Jak si efektivně zorganizovat čas a vyhnout se restům i zbytečnému stresu? Tipy dětské psycholožky, které ocení i rodiče a učitelé.
Text: Tereza Beníšková
Čas je důležitá komodita, není nekonečný. O tom se přesvědčujeme dnes a denně při distanční výuce. Když se si veškerý čas zaplácneme školou, už nám nezbude na pořádné volno (i když, pravda, někdy se nejlíp lenoší právě ve chvíli, kdy máme před sebou nějaké povinnosti, ale jestli to tak děláme pokaždé, časem nás převálcují). Pokud před sebou budeme pořád tlačit hromadu povinností a nikdy nebudeme mít hotovo, kvalita našeho života nebude dobrá.
Jak se dá rozumně zorganizovat čas?
Zjišťování úkolů
Abych si mohl rozumně zorganizovat čas, potřebuji vědět, kolik toho mám na práci. Jak si můžu správně rozvrhnout čas, když nevím, jestli mám povinnosti na půl hodiny, nebo na tři hodiny? Musím vědět přesně, co je přede mnou a co mě dnes čeká.
Vím, kde najdu zadané úkoly? Některé školy je dávají všechny na jedno místo, to je prima. Pořád je ale dost škol, kde se žák či student musí pídit na více místech (školní e-mail, Google Classroom, Bakaláři, WhatsApp…).
Sepíšu si seznam, kam se musím podívat, a vše zkontroluji jednou denně – buď hned ráno, nebo třeba hned po vyučování. Víckrát není potřeba. Když se nepodívám „při jednom“ na všechna místa, může se stát, že si myslím, že pracuju na posledním úkolu a pak už bude volno, a najednou zjistím, že mám před sebou další dva dlouhé úkoly. To značně demotivuje. Takhle budu v klidu, že vím o všem.
Systém na evidenci úkolů
Úkoly si budu muset někde evidovat. Někteří učitelé je zadají ráno a limit pro odevzdání je ještě ten den odpoledne. Jiní dají úkol s termínem splnění za tři dny, další na týden dopředu. Potřebuju mít úkoly zapsané i s poznámkou, na kdy jsou, a předem si naplánovat, kdy se do kterého z nich pustím.
Můžu je mít zapsané v mobilu, tabletu, na nástěnce, mít na každý týden zvláštní papír a na něj si je poznamenávat… Je to na mně, ale někde je mít zapsané určitě musím. Rozhodně si je všechny nezapamatuju, a navíc potřebuju vidět, na kdy který úkol je, který je třeba udělat už dnes a který ještě počká.
Měl bych mít napsáno, kdy se do toho musím nejpozději pustit (např. úkol na čtvrtek potřebuju dokončit nejpozději ve středu večer). Je dobré si dávat nějakou rezervu – ne vždycky jde všechno přesně podle plánu. Někdy se u něčeho zdržím, jindy mi nebude úplně dobře nebo budu unavený, příště se zapomenu u mazlení s kocourem nebo hovoru s kamarádkou, tak ať mám pořád prostor všechno stihnout. Když to zvládnu dřív a nebudu rezervu potřebovat, tím lépe. Mám víc volna.
Plán práce na daný den, priority
Na začátku dne (nebo den předem, na závěr práce) si naplánuju, co všechno musím dnes zvládnout a kolik mi to asi zabere času – vytvořím si tzv. „to-do“ list (seznam toho, co musím udělat). Zapíšu si, kdy mám online hodiny a jaké mám úkoly. Zkusím čas odhadnout realisticky. Například pokud vím, že jsem všechny předešlé úkoly z chemie dělal nejméně hodinu, ani dnešní úkol z chemie nejspíš nezvládnu za deset minut.
Pokud nemám představu, kolik času mi práce na daný předmět průměrně zabere, změřím si to a zapíšu. Příště už budu vědět, že matematiku dávám tak do půl hodiny, ale přírodopis je na celé odpoledne.
Promyslím i ostatní věci, které mám dnes v plánu. Když vím, že ve čtvrtek mívám online šachy nebo že se budou slavit bráchovy narozeniny, zkusím některé z úkolů, které bych jinak dělal ve čtvrtek, přesunout už na úterý nebo na středu.
Také si určím priority, tj. co je pro mě nejdůležitější. Tím začnu. Pokud mi hrozí špatná známka z češtiny, mají pro mě největší prioritu právě úkoly z češtiny. Budu je posílat včas a nechám si na ně dost času, neodfláknu je.
Naopak pokud mi nějaký předmět jde snadno a ten den nemám moc času, můžu si úkol z tohoto předmětu nechat na konec. Vím, že mi to asi půjde rychle, a i kdybych to náhodou pokazil, tolik se neděje. Nemusím všechno dělat na sto procent, to ani nejde.
Rozmyslím se, co je pro mě podstatné, a tomu dám plnou pozornost (třeba právě předmětu, ve kterém se mi zhoršila známka, nebo naopak tomu, co mě baví a chtěl bych se tomu jednou věnovat). To ostatní můžu udělat jen dost dobře, jen splnit zadání. Nemusí to být dokonalé.
Pracovat efektivně
Zkusím pracovat efektivně. To znamená zařídit to tak, abych s co nejmenším úsilím dosáhl co nejlepších výsledků. K tomu se potřebuju trochu znát. Musím zjistit, kdy a jakým způsobem se mi nejlíp učí.
Jde mi to dobře od ruky, když pracuju v kuse a snažím se toho zvládnout najednou co nejvíc? Nebo mi víc vyhovují krátké přestávky, během nichž se občerstvím, trochu si odpočinu a pak zase „jedu jako drak“? Pro někoho je lepší naplánovat si za sebou podobné předměty – třeba matematiku a fyziku. Jiný zase potřebuje předměty střídat, aby se lépe soustředil a učivo mu nesplývalo.
Když je člověk unavený, přestává vnímat a práce už není efektivní. To platí pro každého. Když se přistihnu, že už nějakou dobu zírám do sešitu a myslím na něco úplně jiného, rozhodně potřebuju přestávku.
Můžu zkusit techniku Pomodoro. Je to metoda organizace času, pojmenovaná po kuchyňské minutce ve tvaru rajčete. Principem je 25 minut pracovat a pak pět minut odpočívat. 25 minut je trochu delší než čtvrthodinka, tuto dobu člověk zvládne zabrat a efektivně pracovat. Pak může pět minut bez výčitek brouzdat po sociálních sítích, svačit, koukat z okna…
Dřív se natahovala kuchyňská minutka, tu lze samozřejmě také využít, anebo nastavit upozornění na mobilu nebo použít časovač na stránkách, které se této metodě věnují, např. na https://pomofocus.io/ nebo https://tomato-timer.com/. Po čtyřech blocích bych si měl udělat pořádnou, dlouhou přestávku.
Pro efektivní práci je třeba mít uspokojené základní fyziologické potřeby. Pravidelně se najíst, napít, před začátkem školy se nasnídat. A čas od času se trochu protáhnout. Pokud mě budou bolet záda, bude se mi na školu soustředit výrazně hůř.
Zajistit si klid na práci
Je důležité domluvit se s rodinou, kdy mě nemají rušit, protože mám online hodiny nebo se potřebuju soustředit na práci. Jestli máme domácí zvíře, rozvrhneme si předem, kdo ho kdy obstará, aby mě třeba pes nerušil při vyučování.
Také ale musím zařídit, abych se při učení nerušil já sám. K tomu patří i zajistit, aby mě z práce nevytrhoval mobilní telefon. Měl bych si vypnout notifikace a zvonění, nebo ho – ještě lépe – někam uklidit, než se pustím do úkolů.
Říká se, že když nás něco vyruší ze soustředění, trvá pak 3–5 minut, než se do práce zase ponoříme. Když si představíme, jak často běžnému teenagerovi chodí notifikace, tak vlastně žádný prostor pro soustředěnou práci nemá.
Když budu chvilku dělat školu a chvíli zjišťovat, co je nového na sociálních sítích, pak si jen pustím krátké video, pak ještě napíšu kamarádovi, jestli ho taky viděl, potom čekám na odpověď a mezitím mě zase něco zaujme… tak takhle se velmi snadno stane, že mám pocit, že „dělám školu celý den“, ale ani náhodou ji večer nemám hotovou. Zbytečně jsem pak rozladěný a frustrovaný.
Měl bych se naučit oddělovat čas na práci a čas na zábavu. Při práci pořádně zabrat, a pak mám volno a můžu si dělat všechno, co jsem chtěl.
