Pokračování naší velké čtenářské ankety! Jací čtenáři byli v dětství a dospívání Karin Lednická, Petra Soukupová, Petr Borkovec a Lenka Kuhar Daňhelová – a které knihy by případně doporučili dnešním (větším) dětem?
Připravila: Simona Martínková Racková
Jací jste byli čtenáři jako děti – a pak jako teenageři? Které knihy vás v té době zvlášť zasáhly, „otevřely vám oči“, a třeba vás i nasměrovaly dál? A je nějaká kniha, kterou byste doporučili teenagerům, kteří teprve začínají objevovat literaturu pro dospělé? – Tyto otázky jsem položila dvanácti spisovatelům, které mám ráda, od prozaiků přes básníky až po autory knih pro děti. Odpovědi prvních čtyř autorů si můžete přečíst tady. A pokračujeme! – Každý autor to pojal po svém, a tak se rozhodně vyplatí číst až do konce 😊
Karin Lednická, prozaička:
Na cestě ke čtenářství jsem měla tři úžasné průvodkyně: babičku Boženku, paní učitelku Dluhošovou a maminku. Moje nejranější vzpomínky obsahují leporelo s otáčecími ručičkami hodinek, Krásu nesmírnou (ach, ta strašidelná lebka na plotě!) a Petiškova Birlibána. Pak přišla škola a nejúžasnější paní učitelka, jakou si může prvňák přát. Jmenovala se Marie Dluhošová a ponoukala nás k četbě různými způsoby. Třeba tím, že o nedělních odpoledních u sebe doma pořádala čtenářský klub, kdy jsme si u domácí bábovky navzájem předčítali. Na konci školního roku věnovala „nejlepším čtenářům“ knihu s věnováním. Dodneška si ji hýčkám na čestném místě knihovny.
Doma mi říkali knihomol, četla jsem ráda a vášnivě. Některé knihy stále dokola – na prvním stupni zejména Děti z Bullerbynu, Batličku, Foglara. Postupem času mi maminka začala nabízet nedětské knihy – první byli Remarqueovi Tři kamarádi. Dodnes si pamatuju, jak mě tenkrát ten příběh uhranul: sedím na posteli v pokojíku a pláču pro ně všechny, pro ten zmar. Řekla bych, že tohle byl pro mě čtenářsky formativní zážitek – bylo mi jedenáct nebo dvanáct a poprvé jsem poznala, jaké to je, být z knihy úplně perplex.
Podobným čtenářským prožitkem jsem si samozřejmě prošla ještě mnohokrát. Přesto si netroufám dávat žádná doporučení, poněvadž literární vkus považuji za věc nanejvýš subjektivní, individuální, nepřenosnou. Doporučovat si troufám jen lidem, které dobře znám. A krom toho jsem přesvědčena, že každý čtenář čte trochu jinou knihu. Mě Tři kamarádi uhranuli, převedli mě přes most mezi dětskou a dospěláckou literaturou – jiného druhostupňáka nemusí vůbec bavit. A to já si přece nemůžu vzít na zodpovědnost, že někomu svým doporučením vnuknu knihu, která se mu nebude líbit a v důsledku mu třeba znechutí četbu obecně.
Petra Soukupová, prozaička a autorka knih pro děti:
Zhruba od druhé třídy jsem četla pořád a asi jsem zbytečně brzo začala číst knihy pro dospělé, protože young adult literatura tehdy moc nebyla, anebo já jsem o ní nevěděla. Jako dítě mě hodně zasáhly knihy, ve kterých se psalo o smrti (Malý Bobeš, Bratři Lví srdce) nebo o jiných smutných věcech (Říkali mi Leni). Pamatuju si, jak silně se mě dotknul konec Tří mušketýrů, které jsem milovala a oni pak (skoro) všichni umřeli To mi bylo tak kolem jedenácti, dvanácti.
Potom už jsem četla knihy pro dospělé, hodně detektivky, horory, a v noci jsem se pak příšerně bála. Kolem patnácti jsem objevila Kinga, kterého zbožňuju a už tehdy mě bavil (i když jsem mnoha věcem ještě samozřejmě nemohla rozumět).
