Dnešní covidová doba úzkostnost jen podporuje. Co můžete udělat pro to, aby to děti líp zvládaly – a jak pomoci i sám sobě?
Text: Tereza Beníšková
Všechny děti se něčeho trochu bojí. Různé strachy jsou v jednotlivých obdobích dětství (nakonec i dospělosti) běžné. Například separační úzkost, strach z cizích lidí, strach ze tmy, hadů, psů, strach ze zombie a jiných nebezpečných bytostí, které děti vidí ve filmech. Obava z neúspěchu, strach ze školy, obava, že nezapadnu mezi vrstevníky….
Každý má nějaké genetické předpoklady k úzkosti. Výchova pak pracuje s tímto dědičným základem. Díky vzájemné interakci genů a působení prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a které ho obklopuje, se utváří to, jak moc, anebo naopak jsme náchylní prožívat různé obavy.
Bohužel u úzkostného dítěte je větší pravděpodobnost, že jeho rodič bude také úzkostný (je tam ten genetický předpoklad). Proto bude svou výchovou pohotovost k úzkosti ještě zesilovat. V rodině bude častěji atmosféra obav, dítě vycítí různé strachy rodiče a samo se pak začne bát o to víc. Úzkostnost rodiče a úzkostnost dítěte se pak navzájem „podporují“. Proto často pomůže, aby své úzkosti začal čelit rodič – tím se v budoucnu můžou zmírnit i úzkosti dítěte.
Na druhé straně má úzkostnější rodič větší pochopení pro úzkosti svého dítěte. Nesmete je ze stolu s tím, že „to je blbost, z toho přece nemůžeš mít strach“, „správní chlapci se ničeho nebojí“, hecováním „nebuď srab“ atd. Úzkostnější rodič ví, že je to těžké, a sám by si nejspíš také přál být méně úzkostný.
Jak se tedy poprat s úzkostí dítěte?
Uznat pocity dítěte
Dítě by mělo mít právo prožívat všechny pocity, i negativní. Nejistotu, strach, smutek, vztek, naštvání… Kdy jindy, když ne teď – v situaci, která je pro nás všechny tak náročná. Proto přijměme pocity dítěte a nevymlouvejme mu je. Neříkejme mu, že „toho se přece nemůže bát“, když se dané věci nebo situace evidentně bojí.
Dítě může mít strach prakticky z čehokoli. I když nám objektivně připadá, že je to nesmysl a daná situace je extrémně málo pravděpodobná, dítě se jí přesto skutečně bojí a prožívá příslušné pocity. Odrážejí se v jeho těle a stres působí úplně stejně, jako když se bojíme něčeho pravděpodobného. V tělesném prožívání není rozdíl mezi extrémním strachem ze zubaře a extrémním strachem z upírů. Nebo strachem z covidu. Prožívané strachy jsou pro dítě naprosto reálné.
Rozhodně se dítěti kvůli jeho strachům a obavám nesmějte – nikdy –, nezesměšňujte je. Ani se na dítě kvůli tomu nezlobte. Dítě za své strachy nemůže. Když se na něj budete zlobit, docílíte jen toho, že se začne bát ještě i vás.
Když budete dítě respektovat se všemi jeho pocity, bude vám věřit mnohem víc, než když je budete bagatelizovat nebo popírat.
Sám úspěšně čelit vlastní úzkosti
Jak již bylo zmíněno, dítě zrcadlí atmosféru doma. Různé obavy rodičů potencují jeho vlastní strachy. Proto když se nám podaří zvládat naše pocity úzkosti, pomůžeme tím i svému úzkostnému dítěti. Jednak vycítí, že maminka nebo tatínek jsou už víc v pohodě, jednak si o tom s dítětem můžeme povídat. Můžeme reflektovat, co nám pomohlo, jak jsme na to šli – třeba naše metody budou to pravé i pro dítě.
A také si znovu uvědomíme, že přemoci úzkost není snadné – že to má dítě těžké, když zdědilo takovou citlivost.
Můžeme úzkost i přerámovat, začít se na ni dívat tak, že nám pomůže vidět věci, které ostatní nevidí. Možná jsme díky ní citlivější a vnímavější k sobě i ke svému okolí… Zkusit i z úzkosti udělat alespoň trošku přednost.
„Čas na starosti“ 10 minut denně
Úzkostnému člověku se leckdy stane, že je chycen do bludného kruhu svých obav a strachů a zamotává se do něj víc a víc. Proto je žádoucí zkusit dát strachu nějaké hranice.
Doporučuje se například vyhlásit na deset minut denně „čas na starosti“. V této době člověk může promyslet své obavy, popustit uzdu fantazii, co by se mohlo stát a jak špatně to dopadne. Po uplynutí deseti minut už ale „není čas na starosti“.
Tato technika napomůže tomu, že už nebudeme propadat úzkostem stále. Dítě se tím učí, že strachu může dát hranice. Učí se, že ho strach už nebude pořád ovládat, ale naopak, že ono dokáže ovládnout strach.
Pozitivní myšlenky
Ke každé negativní a úzkostné myšlence si dítě najde pozitivní protějšek a na ten se pokusí soustředit. To pomůže překonat zátěžové situace, v nichž úzkosti nejvíc dorážejí.
Například když se dítě po nákupu v obchodě nebo setkání s kamarádkou vyděsí, že určitě chytilo covid, bude nemocné a nakazí své blízké, zkusí se soustředit na myšlenku „jsem zdravá, zdravý“, „všechno je v pořádku“, „to zvládnu“, „mám dobrou imunitu“ atp.
Nechodit strachu naproti
Je důležité respektovat pocity strachu u dítěte, nedělat si z něj kvůli nim legraci, ale na druhé straně doporučuji nejít strachu naproti. Nedělat například stále nová opatření proti věci, kterých se dítě bojí.
Tak třeba u zmiňovaného strachu z covidu zavlečeného zvenku nepomůže, když maminka vydezinfikuje celý byt. Úzkost dítěte tím zmenší v lepším případě na chvilku, v horším vůbec. A příště v podobné situaci bude třeba dezinfikovat všechno dvakrát, aby se dítě cítilo aspoň chvilku uklidněno. A v dalším případě ještě víckrát… Lepší je učit dítě postoji „bojím se, ale zvládnu to“. Snažit se čelit vlastní úzkosti a ustát ji, ne se jí poddávat.
Vyhledávejme situace, ve kterých se dítě dokáže i trošku překonat a svou úzkost ustát. Vystoupit ze své komfortní zóny a zjistit, že to třeba dokáže. Tím se prohloubí jeho tzv. „pocit osobní účinnosti“, bude si víc věřit. Dítě potřebuje mít příležitost zažívat nějaké výzvy. Pokud je budeme stále jen chránit jako skleníkovou květinku, sesype se při prvním malém problému.
Měly by to být však situace, které jsou pro dítě reálně zvládnutelné. Přiměřené výzvy, u nichž víme, že je šance, že to dítě dá. Kdyby to bylo něco, co dítě pokaždé vyděsí, tak ho vystavením dané situaci jen rozhodíme ještě víc. Například pokud má panickou hrůzu ze psů, tak pokud ho vezmeme na návštěvu ke kamarádce, která má psa, je to pro dítě už nadlimitní podnět. Zaplaví je úzkost a příště bude v podobné situaci ještě vyděšenější.
Můžeme ale si zkusit společně prohlédnout obrázky z encyklopedie psů nebo na internetu. Jen chvilku, a dítě bude sedět v bezpečí vedle mámy nebo táty; můžeme je obejmout. Přečteme si o psech pár zajímavých či legračních informací. Poznané nebezpečí je už pak menší. Dítě třeba zjistí, že jsou některá plemena psů, která je neděsí, naopak možná vypadají i roztomile, jako plyšáci.
Příště se spolu můžeme podívat na nějaký dokument o psech. Tam už se psi hýbají a třeba i štěkají, je to pro dítě náročnější, ale pořád mnohem bezpečnější než potkat psa naživo.
Pokud se nám tohle povede opakovaně, možná se tím podaří dítě trochu zklidnit. Psi mu už nebudou připadat tak ohrožující. Pak se můžeme domluvit s kamarádkou, že půjde venčit svého psa okolo našeho domu a my se na to spolu budeme dívat z okna, ale stále v bezpečí za sklem. A možná časem opravdu dojde na to, že se dítě úspěšně zvládne se psem potkat naživo.
Přiměřené požadavky, mírnit perfekcionismus
Stavy úzkosti bývají často spouštěny nepřiměřenými požadavky na sebe a perfekcionismem. Dítě chce dělat všechno dokonale a je frustrované, protože to samozřejmě není možné. Logicky následují úzkosti, že to nezvládne, že není dost dobré, že selhává…
Zvlášť v dnešní covidové době je těžké dostát všem školním požadavkům; mnoho dětí je demotivovaných, otrávených, apatických. Učme dítě, že nemusí být dokonalé. Nikdo není. Ukazujme mu i říkejme, že ho máme rádi vždycky, za všech okolností. Podporujme je.
Že nezvládá školu? No a co. Je to opravdu divný rok. I kdyby nedopadly přijímačky, no a co. Bude jiná škola, šance za rok nebo za dva… Žijeme v nenormální situaci, proto „nenormální chování je vlastně normální“.
Nezaměřujme se na chyby. Naopak, ukazujme dítěti, že chyby dělá úplně každý – i rodiče, sourozenci…. Pomáhá v rodině zavést třeba tzv. hitparádu trapasů. Jednou týdně se sejde celá rodina a vyprávějí si, co se komu minulý týden nepovedlo, co kdo popletl, zničil, rozbil…
Dítě tak vidí, že tatínek sice něco zkazil, ale maminka ho má pořád stejně ráda, a obráceně. Že věci, které ve chvíli, když se staly, byly velmi nepříjemné, mohou být nyní zdrojem společné legrace.
Přijměme myšlenku, že chyby jsou nedílnou součástí všech životů. Chybami se učíme. Chyby nás posouvají. Nikdy bychom se nedostali daleko, když bychom se pořád báli selhání. K úspěchu patří i pády.
Můžeme si s dítětem přečíst o vynálezech, které vznikly omylem nebo něčí chybou. Kdyby lidé nechybovali, neměli bychom penicilín, teflon nebo mikrovlnku.
Omylem vznikla i některá oblíbená jídla – třeba chipsy nebo kornoutky na zmrzlinu. I pivo bylo objeveno náhodou. Obilí se kdysi skladovalo v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíš kvůli nepozornosti hlídače natekla voda, takže došlo ke kvašení, jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí, prapředek dnešního piva.
Můžete se spolu s dítětem podívat i na tzv. Fuck Up Nights. To jsou nejrůznější příběhy o selháních lidí, kteří jsou úspěšní v byznysu. Potěší, že i ti nejúspěšnější něco zkazili, špatně vyhodnotili, popletli… Nově mají i podcast: https://www.fuckupnights.cz/
A to, co vždycky – péče o fyzickou stránku, věci pro radost
Při všech psychických potížích či starostech se vyplatí pravidelný pohyb, posilovat imunitu, zdravě jíst, dostatečně spát, dělat věci pro radost. Když se člověk cítí fyzicky dobře, lépe pak zvládá i úzkosti.