Vytvořit si dobré návyky
Náš mozek je nastavený na rutiny. Když je na něco zvyklý, bude to tak dělat i příště. Proto je výhodné začínat s prací do školy pokud možno ve stejnou dobu. Škola bývá od osmi, tak zkusím každý den vstávat tak, abych v osm mohl začít pracovat. I když mám ten den online hodiny třeba až od deseti.
Pokud je totiž mozek navyklý na to, že v osm začínáme, bude pracovat efektivněji, nebudu se muset k práci do školy tolik přemlouvat. Navíc naplno využiju dopolední čas a budu mít odpoledne dřív hotovo. Když budu vstávat podle toho, kdy mi začíná první hodina, tak možná zjistím, že jsem se nevyspal o moc líp, zato mi zbývá o dost víc práce na odpoledne.
Hodně důležité je oddělit prostor na práci a na volno. Spousta žáků a studentů zůstává během online vyučování v posteli. Doporučuje se ale nesměšovat prostor na práci a prostor na odpočinek. Když budu v posteli pracovat, může se pak stát, že se mi v ní bude hůř spát nebo relaxovat. Mozek už se nevypne tak jak dřív, bude pořád nastražený, že je „ve škole“. Proto je výhodnější sedět při online vyučování u stolu, nebo pokud to jde, být i v jiné místnosti.
Překvapivě pomáhá i mluvit sám pro sebe. Před začátkem práce si říct třeba „jdu na to“ nebo „začínáme“, aby bylo i časově oddělené, že teď jdu pracovat. Když skončím, zase si nahlas řeknu třeba „super, mám hotovo“ a rozhodně se nezapomenu pochválit. Koneckonců, dobře si zorganizovat čas nedokážou ani mnozí dospělí. Takže pokud se mi to dneska povedlo podle mého plánu, pochvalu (a třeba i odměnu) si stoprocentně zasloužím.
Vyhodnotit, kdy už je to nad moje síly, a umět si říct o pomoc
Může se stát, že se školou trávím mnohem víc času, než bych chtěl, a přesto to k ničemu nevede. Hodiny se dívám na řešené příklady z matiky, ale stejně pořád nevím, jak spočítat ty další. Nebo se učím dějepis, ale stejně si to pořád nepamatuju, další látka se nabaluje a nabaluje a mně je z toho akorát špatně. Pak už se budu dějepisu či matematice podvědomě vyhýbat. Jenže tím nic nevyřeším.
Není ostuda si říct o pomoc! Situace, ve které teď všichni jsme, není standardní. Nějaké problémy s distanční výukou má skoro každý. Právě proto, že si umím vážit svého času, nezůstanu zaseknutý, ale řeším to.
Můžu poprosit rodiče, jestli by mi s danou látkou nepomohli. Třeba budou mít dokonce radost, když mi ji dobře vysvětlí. Můžu se zkusit domluvit s učitelem, jestli by mi to ještě znovu nevyložil, je možnost i individuální konzultace ve škole. Někde to funguje, ale někde ne – ne každému se do toho chce. Rodiče mi můžou sehnat doučování, jsou to dobře investované peníze.
V některých předmětech na sebe látka navazuje, a když nebudu zvládat nějaké učivo v matematice, je bohužel hodně pravděpodobné, že budu selhávat i v tom, co budeme probírat později. Totéž cizí jazyk – někdy je potřeba ještě individuálně procvičovat, změnit k jazyku postoj.
Možná mám učitele, který látku neumí dobře vyložit, nesedli jsme si, od něj to nechápu. A díky soukromému doučování získám jiný náhled, pomoc a klid. Doučovat se dá i online, leckdy si tím přivydělávají šikovní studenti SŠ. Měli bychom s rodiči sehnat někoho, kdo mi sedne, kdo dokáže látku jasně vysvětlit a podpořit mě, takže si v budoucnu už poradím.
Hledat, co funguje pro mě Obecná doporučení jsou vždy jen obecná doporučení. U většiny lidí to zabírá, ale možná mně bude fungovat něco úplně jiného. Důležité je začít vůbec přemýšlet o tom, jak mám zorganizovaný čas na práci, jestli mi to takto vyhovuje, co všechno během dne dělám, jestli mám i pořádný čas pro sebe.
Tip: Více se dozvíte třeba v této knize.