Petra Schwarzová Žallmannová má o literatuře pro děti a dospívající přehled jako málokdo. Na Facebooku a Instagramu o ní píše pod nickem Opičí matka, pro web Mravenčí chůva mimo jiné natáčí podcast, také vede semináře pro pedagogy a předčítá dětem ve školkách. Knihy pro děti a teenagery pravidelně recenzuje i pro literární časopis Tvar, a právě tam jsme se potkaly.
Text: Simona Martínková Racková Foto: archiv autorky
Mnozí z nás právě teď vybírají dětem knížky pod stromeček. Ty se nevěnuješ jen teorii, ale i praxi – tak jako každý rok před Vánoci máš i letos „brigádu“ v knihkupectví. Co bys nakupujícím vzkázala?
Ať se nesnaží vymyslet kolo. Lepší než složitě hloubat nad tím, co by moje dítě asi tak mohlo bavit, je sledovat, co už ho baví a o co se zajímá. A na tom stavět. Nejčastější požadavek v knihkupectví zní zhruba takto – sháním něco pro chlapečka, kterému je osm let. Zkuste to spíš takhle – hledám knihu pro kluka, který ještě není zdatným čtenářem a rád jezdí na kole a baví ho fotbal. To knihkupce nebo knihovníka navede mnohem lépe. Stejně staré děti jsou totiž různě zdatní čtenáři, ale je prioritní, o co se zajímají. A je úplně v pořádku, že čtou „jenom“ o tom, co je momentálně zajímá. Každé čtení je potenciální most k něčemu dalšímu, tak ho podporujme.
Dětskou literaturou se zabýváš už léta. Když čteš knihy pro děti, co ti to dává?
Asi totéž co člověku, který čte detektivky, romány pro ženy nebo knihy jiného žánru, který má rád. V každém žánru jsou kvalitní i méně kvalitní věci a stejně tak mezi dětskými knihami. Napsat kvalitní knihu pro děti totiž není jednoduché, byť si to spousta autorů myslí. Bohužel. Pro nejmenší děti vychází spousta knih „říkadel“, a přitom to jsou jenom nahodilé shluky slov s odbytou ilustrací. Kvalitní dětská kniha ovšem může intelektuálně stimulovat i dospělého – mně dává hlavně možnost uvažovat o lecčem z jiného úhlu, protože témata jsou často vybírána tak, aby dítěti poskytla materiál k přemýšlení. A já si uvědomuju, že přestávám o některých základních věcech přemýšlet a beru je jako automatické. Je dobré občas si je projít znovu a nad knihou s dětmi mluvit o základních morálních principech, o smrti, válce, nemoci v rodině. Hodně mě zajímá, jak jsou v dětské literatuře zpracována právě tato těžší témata. Čtení a následný rozhovor s dětmi mi otevírá oči, najednou vidím víc možných přístupů a uvědomuju si, že ten můj nemusí být jediný správný. Dobrá dětská kniha je pro mě zkrátka stejně uspokojující jako dobrá kniha pro dospělé. Navíc mám ráda výtvarné umění a v dětských knihách – pokud víš, co vybrat – je spousta pěkných obrázků. A to mě baví taky.
Vyhledáváš jen knížky s hlubším ponorem, nebo si s chutí přečteš i hravé či humorné příběhy?
Je mi to vlastně jedno, pokud je to dobře udělané. Picture book o zvířátkách, který je samý vtípek a nadsázka, mě pak baví stejně jako román, v němž se řeší závažné problémy. A stejně tak mě vtipná beletrie pro starší děti baví úplně stejně jako vážný bilderbuch zaměřený na nečtenáře nebo začínající čtenáře. Jdu po tom, co mě zaujme neobvyklým přístupem či zpracováním. Líbí se mi, když je to chytré, když je vidět, že to autor promyslel, u zahraniční literatury mě zajímá, jak je to přeložené. Někdy se na určitou knížku vyloženě těším, a tím víc mě pak mrzí, když vidím odfláknutý překlad nebo redakci. A ano, hodně mě zajímá, jak se pro děti zpracovávají vážnější témata, ale není to jediné, co vyhledávám. Moc potřebuju i humor, navíc se domnívám, že pro spoustu dětí je cestou ke čtení. Pokud na děti, které nečtou, hned vytáhneme knihu s vážnějším tématem, může je to zaskočit nebo i odradit. Nebudou vědět, co si s tím počít, zvlášť pokud nenásleduje rozhovor s rodičem či učitelem. U dětí, které ke knihám nemají silný vztah – ať je jim pět, nebo patnáct – může být humor ideální cestou. Ale obávám se, že patří k nejtěžším disciplínám.
