V rámci spolupráce s časopisem Rodina a škola přinášíme výživnou ukázku z rozhovoru s Robertem Čapkem, autorem konceptu Líného učitele.
Text: Gabriela Juránková Foto: archiv
Robert Čapek je lektor, psycholog, učitel a didaktik. Autor mnoha zajímavých knih hlavně o konceptu Líného učitele, ale taky populární Moderní didaktiky, která se dočkala mnoha dotisků. Jeho vzdělávací filosofie je pro mnohé kantory bolestnou sondou do vlastní neschopnosti. Ale pokud se na metodu Líného učitele podíváte pořádně, nemáte jí co vytknout. Funguje.
Jak dlouho už cestujete se značkou Líný učitel a kolik kantorů jste inspiroval?
První Líný učitel vyšel v roce 2018, takže ta vzdělávací strategie je zpracována už čtyři roky, přestože jsem její dílčí prvky školil a popisoval už roky předtím. Vedu zhruba tři semináře nebo webináře týdně. V posledních letech je každý druhý z nich na téma Líný učitel. Takže ten impakt je už řádově v tisících. Nyní, když přijdu do sborovny, už se tam pět šest mých Líných učitelů povaluje. Myslím tím knih, ne pedagogů. Svoji Moderní didaktiku vídám prakticky v každé škole, kam přijdu. Takže někteří učitelé už v sobě nějaké ty myšlenky z knih mají, s mnoha věcmi souhlasí a praktikují je. Pomáhám jim k tomu přidávat dva tři další důležité kroky.
Psycholog Jan Svoboda nedávno říkal, že děti narozené po roce 2014 už nebudou chápat, proč chodí do školy. Klasická výuka pro ně bude nejen nudná a nepochopitelná, ale nepřijatelná.
Pod to se klidně podepíšu. A k tomu by měly myšlenky učitelů směřovat. Loni při přestávce mezi dvěma lockdowny měli možnost předvést žákům, proč je fajn chodit do školy. Ukázat, že na rozdíl od školní třídy doma u počítače s nikým nespolupracujete, nikdo vás neinspiruje, nikdo vám nedá okamžitou zpětnou vazbu na váš bláznivý nápad, s nikým se nesmějete. Tohle se děje právě jen ve třídě, je to součást dobrých didaktických metod. Někteří učitelé to dokázali, ale mnozí bohužel jen naopak předvedli, proč se do české školy žáci těší nejméně ze všech evropských zemí.
Zkuste tedy vysvětlit filosofii Líného učitele. Třeba právě tomu rodiči, který smutní za frontální výukou a pěkným povídáním paní učitelky.
Líný učitel ví, že ve třídě mají pracovat žáci. Aby pracovali kvalitně, aby učitel mohl být skutečně líný, musí žákům předkládat aktivity, které jsou zajímavé a zároveň zaměřené na praxi, kreativní, ale i zvyšující odpovědnost dětí. Jsou pestré, aby rozvíjely četné dovednosti a softskills. Realizuje je v podporujícím a bezpečném prostředí. A učitel se snaží, aby žák byl nakonec ve svém vzdělávání autonomní. Takový žák už má časem učitele pouze jako mentora. Rodič v tom zmíněném článku hájil výklad skvělého učitele, kterého žák pozorně poslouchá. Jenže žák, i kdyby opravdu pozorně poslouchal každého svého učitele, což nikdy nebude, tak nic jiného v hodině nedělá. A já chci, aby dělal velké množství činností, ne jenom seděl na zadku a koukal jako trouba na vševědoucího učitele. Chci, aby pracoval na tom, co ho samotného zaujme. Aby objevoval, získával zkušenosti, přicházel s nápady. Kdyby se tento rodič opravdu zamyslel, do které školy své dítě nakonec dá, musel by určitě namísto školy, kde dítě jen sedí a hledí a je ozářeno pouze powerpointovou prezentací, zvolit školu, ze které se dítě vrací nadšeno, že sázelo hrách a dělalo fyzikální experimenty, že si zkusilo roli redaktora časopisu nebo cestovatele. Čili to, čemu se tento neznalý rodič vysmívá, je vlastně to nejkvalitnější, co žákovi dodá všechny do budoucna potřebné dovednosti. Dal bych rozhodně takovému rodiči šanci se přesvědčit, jak to v dobrých hodinách vypadá.
