Natálie Nera učí angličtinu na gymnáziu a doma má dva malé, navíc bilingvní syny. Jak to celé zpětně vidí, koho chválí a co vzkazuje rodičům?
Text: Natálie Nera Foto: Emanuel Mizia
Konec roku je téměř nadosah a mnozí z nás bilancují, co přinesl a co vzal. Já bych začala tím, co mi přidal. Přidal mi deset kilo a tak deset let. Přidal mi spoustu vrásek a bezesných nocí. Vzal mi bujnou hřívu, která mi začala ze stresu vypadávat, a musela jsem ji tedy ostříhat (už jsem se chystala, že zbytky vlasů budu holit a na plešce budu nosit paruku, i když by bylo marné se utěšovat, že bych mohla vypadat jako tehdy atraktivní Dagmar Patrasová v legendárních Návštěvnících).
Naštěstí mi vlasy mezitím začaly zase dorůstat – nejspíš i proto, že jsem si řekla, že se nebudu stresovat tím, co stejně neovlivním, a že na sociálních sítích z důvodů zachování duševního zdraví budu jen minimálně. Chtěla jsem tu nelidskou zátěž vydržet až do konce roku – pro všechny „své“ děti, tedy své dva syny a všechny studenty, které učím. Zhroutit se prostě považuji za luxus, který si nemůžu dovolit.
Svým studentům jsem náročnost posledního roku bez problémů přiznala a složila jsem poklonu těm, kteří docházeli do všech hodin a pilně pracovali. Však také takoví udělali i přes nepříznivou situaci velký pokrok. Poslední hodiny jsme strávili zpětnou vazbou a sebereflexí. Většina studentů takový přístup oceňuje, protože to znamená, že jim nasloucháte, že chcete udělat změny, které jim prospějí, a že chcete vědět, co funguje, a co ne.
Chci tím říci, že mám z většiny svých studentů radost, že jsou to skvělí mladí lidé a že věci nevidím tak černě, jak to někdy vypadá prizmatem médií. Netajím se ani tím, že mám starost o ty, kteří si z posledního roku udělali prázdniny, protože náskok svých vrstevníků budou jen těžko dohánět. Nejde přitom o to, že by to bylo z principu nemožné. Děti z válečných zón, které nemohly vůbec chodit do školy třeba pět let, pak leckdy vše doženou a ostatní i předeženou.
A tady je kámen úrazu. Pandemie odhalila, že hlavním motorem vzdělávání není škola, ale rodina. Že hlavní ingrediencí úspěchu je rodinné zázemí, které děti motivuje k hladu po poznání, které jim vytváří pracovní návyky a etiku. Samozřejmě – jestliže má dítě skvělé zázemí, ale narazí na ne zrovna kvalitního učitele, nastává problém. Ale rodiče v takovém případě zasáhnou a najdou dítěti lépe vyhovující školu. Pokud ovšem sejde motivující rodinné zázemí a dobrá škola, pak není důvod, aby nám mladý člověk nerostl před očima rychlostí světla v úžasnou a inspirativní bytost.
A zatímco přemítám o světových problémech, globálním oteplování (dnes je opravdu horko), sociálním bohatství i nerovnostech a loterii narození, hromadí se mi vedle postele knihy k přečtení, momentálně osm románů v angličtině, má potrava pro duši. V současné době se mi bohužel při pokusech o čtení po půl stránce daří pouze usnout.
A na to se těším také: na první týden, kdy budu hlavně spát. A nerozhodí mě žádné populistické hlouposti – třeba „prima“ nápad, aby studenti, kteří celý rok neúměrně dřeli, a jejich pedagogové, kteří taktéž mnohdy odpracovali i dvakrát více hodin, než kolik obnáší práce na plný úvazek, nastoupili jako stachanovci v červenci do školy a ve čtyřicetistupňových vedrech si za trest ještě ten annus horribilis odpracovali.
Pěkně si všichni odpočiňte, naberte síly a mějte se rádi.
Další články od Natálie Nery na webu Velká přestávka:
3 věci, na které jsou učitelé alergičtí
Otevřená zpověď učitelky a mámy
Začínáme číst anglicky
Jak pomoci dítěti s jazykem, který sami neumíte?
Cizí jazyky online: co dětem pomůže?
Jak se nezbláznit? Tipy učitelky a mámy