Rozhovor s dětskou psycholožkou Terezou Beníškovou, která pro Velkou přestávku pravidelně píše psychologické články plné empatie, porozumění a zároveň velice praktických rad a tipů. Která témata teď v pedagogicko-psychologické poradně v Kadani nejčastěji řeší, proč si jako specializaci vybrala mimořádně nadané děti – a jak distanční časy zvládá jako máma dvou dospívajících synů?
Text: Simona Martínková Racková Foto: Simona Huňová
Terko, s čím k vám do poradny v poslední době děti a rodiče chodí? Pozoruješ nějaký posun oproti tomu, jak to bylo před koronakrizí?
No jasně. Rodiče k nám chodí s tím, že děti nedávají distanční výuku nebo že jim nevyhovuje. Už nechtějí spolupracovat, neposílají úkoly, někdy jsou úplně apatické. Tohle se objevilo nově a je toho hodně. Chodí nám děti od předškoláků až po středoškoláky, ale tohle se týká spíš těch starších, na druhém stupni a střední škole. Logicky, protože tyto děti jsou doma nejdéle.
Zhoršilo se to za ten rok?
Bohužel ano. Loni na jaře byli i učitelé vesměs vstřícní, navíc distanční výuka nebyla tak rozšířená a de facto povinná. Ale čím déle to trvá, tím je to pro děti a studenty těžší a těžší. A rodiče už kolikrát nemají páky, jak je přesvědčit, aby pracovali.
Ono je to náročné i pro ně. Co se dá v této situaci poradit?
Vždycky začínáme tím, že to zmapujeme. Proč dítě nedělá, co se po něm chce, a jak to vidí rodiče? Potom hledáme zdroje, cesty, možnosti. Každé rodině doporučím něco trochu jiného, ale obvykle hledáme různé pobídky a motivy – co začnou rodiče dělat, když dítě začne pracovat, nebo jaké výhody a svobody může mít dítě navíc.
Snažíme se to nějak zvládnout, ale musím upřímně říct, že ne u každého je to možné. U tří středoškoláků jsme se domluvili, že budou opakovat ročník. Už se nabalilo tolik úkolů, které neudělali, že už moc nemají šanci to dohnat.
I rodiče dětí, které nemají tak závažné problémy, si často vyčítají, že na ně zřejmě málo dohlížejí, málo se jim věnují – jakkoli se snaží. Může to opravdu být jejich chyba?
Určitě ne. To je spíš specifikum distanční výuky – fakt není pro každého. A hlavně, dětem chybí i všechno okolo. Kdyby se učili distančně, ale mohli se vídat, chodit na kroužky a sporty, bylo by to mnohem snesitelnější. Ale když jsou dlouhodobě zavření doma, můžou opravdu upadnout do letargie a už nedokážou udělat nic. Připomíná to depresi. A když má někdo depresi, tak pobídky z okolí, byť dobře míněné, stejně nepomůžou. I když jim rodiče říkají „tak mákni, pošli ty úkoly“, a ty děti se snaží překonat samy sebe, někdy to už prostě nejde. A musí se to řešit komplexněji, s odborníkem.
Dá se vůbec poznat hranice mezi touto letargií a depresí?
Vždycky nejdřív zkoušíme pracovat u nás v poradně. Když to nezabere, odesílám klienty na dětskou psychiatrii a začneme spolupracovat s psychiatrem. Třeba se i nasadí léky, když rodiče a dítě souhlasí.
Tyto následky se s námi navíc ještě nějakou dobu potáhnou…
To si myslím, že velmi. Ono to všechno teprve vyleze. Teď je to adrenalin, teď všichni drží, ale až se děti vrátí do školy a relativně do normálu, tak se zjistí, kolik škod to napáchalo. Jako když člověk utíká před medvědem – taky si nevšimne, že má něco zlomeného nebo že krvácí. Prostě jenom běží a běží. Až když uteče do bezpečí, teprve vidí, co všechno se mu stalo, a až v tu chvíli si to celé uvědomí. I my očekáváme, že ještě budeme hodně zjišťovat, co všechno to s mladými udělalo.
Jak dlouhý „dojezd“ se dá čekat?
Záleží na tom, kdy se vše vrátí aspoň do podobného stavu, jaký byl dřív. Velké problémy můžou očekávat i školy, protože děti se hodně rozrůznily. Ty, které pracovaly a rodiče jim pomáhali, se posouvaly dál. Ale jsou i děti, které stály na místě, a děti, které toho hodně zapomněly. Takže co se týče znalostí, ve třídě se sejdou děti třeba v rozmezí dvou let. Klasická, frontální výuka teď tudíž nebude moc fungovat. Učitel bude muset daleko víc individualizovat, pracovat s různými skupinkami dětí.
V poradně čekáme nápor žádostí o vyšetření právě začátkem školního roku, až se uvidí, jak těžké to je. Bohužel se obávám, že středoškoláci do prázdnin do školy nepůjdou, druhý stupeň tam taky bude jen chvíli, takže to se ještě tolik neukáže. Až v září.
Navíc kdo ví, jak na tom budeme s covidem na podzim…
No právě. Může přijít mutace, na kterou nefunguje očkování… ani si to nechci představovat. Ale zase je fakt, že děti jsou hodně adaptabilní, většinou si nějakou cestu najdou. Učivo se už nějak dožene, navíc ne všechno je zase tak důležité. Za mnohem větší riziko považuju psychický stav dětí, pro ten to byla rána. To, jak byla velká, se teprve vyjeví. A může to dobíhat fakt dlouho, i roky.
Po tak dlouhé izolaci se dá asi navíc předpokládat i to, že socializace ve škole nebude úplně snadná, nebo ne pro všechny děti.
Jistě. Říká se, že když byl někdo třeba šikanovaný, mělo by to pro něj být lepší, když je doma. Ale není, protože i takový človíček se musí naučit, jak si vydobýt svoje místo a jak s ostatními vycházet v dobrém. Teď to rok nedělal, a tak to pro něj bude ještě o to těžší.
Izolace má ale dopad na všechny. Ne každý je lev salonů, který po roce přijde do třídy a je naprosto v pohodě. Je fakt, že některé děti se vídaly, ale spousta ne. Vždyť se oficiálně mohli vidět jen dva, a ještě s rouškami.
Některé se vidět nemohly, i kdyby chtěly, zvlášť v době uzavření okresů. Je možné nějak pojmenovat psychické následky izolace, které u dětí pozoruješ?
Hodně se bojím toho, co může přijít, ale zase to nechci předjímat. Teď je to otrávenost až apatie a nechuť cokoli dělat. Trvá to rok, a rok v našem životě je něco úplně jiného než rok v životě dětí. Celou dobu jsou zavřené ve svém pokojíčku, u počítače, nemají možnost budovat si interakce naživo. Zvykly si, že se jejich sociální život odehrává online, což je strašně špatně. Pořád se snažíme, aby byly ve skutečných interakcích, a teď je to najednou jinak. A bude jim to dost chybět.
Ve vývoji dítěte jsou určitá kritická období, a třeba v pubertě daleko víc potřebuje být s vrstevníky než s rodiči. Tohle se jim všechno vzalo. Zvlášť citlivější děti si nebudou jisté, jak mluvit s ostatními, nebudou vědět, jak do toho, budou se stydět. Ještě to bude těžké.
Co bys v poradila učitelům? Některé se do školy bojí, protože při záchvěvu prezenční výuky v prosinci je učitelé zahltili testy.
To byly úplné kobercové nálety! Můj mladší syn byl v prosinci ve škole týden a každý den psali tři nebo čtyři testy. Přesně tohle nemají učitelé dělat, ale obávám se, že to vědí – už tenkrát to měli v doporučeních z ministerstva, a je to tam i teď. A stejně to spousta z nich dělá, ve svaté honičce za známkami.
Přitom je daleko důležitější být spolu a sdílet tu hrozně zvláštní zkušenost, kterou mají všichni za sebou. A až teprve pak se vrátit ke známkování. Klidně i dát mapovací testy, aby učitel viděl, jak na tom děti jsou a na čem má pracovat, ale neznámkovat je. Aby děti nechodily do školy se stresem a s pocitem, jak to nedají a jak distanční výuku nezvládly.
Jak by podle tebe měl vypadat první týden ve škole, zvlášť když jde o návrat po několika měsících?
Ideální by bylo vytvořit prostor pro sdílení. Mluvit o tom, jaké to pro každého bylo, co bylo pro koho nejtěžší i co si z toho vzal dobrého, na co se ve škole těší a čeho se nejvíc bojí. Bylo by dobré, aby se otevřel i učitel a děti viděly, že to pro něj taky nebylo jednoduché. Aby byli tady a teď spolu. Takže víc povídat, méně známkovat a co nejvíc se starat o to, aby se ve škole všichni cítili bezpečně.
Pod pojmem „bezpečně“ si lidé často automaticky představí testování, roušky a dezinfekci…
Na testy si, obávám se, budeme muset zvyknout, ale roušky a respirátory jsou trochu problém. Spousta dětí se v nich necítí dobře, špatně se jim v tom dýchá, pořád jsou přidušené. Ale pokud jsou všichni otestovaní – a zvlášť kdyby se do škol daly kvalitní testy, ideálně PCR –, tak by tam snad děti mohly být bez roušek.
Bylo by to dobré i proto, že by mnohem lépe četly emoce ostatních. Jako psycholog jsem přesvědčená, že je lepší, když lidé vidí, jak se druzí tváří, a nevidí jen oči. Rouška taky znesnadňuje rozumění, lidé huhlají, takže se často přeptáváš, nebo už ani nereaguješ a necháš to být.
Navíc právě nastává období pylových alergií.
No jasně. A navíc bude vedro a školy jsou často situované tak, že v učebnách je v květnu a červnu opravdu velké teplo, a když do tebe pere sluníčko a máš na puse roušku nebo respirátor, je to dvojnásob náročné. Bezvadné řešení je učit se venku, ostatně některé školy to tak dělaly už dřív.
Co si myslíš o rotační výuce? Hodně se teď poukazuje její negativa…
Kdyby byla na výběr rotační výuka a klasická výuka každý den, samozřejmě beru tu klasickou. I rotační je ale lepší než plně distanční, protože se děti aspoň potkají. Cenné je už jen to, že jsi mezi ostatními, že si můžeš o přestávce popovídat, že ty druhé vidíš a sdílíte výuku ve třídě. Navíc systém „týden doma a týden ve škole“ je vyzpytatelný. Odhaduju, že takhle to může být příští školní rok – když bude někdo pozitivní, půjde celá třída domů.
S covidem ovšem bojujeme už rok, tak proč nebyly pro školství už dávno nachystané různé scénáře? Proč se nekupují spolehlivější testy? Je to frustrující.
To si asi myslí hodně rodičů. Jak o tom „správně“ mluvit s dětmi?
Jsem zastánce kongruentního rodičovství – jak to cítíš, tak to řekneš, samozřejmě přiměřeně věku dětí. Jasně, že jsou věci, které jim neřekneš na sto procent nebo je pomalinku dávkuješ, ale lepší je být otevřený a pravdivý, aby děti cítily, že to, co říkáš, si fakt myslíš. Když před nimi o některých věcech nemluvíš, abys je neznepokojila, a pak to večer probíráte s manželem, děti stejně něco zaslechnou přes dveře pokojíčku a budou z toho rozladěné.
A pokud jde o učitele? Zvlášť takhle na dálku může snadno dojít ke konfliktu nebo nedorozumění, ale člověk zároveň úplně nechce podrývat jejich autoritu…
V psané komunikaci může vždycky dojít k nedorozumění, takže určitě stojí za to vykomunikovat to pořádně, třeba i víckrát. Pokud jde o podrývání autority – jasně, rodič by učitele neměl úplně shazovat, nicméně když si myslím, že něco dělá špatně, nebudu dítěti tvrdit, že to dělá dobře.
Spíš si popovídáme o tom, že jednou je to paní učitelka a škola je často postavená tak, že ve třídě děti dělají to, co řekne paní učitelka. V práci se taky stane, že máš šéfa, který je prima, ale některé věci vymyslí úplně blbě, a stejně je musíš udělat. Tím ale rozhodně nemyslím mou současnou šéfovou! U ní moc oceňuji, že se s ní dá na věcech domluvit, že s námi o věcech diskutuje.
Takže zase – říct dítěti pravdu. Že je třeba naučit se v systému nějak žít, ale zároveň nepopírat, že to a to nedělá konkrétní učitel dobře. A můžeme spolu hledat další řešení, protože vždycky existují ještě další varianty (změna třídy, školy, alternativní školy, domácí vzdělávání), když už by to bylo příliš.
Specializuješ se na nadané děti. Zvládají současnou situaci lépe, hůře, nebo v nějakého ohledu jinak než ostatní?
I když je to dost pestrá skupina, mají společné to, že jsou při výuce napřed a bývá pro ně často těžké čekat na ostatní. Může pro ně být skvělá tzv. asynchronní distanční výuka, při které dostávají zadané úkoly, které řeší vlastním tempem. Mají je rychle hotové a můžou se věnovat tomu, co je baví.
Pokud je ale online výuka vedena stejně jako standardní hodiny ve třídě, je to pro ně náročnější. Párkrát jsem u toho měla možnost být – pořád se na někoho čeká, než se připojí, než najde správnou stránku… Ale jsou i výborní učitelé, kteří výuku diferencují nebo mají jednou týdně extra hodinu pro nadané děti, kde se pracuje na jejich úrovni. To je samozřejmě skvělé. No a pokud jde o socializaci, jsou na tom nadaní vlastně stejně jako ostatní děti. Doléhá na ně, že jsou sami, zavření doma.
Proč sis vybrala právě tuto specializaci?
Je to hrozně zajímavá oblast, vždycky mi připadalo, že je to moc hezké a důležité. Jasně, že děti, které mají různé problémy a hendikepy, potřebují pomoct – ale ti nadaní také. Není úplně fér všímat si jenom těch slabých. Právě nadané děti naši republiku jednou posunou dál, něco vynaleznou nebo vymyslí. Navíc jsou zároveň i velmi citlivé a ohrožené. I proto zdaleka ne každé z nich naplno ukáže, co v něm je. K tomu, aby rozkvetl jejich potenciál, potřebují pozornost a podporu.
A ty jim pomáháš rozkvést.
Doufejme! Mám pro ně pochopení, protože mi to ve škole taky vždycky šlo, a tak asi dokážu nahlédnout na to, jak přemýšlejí. Stejně jako ony vím, jaké je se ve škole nudit nebo mít různé talenty, které ne všechny můžeš uplatnit. Jako psycholožka pro ně dokážu udělat to, že ve škole získají pochopení. Stejně jako pro děti s hendikepy, i pro ty nadané máme podpůrná opatření a učitelé jim můžou přizpůsobit styl práce.
Poradit můžu i rodičům, protože výchova nadaného dítěte má určitá specifika, je to zkrátka jiné. Já nadaných dětí už viděla hodně, takže vím, jak vypadá jejich vývoj. Rodičům se pak často uleví. Stejně tak je dobré, aby i samo dítě vědělo, co se mu děje – že přemýšlí jinak než ostatní a že to nijak není jeho chyba, ale je to naopak dobře. K nadání totiž patří velká vnímavost, často až přecitlivělost. Tyto děti už jako maličké třeba dohlédnou, že lidé jsou smrtelní, a mnohdy řeší celospolečenské otázky, planetu, vymírání druhů, stav klimatu v době, kdy to jejich vrstevníky ještě vůbec nezajímá.
I proto je dobré, když rodiče takovému dítěti pomůžou najít parťáky, se kterými si může popovídat a ujistit se, že není divné. Ono je to těžké, když je někomu šest a myslí na devět, a přitom co se týče zvládání emocí, je na tom jako tříletý. To se pak v člověku pere.
Bývá pravidlem, že takové dítě zároveň v jiné oblasti pokulhává, třeba v praktických činnostech?
Poznala jsem i nadané děti, které jsou navíc skvělí sportovci a jsou oblíbené, až si říkáš, že je to nespravedlivé. A někdo je zase nešikovný popleta, malý roztržitý profesor. To je pravděpodobnější, příroda přece jen hledá rovnováhu. Když jsi v nějaké oblasti mezi jedním procentem nejschopnějších lidí, tak zas něco jiného neumíš.
Intelektově nadané děti navíc věnují jiným věcem méně pozornosti, takže se v nich tolik nerozvinou, nebo jim to kazí perfekcionismus. Například už jako malincí chápou, jak má vypadat dokonalá kresba, a když pak vidí, co sami vyprodukovali, seknou se a nechtějí kreslit vůbec. Jiným dětem nevadí, že jejich výtvory nejsou dokonalé, ale ty nadané jsou na sebe strašně náročné. I na okolí.
Říkáš, že nadané děti jsou dost pestrá skupina. Jaké typy dětí tam „spadají“?
Učitelé si většinou všimnou těch, kterým školský systém vyhovuje a fungují v něm dobře. To jsou jedničkáři, kteří rádi chodí do školy a jde jim to samo. Ale pak jsou ti odbojní, nezávislejší, kteří chytají učitele za slovíčka nebo si chtějí vzdělávání přizpůsobit, a zdaleka ne každá škola je na to nastavená. Tyhle děti narážejí, a když nenajdou učitele, který má pochopení, můžou být i velice podvýkonné. Mají pak špatné známky jen proto, že si nesedly se systémem.
A pak jsou tzv. dvakrát výjimečné děti. Ty mají mimořádné intelektové nadání a k tomu další výjimečnost, třeba nějaký hendikep: ADHD, poruchu učení, autismus… A propojí se to tak, že působí divně a vlastně průměrně. Někdy trvá dlouho, než si někdo všimne, že jsou vlastně téměř geniální. Právě tyhle děti často unikají.
Pokud jde o sociabilitu, škála je široká – můžou to být hvězdy společnosti, ale i děti, které jsou uzavřené a samy pro sebe. Podle toho, jaké jsou osobnosti a jaké mají postavení mezi ostatními, pak projevují, nebo neprojevují svoje nadání. Pro holky je často důležitější být přijímány ostatními, a tak nadání skrývají, aby byly oblíbené. Aby nevyčnívaly a nebyly za šprtky. Kluci bývají nezávislejší, víc si jdou za svým. Pro holku je mnohdy důležitější, že má kamarádky, zatímco pro kluka to, aby dělal to, co ho baví.
Opravdu to takhle je i dnes, ve 21. století?
Řekla bych, že jo. Když si středoškoláci vybírají hráče do týmu, kapitán-kluk vybere prvního nejlepšího, pak druhé nejlepšího, třetího nejlepšího…, kdežto holka vybere svoji nejlepší kamarádku, pak druhou nejlepší kamarádku… Zvlášť těžké to mají matematicky nadané holky – je jich méně a snadno můžou být za „ty divné“, a tak se tomu, co jim jde a co je baví, radši tolik nevěnují. Matematicky nebo přírodovědně nadané holčičky na druhém stupni jsou hodně ohrožené talentované děti. Měli bychom se na ně víc zaměřit.