Přemýšlím o učitelích, kteří lpějí na učivu. Krásně se nyní odkopávají. Jsou to ti hysteričtí kritici redukce vzdělávacích programů. Ti, co zjišťují, že pokud vynechají spoustu zbytečného učiva, nebudou mít vlastně s dětmi ve škole co dělat, protože by museli začít pracovat lépe didakticky a více do hloubky, a to neumějí.
V tomhle ohledu jsem pesimista. Tihle učitelé se nezmění. Je totiž ŠVP vůbec nezajímá – považují ho za mrtvý dokument a neumějí si ho ani kreativně zpracovat. O svobodnou práci učitele nestojí, z RVP si dělají hloupou legraci a neustále učí osnovy jako v roce 1982. O očekávaných výstupech a moderních metodách nemají ani páru.
Nevěříte, že by změny shora mohly něčemu pomoci?
Rámcové vzdělávací programy nebyly předimenzované ani dřív. Mnozí učitelé s nimi prostě jen neumějí pracovat. Mají osnovové myšlení. Místo aby od začátku přemýšleli, jak RVP využít ve svůj prospěch a jak očekávané výstupy učit dobrou didaktikou, neustále si zaplácávají svá ŠVP a své tematické plány učivem. A tak učitelka v prvouce v páté třídě chce, aby děti věděly, který panovník nastoupil po Jiřím z Poděbrad a který král zemřel v bitvě u Moháče. Přitom RVP nevyžaduje znalost jediného panovníka. Já si rád Karla IV. v projektu použiju, ale také vím, že nemusím učit všechny panovníky chronologicky nebo všechny kontinenty v zeměpise. A pokud mi daný panovník či kontinent nezapadají do didaktického plánu, klidně ho vynechám.
Mám pocit, že mnozí učitelé, přestože svůj obor studovali, nechápou jeho smysl. Nemají schopnost vytáhnout z něj to podstatné, nalákat děti, vzbudit v nich zájem.
Přesně tak. A je velmi potřebné je za to kritizovat. Už desetiletí tady funguje základní kurikulum a učitelé ho stále ignorují a učí jako před třiceti lety. A žáci si pořád píšou do sešitu a šprtají se na hloupé testy. A těch dogmatiků, kteří tvrdí, že učitel ucpe kohoutek znalostí svého předmětu a sám rozhoduje, co na žáky prokapává za učivo, je stále hodně. Nedej bože, že by učitel stál po boku žáka jako jeho partner, nebo dokonce dal žákovi k jeho vlastnímu vzdělávání velký díl svobody. A to je tragédie našeho školství. Jak je možné, že takoví učitelé nejsou pro každého viditelně směšní? Proč není všem zřejmá jejich nekompetentnost? Oni vlastně ve vzdělání žádají totéž, co je analogické s praním na valše nebo posíláním telegramů, ale nikdo jim nic neřekne. Řeší se maturita, inkluze, ale samotná kvalita výuky ve třídě nikoho nezajímá. A tak mohou bídní učitelé dále páchat násilí na žácích a ničit celé generace dětí. A paradoxně pak učitel, který skutečně ve školství odvádí dobrou práci, je často týrán svými mimoňskými kolegy či vedením.
Robert Čapek (nar. 1967)
Vystudoval sociální pedagogiku, školský management, výchovné poradenství, učitelství rodinné výchovy. Absolvoval též doktorské studium pedagogiky a pedagogické psychologie. Pracoval jako učitel ve zvláštní internátní škole v Chudeřicích, vychovatel v domově mládeže v Hradci Králové, učitel na ZŠ v Jaroměři či na univerzitě v Hradci Králové. Od roku 2000 lektoruje semináře pro školy a vzdělávací instituce.
Celý rozhovor s Robertem Čapkem a spoustu dalších inspirativních článků si přečtete v aktuálním čísle časopisu Rodina a škola. K dostání právě teď!