Z jakého důvodu?
Je těžké napsat příběh tak, aby humor nebyl plytký. Při psaní humorné knihy pro děti je snadné sklouznout k banalitám, k otřepaným, prvoplánovým vtípkům. Jenže je potřeba, aby nezůstalo jen u vtipkování – aby se v legráckách neztratil příběh. Z české literatury se mi z téhle oblasti líbily třeba Psí dny, oceněné Zlatou stuhou. Je tam humor, ale i silný příběh. Na druhé straně stojí takový David Walliams, který napsal úžasné i méně úžasné knížky.
Dost je chrlí, že?
Ano, má poněkud grafomanské tendence. Mně to až na pár výjimek úplně nestačí, ale zase oceňuju, že to nesází bezmyšlenkovitě. Jednoznačně cílí na specifickou skupinu dětí, kterým se moc číst nechce a které stojí jednou nohou v obrázkové knize nebo v komiksu. A jelikož má celosvětově obrovské publikum, nepochybně to má svůj význam. Walliams své legrácky zakládá na šokování, z velké míry je to humor fekálního rázu, a to u dětí v určitém věku prostě rezonuje. Neošklíbám se nad tím, jen bych od literatury pro děti chtěla trochu víc.
To mě přivádí k otázce, nakolik je důležité, jak kvalitní literaturu děti čtou. Často slýcháme – hlavně že čte aspoň něco.
Jsou děti, které čtou hodně, mají vybudovanou lásku k příběhu a mají už i názor na to, co rády čtou. Ty bych nechala číst, co chtějí, protože svobodná volba při výběru literatury je naprosto zásadní. Už u malinkých dětí se vztah ke knize buduje tím, že si můžou samy vybrat z určitého počtu knih. A čím jsou děti starší, tím víc potřebují autonomii. Zdatnému čtenáři bychom proto neměli říkat – co to čteš za blbosti? Radši si přečti tohle. Doporučuju spíš sledovat, jaký typ literatury vyhledává, a pokud si v duchu říkáme, že to tedy není žádná sláva, tak hledat něco podobného mezi tím, co projde naším sítem. A nenutit, jen nabízet – jestli se ti líbí to, co čteš teď, tak kdybys chtěla, zkus tohle, to se líbilo mně. A nechat tu knihu někde poblíž. Tímto způsobem podsouvat knihy, které vnímáme jako spojnici mezi tím, co dítě čte a my to úplně neschvalujeme, a co sami považujeme za úžasnou literaturu. Protože když bude sedmačka číst dívčí románky a my její volbu smeteme ze stolu s tím, že to jsou blbosti, a ať čte Dostojevského, asi moc neuspějeme. Radila bych nemít hned obrovské ambice a nepodlehnout knižnímu snobismu, který ve spoustě lidí je. Místo toho respektovat, že tohle je jeho nebo její výběr. Tím zároveň dávám najevo, že vnímám, co dítě dělá a co ho zajímá. A teprve na základě toho ho směrovat k jazykově nebo příběhově kvalitnější literatuře. Třeba se chytí – teď, za rok, anebo za pět let. Ale nerezignovat, nekritizovat jeho či její výběr a nepřemlouvat. To je špatně. Jde to úplně proti zásadnímu zájmu, a sice udržet děti u čtení.
A co děti, které prakticky nečtou?
