Asi jste to v médiích zaznamenali – mnozí deváťáci a jejich rodiče se bouří proti příliš náročnému testu z matematiky. Není ale hlavní problém někde úplně jinde?
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Mizia
Po nekonečném lockdownu a státem glorifikované distanční výuce přišly přijímací zkoušky. Posunuté, odložené, s delším časem na realizaci, ale živé. Tedy nikoli distanční.
Po jejich skončení okamžitě sociální sítě zaplnily stížnosti, že byly nadmíru těžké. Že Cermat nezohlednil náročnou dobu…
Nu, nejsem fanoušek Cermatu a neviděla jsem kritizované, údajně přestřelené testy z matematiky pro devátou třídu. Do diskuse tak mohu přispět jen názorem, který z této divoké emoční reakce vychází.
Rodiče a žáci se bouří, že to bylo těžké. Myslím si ale (a jsem si vědoma toho, že moc populární názor to není, ale umím si ustát svou neoblíbenost 😊), že bouřit se měli už dávno předtím.
Proti distanční výuce.
Proti snižování úrovně.
Proti zaměňování distanční výuky za prázdniny, což někteří zdatně činili.
Distanční výuka byla státem označena za skvělou. A nyní nestačí na to, aby na jejím základě děti zvládly zkoušky? Není to snad protimluv?
Mnoho dětí se nepřipojovalo, neučily se. Předpokládám, že to je fakt už dlouho známý. Nikdo ho moc neřešil.
Jenže když nic nedělám, sotva se připravím na zkoušky.
Mnoho učitelů distančně moc neučilo, jen sem tam posílali úkoly. Rovněž předpokládám, že to je známý jev, který bylo třeba řešit dřív – intenzivně a důrazně. Nikoli až po zkouškách. Nebo nadáváním na sociálních sítích.
Ministerstvo školství vysílalo signály, že nejdůležitějším prvkem distančního vzdělávání je být na děti hodný. Dávat jim dobré známky. Nebo ještě lépe, nedávat jim žádné a jen je pozitivně hodnotit. Mají to přece složité…
To samozřejmě mají, mým cílem rozhodně není to zpochybňovat. Ale ty vědomosti samy do hlavy nenalezou. Musím pro to něco dělat.
Těžko na bojišti, lehko na cvičišti.
Tudíž se před zkouškami musím učit.
Chápu, že motivace poněkud chybí, když mi rok někdo tluče do hlavy (pokud ho tedy poslouchám), že vlastně všechno umím, anebo si to můžu najít na Googlu.
Asi se čekalo, že přijímací zkoušky budou letos jen formalita. Ale Cermat nic takového předem nedeklaroval. Myslel vážně, že chce adepty studia nějak testovat.
Dopředu se nikdo nebránil – anebo nebyl slyšet. Bohužel.
Pak přišly testy.
A najednou je problém a velké haló.
Ale pozor, nemám to za zlé dětem. Ty k tomu všemu přišly jak slepý k houslím.
Viním z toho systém, protože ten umožnil, aby děti de facto rok jen seděly u počítače – a pak to najednou označí za nekvalitní přípravu. Zároveň nedokázal prosadit, aby distančně učili všichni a v určité kvalitě.
Vědělo se, že tisíce dětí na vzdělávání v této podobě nedosáhne. Nijak se to neřešilo.
Ti, co se učili, nedostávali adekvátní zpětnou vazbu.
Tlučeme jim do hlavy, že je všechno na pohodu – a pak je necháme tvrdě narazit.
Rodiče jim umožní nic nedělat (samozřejmě ne všichni), omluví jim kdeco, a teď se najednou bouří…
Aféra s nadmíru těžkou matematikou jistě brzy vyšumí, stejně jako kdysi vyšuměla „kauza epizeuxis“. Děti na nějaké školy nakonec přijaty budou, vždyť co by s nimi systém jinak dělal? Nechal je opakovat devátou třídu?
Ale vede to k zamyšlení nad tím, jak odpovědně ke vzdělávání přistupujeme.
Pokud najdete cestu bez překážek, určitě nevede nikam… to hlásal už Arthur C. Clarke. A je to myslím realita, navzdory tomu, že Clarke byl autorem sci-fi.
Znovu opakuji, že nejsem ani fanoušek Cermatu ani drsných zkoušek. Ale na druhé straně – když něco chci, někam se hlásím, tak bych pro to měla udělat maximum. Ano, já sama. Nad rámec toho, co mi poskytne škola.
Vždycky je lepší být připraven a čekat náročnost než spoléhat na to, že druzí budou mít jistě pochopení pro mou situaci.
A z celkového hlediska, tedy hlavně toho rodičovského: už dávno se mělo bojovat za návrat dětí do školy, za zrušení distanční výuky. Anebo alespoň za to, aby online výuka opravdu fungovala – všude a kvalitně a ve stejné podobě.
A ne to nechat na systému v „dobré“ víře, že to buď nějak dopadne, nebo že na mě i tentokrát budou hodní.
To totiž opravdu nemusí vždycky vyjít.
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Zpátky do školy – jak to nepokazit?
Opravdu chceme poslat děti do školy?
Třídnické hodiny: Proč mají smysl i na dálku?
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu