Osmileté gymnázium, na kterém učí Jitka Neradová, konečně zase ožilo dětskými hlasy a smíchem. Co bylo v prvních dnech nejdůležitější?
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Mizia
„Já se ale do školy docela bojím,“ zdůrazňují svoje obavy ti žáci, kteří chtějí vysvětlit, proč se po dlouhém locdownu do lavic moc netěší.
Určitě není málo těch, kdo se návratu do třídních kolektivů spíš děsí. Mnozí se bojí, že budou zavaleni množstvím testů. Jiní zase přivykli pohodlí domova.
To jsou negativa.
Teď zkusme opačnou stránku.
Jsem totiž přesvědčena, že většina dětí a kantorů se do školy opravdu těšila. Škola je zkrátka živý organismus, bez dětí ztrácí smysl. I to volno si víc vychutnáme, když se na něj těšíme. Mnoho měsíců vynuceného prázdna pak radost z prázdnin či ředitelského volna docela devalvuje.
A letošní třetí, případně desátý květen se pro mnoho druhostupňových dětí stal novým prvním zářím.
Těšení se do školy samozřejmě komplikovalo plno nežádoucích efektů, nejistota, testování, rotační výuka. Lze tedy směle mluvit o ambivalentních pocitech.
Úlevná radost ale převládala. Aspoň u nás, na gymnáziu Thomase Manna. Systém nám pustil do lavic dvě třídy. Primu a sekundu. Všichni s negativním testem a pozitivní náladou. Vždyť naposledy byli ve škole před vánočními svátky! Pak měli přijít v lednu a dodatečně si užít vánoční besídku, o kterou je rotační systém připravil.
Přišli v květnu. Všichni. Radostně a s úsměvem. Těšili se i na své učitele.
S dětskou bezprostředností si vánoční besídku udělali teď. Na zahradě u ohniště. Potřebovali to. Povídat si. Udělat radost jeden druhému. Být spolu. A bylo to moc fajn.
Druhý den jsem jim rozdávala vysvědčení. Od ledna leželo v ředitelně a čekalo, až si ho děti odnesou domů. Navzdory hezkým výsledkům, vyznamenaným i samým jedničkám, to bylo bez bouřlivých emocí. A není se čemu divit. Je to podobné, jako když sportovec získá olympijskou medaili po letech, když někdo z nějakého vzorku zjistí, že ti před ním tenkrát dopovali. Medaile je teď jeho. Ale radost je taková instantní, bezprostřední euforie se vrátit nedokáže.
Tak nějak to bylo i s vysvědčením. Prostě ho strčili do aktovky a dál se věnovali důležitějším věcem. Sami sobě.
Skoro celé pondělí jsme to tak měli. Být spolu. Třídnická hodina, povídání, spolužití. Od úterka se začalo učit podle rozvrhu, ale i tak je zatím nejdůležitější prvek obnovení soužití.
Týden utekl jako voda a skupiny, které mohly být ve škole, už zase mizí na týdenní distanc. V pondělí přijdou další. I ti se těší. Bude to podobné jako minulé pondělí. Je to trochu jako ve starém americkém filmu Na Hromnice o den více. Hlavní hrdina tam neustále zažívá druhý únor. My ve škole nyní neustále zažíváme první září.
Je to lidsky půvabné. Znovu se vidět, sledovat tu radost. Ale i to, jak se děti za tu dobu změnily.
Pedagogicky i psychologicky to tak půvabné není. Skoro bych řekla, že je to jedna z nejtěžších věcí, které nyní zažíváme. Nějak to ustát, zvládnout přechod od počítače do reálu. Celý den se dusit v roušce či respirátoru. Soustředit se. Neuspěchat to. Naladit se na sebe.
Zatím to vypadá nadějně. Děti to zvládají nadmíru dobře. Testování, rouškování, rotování.
Škola je najednou zase plná smíchu. Všude je cítit radost a optimismus. Učitelky se usmívají a vrací se jim energie, vysátá nekonečnými hodinami u počítače.
Škola je prostě živý organismus… Jsem ráda, že znovu ožívá, byť velmi pozvolna.
A věřím, že podobně radostně to mají všude. Že ten strach a obavy zmíněné v úvodu dokážeme společnými silami úspěšně rozptýlit.
Třeba tak jako v tomhle videu z naší ředitelny.
.
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Ke kauze „Těžké přijímačky“
Zpátky do školy – jak to nepokazit?
Opravdu chceme poslat děti do školy?
Třídnické hodiny: Proč mají smysl i na dálku?
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu