Tento školní rok byl úplně jiný než všechny ostatní školní roky. Zažili jsme distanční výuku nejdelší dobu v Evropě. Všichni jsme se toho museli hodně naučit, čelili jsme mnoha výzvám. A teď tenhle zvláštní rok končí. Jak ho v sobě mentálně uzavřít? A je to vůbec potřeba?
Text: Tereza Beníšková Foto: Emanuel Mizia
Za poslední týdny se v mnoha školách sklouzlo do starého kolotoče – zkoušení, testy, známkování, my jsme naskočili do běžného denního frmolu a možná jsme už trochu pozapomněli, čím jsme si my i děti prošli. Možná na to už ani nechceme myslet a radujeme se z toho, že se život zase přibližuje normálu. Ale možná nás to ještě dožene. Třeba se naše dítě zhoršilo ve škole, možná si nese z covidového školního roku jiné následky, bohužel. Proto je dobré nezapomínat na to, že tenhle školní rok byl opravdu úplně jiný než všechny ostatní, které naše dítě zažilo i které jsme my sami zažili. První a jediný svého druhu. Velmi nestandardní. Loňský školní rok byla distanční výuka část roku, ale větší část ještě probíhala normálně. Teď ne.
Pro spoustu dětí a spoustu rodičů to nebyla legrace. Děti se najednou musely učit úplně jiným způsobem, na který je předtím nikdo nepřipravoval, musely si poradit s technikou, samy si organizovat čas, převzít na sebe část práce učitelů („naučte se látku z učebnice str. 25–32“), často chyběl výklad učitele, vysvětlení nejasností. Chyběli spolužáci a vrstevnické kontakty, které jsou nesmírně důležité. Zakázaly se kroužky, skončilo organizované sportování.
Učitelé se taky sami museli naučit, jak na distanční výuku. Někteří se s tím popasovali výborně, ale někteří ne. Ale ani ten nejlepší distanční učitel nenahradí chybějící lidský kontakt naživo. Podle posledních výzkumů se distanční výuka podepsala i na psychickém stavu učitelů. Zažili mnohem více stresu, hodně jich je vyhořelých a uvažují o odchodu ze školství. A když distanční výuka způsobila negativní následky na psychice učitelů, bylo by velmi podivné, kdyby to nebylo znát i na dětech.
My rodiče jsme se také leckdy sáhli na dno svých sil. Při distanční výuce se po nás chtělo, abychom dětem se školou mnohem více pomáhali, často suplovali učitele, zároveň koordinovali svoji práci a domácí povinnosti a snažili se přesvědčit čím dál víc demotivované děti, že dělat věci do školy, připojovat se na hodiny a posílat úkoly je potřeba.
Když si to takto připustíme, tak zjistíme, že rozhodně nemůžeme tenhle školní rok hodnotit podle běžných měřítek. Byl naprosto jiný než ostatní a všichni si zasloužíme velkou pochvalu, že jsme ho zvládli.
Neřešit špatné známky
Některé děti se možná ve škole během tohoto roku hodně zhoršily. Někdo při distanční výuce, která mu nevyhovovala. Někdo třeba po návratu do školy, kde se najednou začalo zběsile zkoušet a známkovat.
Když si ale uvědomíme, jak jiný tenhle školní rok byl, neměli bychom zhoršení známek řešit tolik jako jiné roky. Stalo se, co se dá dělat. Aspoň vidíme, že to pro naše dítě bylo těžké. Pro nás nejspíš taky. A opakovat si jako mantru, že to byl nestandardní školní rok, první svého druhu. A když je něco poprvé, obvykle to hodnotíme shovívavěji. Například když je dítě první rok na střední škole, tak se i trochu čeká, že se mu možná zhorší známky, všichni s tím počítáme a snažíme se ho spíš podpořit než mu vynadat. Víme, že přechod na jinou školy je náročný. Distanční výuka ale byla pro mnoho dětí náročnější než přestup na střední školu. Bylo to něco úplně jiného, než na co byly zvyklé. Tak to mějme na paměti, až potomek přinese vysvědčení.
Rozhodně bychom neměli dítě za špatné známky trestat nebo zakazovat něco, na co se dítě těšilo. Bylo by dobré doma zhoršení prospěchu nějak probrat a zreflektovat. V klidu si sednout a promyslet spolu s dítětem, co se stalo, že se známky tak zhoršily. Dítě by mělo samo navrhnout, čím si myslí, že to je, a hlavně co by se s tím dalo příští školní rok dělat. Jestli by mělo ono něco dělat jinak a co bude potřebovat od nás. Vymyslíme spolu realizovatelný plán – a pak už to uzavřeme a nebudeme si tím kazit pěkné letní měsíce.
Nebagatelizovat dobré známky
Jinde se naopak může stát, že dítě přinese mnohem lepší známky, než mívalo jindy. V tu chvíli je určitě dobré to neshazovat. Neříkat, že to je tím, že byla distanční výuka, že všichni ze třídy mají pěkné známky… Dítě odvedlo svou práci. Třeba bylo jedním z těch, komu distančka vyhovovala, protože mělo klid a mohlo se na školní povinnosti lépe soustředit. A rozhodně nemá dobré známky úplně zadarmo. Muselo posílat úkoly, připojovat se na hodiny… Ano, možná mělo štěstí na učitele, který situaci nehrotil, ale stejně – pracovalo dobře a zaslouží si ocenění.
Na druhé stranu bychom se neměli skvělými známkami dítěte opájet. Opravdu to byl jiný rok a tak těžko říct, o čem letošní jedničky přesně vypovídají.
Z mého pohledu by bylo nejlepší neřešit známky vůbec (pokud dítě právě nepropadá), jejich vypovídací hodnota je často nízká. Měli bychom mít radost, když se dítěti daří, a všímat si, co umí, a ne jestli dostalo jedničku nebo trojku.
Učit se o prázdninách?
Raději ne. Rozhodně ne s rodiči a klasickým způsobem. A to ani pokud se známky dítěte hodně zhoršily. Prázdniny by měly být k odpočinku a k získávání jiných zážitků. Prázdniny = prázdno od školy. Když dítě nebude mít oddělenou dobu školy, prázdnin a další školy, ale bude to taková škola neškola i o prázdninách, bude potom hůř naskakovat do dalšího školního roku. Někdy je třeba úplně vypnout, aby se mohlo znovu dobře pracovat.
Někteří rodiče mají pocit, že jejich dítě bylo „vypnuté“ i během měsíců distanční výuky. Možná ano, možná dítě neposílalo úkoly, možná do školy prakticky nic nedělalo, ale pořád mu někde vzadu v hlavě znělo, že by mělo nějaké úkoly plnit. Rodiče i učitelé mu neodevzdanou práci připomínali, byla tam spousta výčitek, pocitů viny a selhání, demotivace, apatie… Nebylo to skutečné volno.
O prázdninách by děti měly číst, ale ne knížky z povinné četby. Spíš zkusit číst pro radost – jakékoli knížky, časopisy, komiksy… Jestli je třeba procvičovat psaní, může si dítě vést prázdninový deníček, nebo psát babičce a dědečkovi pohledy či dopisy, opsat mamince recept atp. Zkrátka zařadit psaní do běžného života.
Jestli bude mít dítě možnost jít na nějaký prázdninový doučovací kemp, proč ne. Kempy by měly být pojaty prázdninově, učivo procvičovat nenásilně. A hlavně nebudou dítě k učení muset nutit rodiče. Rodiče by si měli s dětmi vychutnat léto, dělat spolu věci pro zábavu – nebo nedělat nic a jen být spolu.
Rituál k ukončení školního roku
Rituály jsou důležité. Pomáhají nám mentálně uzavřít jednu etapu života a jít k další, už se k té původní stále v duchu nevracet. Díky rituálu si v sobě uděláme prostor pro další etapu.
Proto bychom určitě měli pomocí nějakého rituálu uzavřít i tento školní rok.
Možná už máme v rodině zavedenou nějakou tradici. Třeba chodíme s dětmi za odměnu na zmrzlinu, na oběd či na večeři do oblíbené restaurace? Jdeme do kina? Jedeme na výlet? Naštěstí je tohle všechno už možné. Děti i my si to zasloužíme, a to i kdyby se známky vůbec nepovedly.
Jestli v rodině žádný rituál k ukončení školního roku nemáme, možná by bylo prima nějaký vymyslet. Něco, co bude bavit nás i děti, co bude hezké a výjimečné. Můžeme jít na procházku k řece, vzít s sebou papírky, na ně každý napíšeme, co nám uplynulý školní rok dal a vzal a pak je pustíme po řece… Můžeme si na zahradě zapálit ohýnek, posedět u něj, opéct buřtíky či marshmallows a papírky s tím, co minulý školní rok přinesl a odnesl, v něm spálíme…
Důležité je, abychom se sešli jako rodina, měli pro sebe čas a mohli si popovídat o tom, jaký pro nás uplynulý školní rok byl. Každý najdeme, co nám dal, co se třeba povedlo, a co bylo pro nás těžké, co nám vzal. Co jsme se v něm naučili, co si třeba teď už uvědomujeme a dřív ne – třeba že je prima moci se vidět s kamarádkami, kdykoli chci, že můžu jít do kavárny, koupit si oblečení či boty v obchodě s tím, že si ho vyzkouším a nekupuji naslepo na internetu, že je hezké být s rodinou a trávit čas spolu, že ne každý má tu možnost, že je skvělé, že nám slouží zdraví.
Připustíme si, že některé věci, které se staly, jsou nám líto nebo nás štvou. Necháme odejít i ten smutek a vztek, abychom měli prostor pro další emoce. Měli bychom se všichni ocenit, pro každého člena rodiny vypíchnout, co dokázal či vydržel. Podpořit ho, obejmout ho, radovat se s ním.
Školní rok jsme zvládli. Můžeme jej takto ukončit, uzavřít – a posunout se do léta a prázdnin.
Rozhovor s Terezou Beníškovou čtěte ZDE
Další články dětské psycholožky Terezy Beníškové na webu Velká přestávka:
Co když se přijímačky nepovedly?
A teď se vzájemně oceňte aneb Chvála chválení
Psychické následky covidu
Jak poznáte, že malému introvertovi není dobře – a co s tím?
Co opravdu potřebují malí introverti?
3 způsoby, jak zahnat akutní úzkost
Jak pomoci úzkostnému dítěti
Psychohygiena pro děti a teenagery
Time management pro děti a dospívající
Jak poznat začínající depresi?
Proč zažíváme pocit selhání – a co s tím dělat?
Čas na školu vs. volný čas
12 způsobů, jak předcházet depresi. U sebe i u dětí.