Je dobré, když si i děti osvojí techniky, díky nimž si samy pomůžou, když přijde nával úzkosti. Tady jsou tři z nich.
Text: Tereza Beníšková
Soustředit se na dýchání. Dýchat musíme pořád. Ne každý ale ví, že pomocí dechu se můžeme trochu zklidnit, nebo naopak rozhodit. V akutní úzkosti je aktivován tzv. sympatikus – nervy, které nás připravují na ohrožení, na reakci „útok, nebo útěk“. Proto se rozbuší srdce a zrychlí dech, aby byly buňky okysličené a svaly mohly podat maximální výkon.
Jenže při návalu úzkosti se potřebujeme naopak zklidnit, aktivovat opak sympatiku, tzv. parasympatikus. To jsou nervy, které pomáhají ke snížení svalového napětí, zmírnění bolesti, lepšímu spánku, vyšší odolnosti. A parasympatikus dokáže aktivovat pomalé hluboké dýchání.
Proto se při návalu úzkosti soustřeďme na dech. Zkusme ho prohloubit. Pomáhá prodlužovat dobu nádechu, a zejména dobu výdechu, mezi nimi ještě můžeme dělat krátké zádrže dechu. Příklad: Nadechujeme se a počítáme do čtyř, pak na dvě doby zadržíme dech, na čtyři doby zase vydechujeme a na dvě doby zadržíme dech. Takhle pořád dokola, dokud se dech nezklidní.
Ukotvit se v realitě – uvědomit si polohu svého těla: kde se dotýká země nebo židle, co mám na sobě, co je kolem mě… Zvědomit si, co co právě vidím, cítím, slyším, jakou mám chuť v puse, jestli se něčeho dotýkám. Zkusím si uvědomit, že nejsem bezprostředně ohrožen na životě.
Imaginace – začnu si představovat místo, kde se cítím dobře, například že ležím na pláži u moře a svítí sluníčko, že jsem na pasece v lese a kolem šumí stromy, nebo třeba že hladím své domácí zvířátko.
O příčinách a projevech úzkosti i o tom, jak si s ní v rodině společně poradit, psala Tereza Beníšková v tomto článku.