Zkoušet to. Nabízet klidně i knížky, které by naším sítem jinak neprošly. Ptát se, co čtou spolužáci, hledat tipy na internetu. Na Facebooku je stránka Nezletilí kritici, děti od druhého stupně výš tam recenzují knížky, s dětskými recenzenty pracuje i Mravenčí chůva. Lze tedy nabízet – tohle se líbilo jiným dětem, zkus se na to třeba podívat. Anebo se zeptat spolužáka nebo spolužačky, co čtou oni. Jak ukazují i oficiální průzkumy, za kterými stojí Jiří Trávníček, nejsilnější motivací je právě doporučení vrstevníků. Ale zase záleží na tom, o jak zdatného čtenáře jde. Přijít za dítětem, které vůbec nečte, s knihou, která má čtyři sta stran, je naivní. Nikdo se nenaučil plavat tak, že spadl z trajektu do moře. Někdo potřeboval učitele, jiný se sám pomalinku osměloval a pak zkusil první tempa. A jsou i děti, které čtení odmítají úplně a informace, které potřebují, nacházejí v jiných zdrojích. A my můžeme jen doufat, že pokud jste jim četli, když byli malí, a pokud mají kolem sebe knihy, dostanou se ke čtení v dospělosti. Takových příběhů znám docela hodně. Doporučuju nelámat nad nikým hůl, nezhnusit mu to, ale neustále dávat podněty, aby bylo semínko zaseto. Třeba za pár let vyklíčí.
Popsala bys příklad dětského nečtenáře, ze kterého vyrostl dospělý vášnivý čtenář?
Julie ani Maruška z Mravenčí chůvy nejsou z významně čtenářských rodin, ke čtení se propracovaly samy. Julie dostala první knížku, která ji zaujala, až v pozdějším školním věku na skautském táboře. Taky jsem měla na školení pedagožku, která začala číst až poté, co se jí narodilo první dítě. Nikdy ke čtení neměla vztah, nelíbilo se jí to, byla to aktivita, která ji nezajímá – a s příchodem dětí se z ní stala vášnivá čtenářka. Čte knihy pro děti i pro dospělé a je tím nadšená. I naše paní učitelka ze školky donedávna považovala čtení za něco, co se jí vůbec netýká, protože je dyslektička. Střední školu prošla na audioknihách, jinak by prý neodmaturovala. Celý život jí někdo tvrdil – ty to máš se čtením těžké, a ona v tom byla zacyklená. A pak se dostala k úplně jiným knihám, rozečetla se a dnes podporuje čtenářství u dětí.
Takže nikdo to nevzdávat, ale ani nevnucovat – knihy ani svou představu.
A respektovat samovýběr. To, že si dítě samo vybírá knihu, znamená, že má zájem o knihy, a to přece chceme podporovat. Pokud například teenagerka čte dívčí románky, zřejmě má potřebu sytit se tímto typem příběhů. Ale když bude vědět, že existují i jiné knížky, pak v okamžiku, kdy se tím nasytí, bude mít kam sáhnout. Nebude bezradná. Bude vědět, že dívčí románky může nahradit knihami Ruty Sepetysové, která píše úžasnou beletrii na historická témata, nebo Kroniky prachu, což je červená knihovna par excellence, ale parádně napsaná. Když si dítě vybírá knihy, s nimiž nesouhlasíme, je to ještě dobré. Komplikovanější je najít něco pro toho, kdo nečte vůbec. Tomu předkládejme i toho Walliamse, starším dětem pak komiks. Teenageři po něm často sáhnou s mnohem větší ochotou, protože jednoznačně preferují vizuální stimulaci. U všeho, co se kolem nich děje, je zajímají primárně vizuální vjemy, a komiks jim je dává. Takže i když nesouhlasím s tím, co dítě čte, tak pokud to není vyloženě závadné, respektovala bych to a jenom dodávala to, co by se na to mohlo napojit.
Co dělat, pokud dítě „najednou“ ztratí o knihy zájem?
To je normální. Jiří Trávníček tomu říká čtenářská krize. První velká čtenářská krize přichází už po první třídě. Děti, které byly až doteď nadšené knihami a příběhy, se poprvé potkají s technikou čtení, která je pro naprostou většinu z nich náročná. Naučit se číst je tvrdá práce. A najednou jim okolí říká – už si čti sám, aspoň si to procvičíš. Většina rodičů přestává dětem číst po první třídě. A dítě je totálně v háji. Doteď pro něj knížky byly zdrojem úžasného příběhu, a najednou je u „Ema mele maso“. To, co technicky zvládne přečíst, absolutně neodpovídá jeho intelektuální úrovni.
Takže jim máme dál předčítat?
Přesně. To je strašně důležité. V knize Jima Trelease Read-Aloud Handbook se uvádí, že až kolem třináctého roku získají děti ze čtené knihy stejný vjem jako z předčítané a stejně si ji užijí. Jasně, angličtina má archaickou transkripci – u češtiny to může být o něco dřív, v deseti nebo jedenácti letech. Takhle to funguje, a přitom jsou ve čtenářství vesměs opuštěné už mezi šestým a sedmým rokem. Proto mnoho dětí odpadne od čtení. Jen si to představ – místo krásného okamžiku sdílení, kdy společně prožíváte tajuplný příběh, máš najednou dril a povinnost. Hloubka příběhu se naprosto ztrácí, protože děti samy nedosáhnou na to, co by je bavilo.