Z toho, co říkáš, i z článků, které pro Velkou přestávku píšeš, je znát obrovská empatie a hluboké pochopení pro děti. Kdy ses vlastně rozhodla, že ses staneš dětskou psycholožkou?
Odmalička mě bavilo pozorovat lidi a sledovat, jak reagují. Jak to mezi nimi je. Přispěla k tomu i ta okolnost, že když mi bylo jedenáct, naši se rozvedli a já zůstala s taťkou. Rozuměli jsme si a cítila jsem, že se mi tam bude dobře vyrůstat. Kvůli rozvodu si nakoupil psychologické knížky, já je četla a přišlo mi, že by to byla hezká cesta. Na gymplu mě ovšem zároveň bavila matika, takže jsem koketovala s tím, že půjdu na matfyz. Ve třeťáku mi ale už bylo jasné, že mě přece jen víc zajímá psychologie.
Tak proto se věnuješ nadaným dětem – sama jsi taková byla!
Je fakt, že proto je mi to asi blízké. Taky rychle myslím a chápu, co nadaní cítí. A oni to oceňují. Když pak mají shrnout, jaké to v poradně bylo, říkají, že já jsem jim rozuměla. Že jsem chápala, jak to mají… protože to třeba mám podobně.
A zdědili tuto dispozici i tví synové? Oba jsou na gymnáziu – jak společně zvládáte distanční časy?
Někdy dobře, někdy hůř, v takových vlnách. Zrovna nedávno jsem zjistila, že mladší syn nebyl asi na jedenácti hodinách němčiny. Dvakrát zaspal a pak už se bál, co učitelka řekne… A protože je distanční výuka, nezjistíš to tak snadno, jako kdyby dítě vynechávalo školu. Na něco se nepřipojit je hrozně lehké. Takže mi psal třídní a doma jsme pak měli velkou hádku. V poradně ale vidím, že současná situace může vést i k opravdu špatným koncům, a ve srovnání s tím to u nás není zase tak špatné.
Mladší syn je hodně svobodomyslný a je potřeba na něj mnohem víc dohlížet, aby plnil všechny školní povinnosti. Jsou pro něj důležité jiné věci jako kamarádi, sport… Starší je zase extra chytrý, škola mu jde skoro sama, když chce, jenže když mu něco nedává smysl, odmítá to dělat. S nadanými dětmi to takhle často je – až třetina z nich nevystuduje ani střední školu, právě protože je pro ně těžké se překonávat a dělat něco jenom proto, že to někdo řekl. Chtějí dělat to, co jim samotným připadá smysluplné. Takže kvůli tomu také měnil školu, a teď už není na gymnáziu, ale na soukromé Střední Scio škole v Praze. Tam už snad bude spokojený.
Ne že bych vám to přála, ale na rovinu přiznávám, že mě trochu uklidnilo, že i v rodině dětské psycholožky dochází k úplně „normálním“ konfliktům. Řešíš v poradně i vliv současné situace na rodinné vztahy, nebo čistě jen školní záležitosti?
Spíš druhotně. Primárně jsme poradenské školské zařízení, takže se zakázky týkají právě školy. Ale když se bavíme o škole a o nejrůznějších konfliktech, samozřejmě vyplave na povrch i to, co drhne doma. Skoro u všech mi připadá, že je to velká výzva a je to čím dál těžší. Rodiče mají najednou neúměrné množství rolí a už se to moc plete, navíc pořád přepínáš a odbíháš od jednoho k druhému. Takže to je přirozené, že vztahy v rodinách skřípou. Někteří to ale taky uchopili dobře – objevili, co je baví dělat spolu, nebo i našli nový způsob, jak spolu vycházet. Někde se tedy vztahy paradoxně i zlepšily. Ale nepřišlo to samo. Většinou si nejdřív museli projít krizí.
Pokud to skřípe, co rodičům a vlastně i dětem radíš?
