těch dvou světů se nacházíme, je vratká. Oba světy se často spíše překrývají, vrůstají do sebe, koexistují, než že by sousedily.
Přestože v mém raném mládí to byla převážně próza, kterou jsem konzumoval až v nezdravém množství, postupně a nenápadně si mne pro sebe získala poezie. Morgensternovy Šibeniční básně jsem četl ještě jako zajímavou kuriozitu a Máchův Máj s respektem. Povrchně a zprostředkovaně jsem se zajímal o surrealismus. Jednoho dne roku 1993 se mi však do rukou dostala kniha Doupě latinářů tehdy mně zcela neznámého Ivana Wernische, která mi byl doporučena jako zaručený blíženec tehdy hojně čteného a kolujícího výboru z textů Daniila Charmse, který nesl název Sen. Otevřel se mi tehdy básnický svět, který si půjčuje, vlastně nepokrytě krade charmsovské postupy: potkávají se zde lidé ze slavné minulosti, vedou absurdní a malicherné dialogy a jiné postavy hynou nenadálou směšnohrdinskou smrtí. Básnickými prózami se míhají podivné figurky – všichni ti bizarní Bedřichové, jejichž identita je neustále rozostřována a rozmnožována, lidožraví Mraskanové, tj. latiníci, nelidské bytosti jako půpa a djojo, bizarní Fuové, kteří sedlají své ženy a nakládají na ně zboží při cestě na trh, postavičky z carských časů, s poetickými ruskými jmény a uzavřenými osudy. Ano, svět je to stejně surový, ale wernischovská cyničnost a krutost není postavena – na rozdíl od Charmse – z roztřeseného čekání na brzce ranní zaklepání tajné policie, kde tušíme Sibiř, čistky, vši a revolver do týla. U Wernische jde o svět klamně bezpečný, vyznačující se podivnou strnulostí, zatuhlostí svých mechanismů, směšností svých propriet a hloupostí protagonistů, jejichž nečekaná konání nabírají rychlý zvrat a oni naplňují své žalostné a nicotné osudy.
Jestli někdo umí v poezii nabrat blbce na lopatu a vystavit ho posměchu jiných blbců – je to právě Ivan Wernisch, který tak navazuje na dvě další zásadní postavy české mytologie: Jaroslava Haška a Járu Cimrmana. Wernischovské bezčasí není bezčasím úplně neznámého světa. Na něco se zde odkazuje, na něco, co všichni důvěrně známe jako vzdálený sen, na který se však upamatováváme jen mělce. Wernischovy anekdoty mohou časem omrzet, ale o to víc zarputilý čtenář ocení básníka, který prosvítá falešnému prozaikovi skrz prsty.
V době, o které je řeč, ještě netuším, kolik radosti a čtenářské slasti mi Wernisch poskytne tím, jak budu objevovat jeho další knihy, z nichž Včerejší den bude předznamenávat další z mnoha čtenářských etap. Ale zatím jsme na začátku devadesátých let a já tápu, než narazím na další básníky, které můj způsob čtení a to, co v poezii hledám, přesunou jako výhybka na jinou kolej.
Zatímco ve Wernischovi jsem si užíval podvratnost a nehoráznost, s kterou se básnilo-nebásnilo, okouzlil mne německý expresionismus, ve kterém se naopak básnilo sveřepě a jak by se řeklo dnes – ultimátně. Byly to především básně Traklovy a Bennovy, které jsem hltal v překladech Ludvíka Kundery. Z ústeckého knihkupectví na Lidickém náměstí jsem si v roce 1995 odnesl knížku s nenápadným titulem Gottfried Benn Básně, výbor z tvorby od roku 1912 až do roku 1956. Nejvíc mě zasáhly texty z první Bennovy sbírky s poeovským titulem Morgue a jiné básně, kde na čtenáře doslova vyhřezne hnedle celé oddělení patologie. Lidé – spíš než vznešený duch – maso a tělo a to vše nevábné, konečné, neopakovatelné, zbavené mystiky, nalézající svou podivnou krásu v poduškách krve, mozcích, děravých jícnech, visících novotvarech, prožraných klínech a hrudnících, v nichž nalézají útočiště krysy. Tematika šokující i uhrančivá pro dvacetiletého mladíka, který znal snad jen Baudelairovu vycizelovanou Mršinu z čítanky.
Básně Gottfrieda Benna možná nejsou to nejlepší, co jsem kdy četl, ale v literatuře záleží na kontextu, ve kterém se zrovna nacházíme. Díky jeho Morgue jsem se dokázal odrazit k psaní vlastních veršů, které lze označit za vážné a vážně míněné. Narazit na tu pravou knihu je jako ocitnout se ve správném čase na tom správném místě. S postupujícím věkem se proměňuje i vnímání textu, jehož vrstvy se přesouvají a získávají jiný akcent. Až dnes si dokážu patřičně užít Eliotovu Pustinu, kterou kdysi František Halas odmítl s tím, že jde o básně příliš intelektuální. Knihy, které v mých mladických letech vzbuzovaly nadšení, dnes cílí spíš na rozum než na emoce. Poslední román, který jsem si vychutnal tak, že jsem nedokázal přestat číst, byly Laskavé bohyně Jonathana Littella – to už je patnáct let. Dodnes sním o dobách, kdy jsem se při četbě stával postavou knih spíš než jejich čtenářem.
Dnes je to pro mne především poezie, která nejvíce uspokojuje potřebu nadechnout a vydechnout, ponořit se do jazyka nebo prožít euforii i zármutek světa najednou. To vše, čemu se tak neurčitě a závratně říká krása.
.
Dále čtěte na webu Velká přestávka:
„Jak přitáhnout děti ke čtení? Nabízet, ale nikdy nevnucovat. A číst i větším dětem.“
Anketa: Co děti opravdu čtou? (1. část)
Anketa: Co děti opravdu čtou? (2. část)
10 knih pro teenagery