Doporučit mladým čtenářům asi nic nemůžu, zatím se trochu orientuju v literatuře pro děti kolem deseti let, protože mojí dceři je devět, ale literaturu pro starší děti zatím skoro vůbec neznám. Ale tak od patnácti dál třeba: King – Tělo, Nadaný žák. Možná by mohli zkusit i moji Martu v roce vetřelce . A taky je mnoho skvělých komiksů – tahle forma je k mladým myslím celkem vstřícná, zvládnou pak i „dospělý“ příběh. Z toho množství mě napadá například Padoucnice, Pod dekou, Černá díra, Hluboké rány, Rodinný ústav.
Petr Borkovec, básník, prozaik, autor poezie pro děti:
V dětském věku jsem četl celkem hodně; moje četba se vyznačovala tím, že jsem některé knihy četl pořád dokola. Buď pohádky, pohádkové příběhy, povídačky a různá vyprávění (ruské pohádky Krása nesmírná, Stromy pohádek Jana Vladislava s ilustracemi Stanislava Kolíbala, které mi uhranuly a jimž jsem vůbec nerozuměl, americké pohádky a příběhy Prérií pádí kůň, antologii dětských povídek ilustrujících různá světová přísloví Posledního kousne pes, sklářské pohádky Kytlický vodník atd.), nebo realistické či lehce idealizované „příběhy ze života dětí“ jako Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, Kluci, holky a Stodůlky Evy Bernardinové, Mámo, udělej jiné ticho Nataši Tanské aj.). Ty knihy jsem v podstatě uměl zpaměti a pamatuju si je detailně i dnes.
O příbězích Prérií pádí kůň jsem už kdysi psal:
Tahle antologie byla mou biblí a díky stopám po jídle a pití na každé druhé stránce taky jako bible vyhlíží. Je to kniha amerických příběhů, povídaček a delších anekdot: černošských historek, indiánských příběhů a vidin. Antologie krátkých hororů a šibalských taškařic, kde Enšpíglem je farmář. Kovbojských příběhů s tajemstvím a půlstránkových skvělých nesmyslů. Četl jsem ji pořád dokola; ještě dnes si dobře pamatuju na radost, která se mě zmocňovala, když jsem zjistil, že mě za chvíli čeká silná série: dvě nebo tři nejoblíbenější, dvacetkrát přečtené, povídky za sebou. Ta kniha obsahuje barvitý návod, jak žít bez práce; malé básně v próze, které se týkají větru a už ničeho jiného. Lovecké historky, které se v průběhu vyprávění změní buď v mikrothriller, nebo v bohapustou legraci, v níž je zesměšněn čtenář i žánr. Všední příběhy o přesolených nákypech, psech, kteří nesmí do vlaku, nebo kachnách ukradených z trouby. Líbilo se mi, že příběhy mají různou délku, odstavcové příhody střídají delší povídky, v jednom kuse se proměňuje styl a řeč – když to čtete, máte pocit, že jste mezi dvacítkou vypravěčů, každý je jiný, ale mají jedno společné: jsou sympatičtí, nenudí jiné ani sebe a jdou na všechno s chutí a přímo.
Tyhle víceméně dětské knihy jsem bohužel četl dlouho, až do patnácti, šestnácti let, kdy je vystřídala poezie. To se stalo tak, že jsem si jednoho dne přinesl ze sběru velký štos Listů Klubu přátel poezie ze šedesátých let, pěkného nakladatelského časopisu, který doprovázel tu slavnou edici a publikoval ukázky z knih, ale i jinou poezii a texty o ní. Tomu jsem úplně propadl a Listy četl dokolečka jako Děti z Bullerbynu.
Naprosto mě tedy minuly verneovky, mayovky, Foglarovy knihy, dokonce i detektivky pro mládež (což nechápu: detektiva Kalle Blomquista a jeho kamarády jsem objevil letos – to by se mi tenkrát tak líbilo!) nebo příběhy s tajemstvím atd. – vzpomínám si, jak jsem se trápil s útlou mayovkou Duch Lanna Estacada. Hrozná nuda. Pokud jde o četbu pro větší chlapce, četl jsem nanejvýš příběhy ze života zvířat a nějaké knihy o entomologických výpravách. Když se dnes dívám na soupis edice Knihy odvahy a dobrodružství, neznám téměř nic (leda Poklad na ostrově a toho zpropadeného Ducha).
Větším dětem bych dal ke čtení něco stylisticky perfektního a realistického a velmi krátkého, například povídky Guy de Maupassanta nebo povídky Raye Bradburyho (ty, v nichž příliš nefantazíruje).
Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka:
Čtenářka jsem byla nenasytná, přímo nenasytitelná. Dost brzy jsem se začala přehrabovat v mámině knihovně a vybírat si pro sebe knihy. Byl to takový můj rituál, bavilo mě brát knihy do rukou, odhadovat, co se v nich skrývá, začítat se do nich. Strašně jsem mámě záviděla její tehdejší čítanku, měla ukrutně tlustý hřbet a ve srovnání s těmi našimi mi připadala tak nabitá!
Můj první čtenářský zážitek přitom skončil fiaskem, řekla bych přímo traumatem, z něhož jsem se dlouho nemohla vzpamatovat a dlouhá léta jsem si ho vyčítala. Byla jsem tehdy v předškolním věku, číst jsem ještě neuměla, ale moc se nám se sestrou líbila kniha Vladimíra Sutějeva Pohádky a obrázky. Byly v ní nádherné obrázky a příběhy, které se daly sledovat i bez textu. No a já nebo sestra, nevím, kterou z nás to tehdy napadlo, jsme po každé prohlédnuté stránce „označily“ své dobyté území tím, že jsme ji dole natrhly. Vůbec nevím, co nás to napadlo, ale ještě si pamatuju rozkoš z toho natrhávání. Teprve když jsem viděla výraz hrůzy v máminých očích, když za námi přišla a viděla, co pácháme, rozsvítilo se mi, že dělám něco strašně, strašně špatného. Ta kniha pak byla doma jako němá výčitka. Pokaždé, když jsem ji otevřela – a bylo to často, opravdu se mi moc líbila i v dospělosti – byla jsem konfrontována s tímto svým destruktorským já v sobě. A nikdy se mi nepodařilo přijít na to, co mě to tehdy popadlo. Já totiž knihy nikdy předtím ani potom neničila – naopak, snažila jsem se psát a „vydávat“ svoje 🙂
Další vzpomínka se váže k tomu, jak strašně moc jsem se chtěla podělit s jinými o to, co čtu. U nás doma jsme si předčítali, a když už jsme to dokázaly i mě dvě se sestrou, čítávaly jsme nahlas taky, moc mě to bavilo. A četly jsme i slovensky, má první slovenská kniha byla obrovsky tlustá Z rozprávky do rozprávky. Když nás učitelka vyzvala, abychom si vzali do školy svou oblíbenou knihu a četli z ní před třídou, nevzala jsem si Hanse Christiana Andersena, kterého jsem milovala (zrada!), ale právě tuto slovenskou knihu, tak trošku proto, abych se blejskla, že umím číst i slovensky. Jenže slovensky jsem nikdy nečetla jinak než v duchu, takže se už dá tušit, jak to dopadlo. Bylo to fiasko a jako vrchol ponížení mě ještě sprdla moje milovaná třídní učitelka, že se nemám předvádět, když něco neumím. Tehdy to od ní byla strašně studená sprcha a dodnes cítím ozvěnu toho tehdejšího pocitu křivdy. Určitě mi mohla srazit hřebínek trošku citlivěji.
Ale zpátky k mámině knihovně – občas jen udiveně koukala, co si vybírám, snažila se mě nasměrovávat, ale příliš do mého výběru nezasahovala; rozhodně mi nic nezakazovala. Mé oblíbené knihy dětství byly „štorchovky“. Milovala jsem knihy o přírodě a zvířatech (včetně atlasů!) a dobrodružné knihy především od E. T. Setona (Dva divoši! stále jsem Yan!) a Jacka Londona – na tu dobrodružnou stopu mě přitom navedl Henryk Sinkiewicz a jeho Pouští a pralesem. A protože jsem tak milovala Londona, bez zaváhání jsem sáhla také po jeho Martinu Edenovi, bylo to nádherné vydání a kniha mě moc lákala. Máma mě odrazovala, že na tohle je ještě příliš brzy, ale nedala jsem si říct. A byla to právě tato kniha, která mi obrátila svět vzhůru nohama nebo mě na ně postavila, a na léta dopředu mi uspořádala hodnoty. Mimo jiné jsem si stejně jako Martin začala dělat výpisky ze všeho, co za to stálo, připínat si je nad stůl a vkládat do sešitů – a dělám to tak dodnes.