Umění možného – prostě to přežít a vydržet. A zaměřit se na to důležité. Snažit se vyžadovat, aby se dítě hodin účastnilo a plnilo úkoly, ale když to nejde, tak to holt nejde. Škola nestojí za to, aby se doma všichni vyřídili, zhroutili, nenávratně pohádali. A když to přesáhne únosnou míru, i to opakování ročníku je legitimní možnost. Myslím, že po ní sáhne nemálo rodičů i dětí, že to nebude jen občas někdo. Je to lepší než se doma pořád hádat.
Není opakování ročníku příliš radikální řešení? Na začátku školního roku se jistě pojede pomalu a bude se hodně opakovat.
Na základkách nejspíš ano, ale když je někdo na střední škole a do teď nebyl organizovaný, takže má samá „enka“ a pětky, neumím si přestavit, že to za necelé dva měsíce dožene. Sedm synových spolužáků na gymnáziu propadá, protože mají spoustu N, a jsou to samí chytří kluci! Ale už je to na ně dlouhé a těžké. U šestnáctiletých lidí navíc nemůžeš čekat, že u nich rodiče budou každý den stát a hlídat je, aby se připojovali na hodiny a posílali úkoly.
Takže ano, je dobře dodržovat pravidla, ale doporučovala bych i vlídnost a pochopení pro všechny. Není možné, aby máma neustále přerušovala svoji práci jen proto, aby kontrolovala, jestli se děti připojují. Co jde, to dělejme, a co nejde, to si odpusťme, protože to je fakt velice zátěžová situace. Nikdy to tady nebylo, má to těžké důsledky, tak na sebe buďme laskaví a vstřícní a spíš oceňujme to dobré. Bylo by fajn, kdyby se v rodinách cíleně hledal prostor pro to hezké. Abychom si spolu sedli a popovídali, dali si dobré jídlo, zahráli si hru nebo šli na procházku, a pořád neřešili jen školu a průšvihy.
Hodně důležité bude dobře to nastavit v novém školním roku. Ono to půjde! Tedy pokud děti v té škole budou. Když vidíš jen obrazovku, nemáš zdaleka tak výrazné podněty, jako když jsi ve škole, vidíš učitele naživo a jsou tam spolužáci. To tě pak už samo strhne. Je to stejné, jako když jdeš s kamarádkou do posilovny nebo běhat. Vyhecujete se, a když už nemůžeš a vidíš, že ona dál dře, tak dřeš taky.
Asi nemá cenu pořád se nimrat v tom, co bylo blbě. Tím spíš, že některé školy to vedly moc pěkně.
Nemyslím nimrat se v tom negativním, to člověku jen bere sílu. Spíš to brát konstruktivně a vzít si z toho poučení, hlavně pro další školní rok.
Tak to každopádně. Ale fakt – zkusme přehodit optiku a spíš si všímat toho dobrého. Navíc známky fakt zas tak zásadní nejsou, i když přiznávám, taky jsem k tomu musela dospět. Já byla jedničkářka, a když pak synové nosili i jiné známky, bylo to pro mě těžké. Ale kdy se tě bude kdo ptát, co jsi měla z fyziky v sedmé třídě?! Ano, na přijímačkách jsou za dobrý prospěch body navíc, to je nevýhoda. Ale to je tak celé. Navíc – třeba mají přísného fyzikáře, a na střední už bude dítě nosit dvojky a jedničky, protože jiný učitel mu látku líp vysvětlí. Ale hlavně děti v té škole potřebují zase být!
Další články dětské psycholožky Terezy Beníškové na webu Velká přestávka:
Psychické následky covidu
Jak poznáte, že malému introvertovi není dobře – a co s tím?
Co opravdu potřebují malí introverti?
3 způsoby, jak zahnat akutní úzkost
Jak pomoci úzkostnému dítěti
Psychohygiena pro děti a teenagery
Time management pro děti a dospívající
Jak poznat začínající depresi?
Proč zažíváme pocit selhání – a co s tím dělat?
Čas na školu vs. volný čas
12 způsobů, jak předcházet depresi. U sebe i u dětí.