Velký objev byla také poezie; doma jsme měli různé výbory více autorů, takové ty květomluvy a podobně – a v nich na mě vždy vykouklo něco, co rezonovalo s mým stavem mysli. Protože poezie jsme doma tolik neměli, byla to výzva během mých návštěv městské knihovny – tam jsem tyto police projížděla a sosala všechno, co jsem zvládla vstřebat.
Spoustu knih jsem s takovým přístupem přečetla asi předčasně, ale ta konfrontace sebe samé, když jsem se ke knize vrátila později a už chápala, o co jde, a porovnávala to s tím, jak jsem textu rozuměla jako mladší, byla taky docela dobrodružná. Prostě se mi otevíraly další světy. Tohle se zase týkalo sci-fi knih Stanisława Lema, který nebyl prvoplánovým autorem příběhů z fantaskních civilizací, byly to takové knihy morálního neklidu. Docela zajímavě se tento můj raný čtenářský zážitek protnul o s mým překládáním, když mě jedno nakladatelství oslovilo, abych přeložila knihu mapující celou Lemovu literární tvorbu. To už jsem mohla docenit nejen fantazii autorovu, ale také neskutečnou představivost a šikovnost jeho překladatelů, protože Lem je rozhodně velký překladatelský oříšek.
No a když jsem pak na prahu dospělosti procházela svou první velkou vážnou krizí, dávno jsem vyčerpala obsah naší knihovny a nic pro sebe nedokázala najít ani v té naší městské a do té školní jsem se strašně ostýchala – dostala jsem spásný tip od svého učitele na Waltariho Egypťana Sinuheta a Tajemného Etruska. A tyhle knihy mně zase otevřely dveře dál. Měli jsme vynikající profesorku literatury, která nás laskavě vedla. Od ní mám mimo jiné tip na knihy Gabriela G. Márqueze, především Sto roků samoty.
Ve své první práci na ekologické farmě v Jeseníkách jsem pak v devadesátých letech naprosto propadla poezii; měli tam neskutečné množství autorů, které do té doby nebylo možné nikde sehnat; poznávala jsem literaturu, která byla dlouho zakázaná a nově ještě nezačala vycházet. Tam poprvé jsem viděla všechny původní sbírky Jana Skácela, Vladimíra Holana, Oldřicha Mikuláška. Usínala jsem s komínky knih u hlavy – tak, jak jsem to měla vždycky ráda. A pak už jsem s pomocí spřízněných knihkupců či přátel tolik netápala – a získávala stále jasnější představu o tom, co hledám. To už také byla doba, kdy se dalo dostat ke spoustě titulů do té doby nepřístupných.
Všechny knihy, které tady zmiňuji, bych doporučila dál, i když vím, že způsob vyprávění pro dnešní děti musí být akčnější a svižnější; je to dané světem, ve kterém žijeme, multitaskingem, do kterého jsou neustále tlačeni, a poruchou soustředění, která bývá často jeho důsledkem. I tak si ale myslím, že silný příběh má stále sílu vtáhnout, ať je to příběh kolie Lassie, vlčáka Kazana, nebo ambiciózního mladého spisovatele, který na vrcholu své slávy zjistí, že všechno je jinak. Nemluvě o poezii, v níž je to všechno najednou a často daleko víc. Přesně dokáže vystihnout a popsat tvůj pocit, učinit chvíli neopakovatelnou, vtisknout ji do paměti a otisknout v nekonečnu.
.
Dále čtěte na webu Velká přestávka:
Anketa: Co četli čeští spisovatelé jako děti a teenageři? (1. část)
„Jak přitáhnout děti ke čtení? Nabízet, ale nikdy nevnucovat. A číst i větším dětem.“
Anketa: Co děti opravdu čtou? (1. část)
Anketa: Co děti opravdu čtou? (2. část)
10 knih pro teenagery