Jak tuto první čtenářskou krizi překonat? Tím, že jim budeme dál předčítat?
No jasně. A pořád jim ukazovat světlo na konci tunelu – to zvládneš, to dáš, budeš umět číst dobře. A teď si půjdeme číst něco jiného. Ty děti samy přelouskají tři věty, ale poslouchat zvládnou i knihu, která je intelektuálně pro výrazně starší. Jsou schopné poslouchat komplikované příběhy, mozek to probere – ale vůbec to nedokážou přečíst. Takže předčítat a nenechat dítě propadnout do beznaděje, že je na čtení najednou samo. Předčítat by měly i paní učitelky, a ne jednou za týden, ale každý den. Stačí pět minut, jen co děti přijdou do školy. Předčítání je hlavní způsob, jak u knih dítě udržet.
Takže nezávisle na školní četbě dětem předčítat jinou knihu, klidně „pokročilejší“.
Ano, a posilovat čtenářské sebevědomí. Přiznávám, že jako dítě jsem nesnášela čítanky. Byly v nich samé úryvky a mně se buď nelíbily, nebo naopak líbily, a pak mi vadilo, že je to jen část knihy. Čítanka pro mě byla velmi neuspokojivý průvodce čtenářstvím. Teď existuje spousta nádherných picture books, ve kterých je třeba jen dvacet vět, ale je to silný příběh a doprovázejí ho silné ilustrace. Když to dítě v první třídě přelouská, řekne si – přečetl jsem knihu! Ne „přečetl jsem dvě stránky v čítance, která má tři sta padesát stran“. Mimochodem, ta paní učitelka s dyslexií, o které jsem se zmiňovala, tohle s dětmi sdílí – přečte obrázkovou knihu a má z toho obrovskou radost. Čtenářské sebevědomí je zkrátka potřeba živit. A dítě, které zatím přečte „jen“ jednoduchou, krátkou knihu, dosytit náročnějším příběhem, který mu přečítá rodič, babička, paní učitelka nebo třeba paní vychovatelka v družině. Když dělám semináře pro paní učitelky, spousta z nich si stěžuje, že děcka neumějí číst nahlas a že mají špatný přednes – nevědí, kdy klesnout hlasem a tak. Ony dětem nečtou – a zároveň je kritizují za to, že neumějí číst nahlas. Slyšíš ten obrovský paradox? Děti potřebují slyšet čtené příběhy i proto, aby se dovedly dobře vyjadřovat. A paní učitelka kolem toho nemusí dělat žádné divadlo. Stačí číst něco, co děti baví. Sdílet příběh, který se čte na pokračování, je pro třídu a pedagoga nesmírně účinný tmelicí mechanismus.
Je to lepší, než když se ve čtení celou hodinu střídají děti, lavice po lavici?
Nejsem pedagog, ale tohle za mě velmi nefungovalo a myslím, že i dnes je to pro spoustu dětí nefunkční. Muset číst nahlas před třídou, když ještě dobře neumějí číst ani potichu, je pro děti strašné. Ostatní se jim smějí, což je potupné, navíc dítě, které bojuje s technikou čtení, v tu chvíli vůbec nevnímá, co čte. To je prostě k ničemu. Předčítání má mnohem větší efekt.
Co si myslíš o audioknihách?
Považuju je za skvělý doplněk výchovy ke čtenářství. Je spousta dobře zpracovaných audioknih, ale třeba zkontrolovat, jestli to není adaptace nebo dramatické zpracování – to je něco úplně jiného než načtená kniha. Ani ty ale nenahradí společné čtení. Při něm dochází k podprahovému spojení předčítače a posluchače, protože když mi někdo čte, nemůže v tu chvíli dělat nic jiného. Je tu jenom pro mě. Vazba mezi dítětem a předčítajícím se tak velice utužuje. Audioknihami se to dá doplňovat, třeba v autě nebo když si děti chtějí fakt oddychnout. Maria Montessori by se mnou nesouhlasila, ta tvrdí – buď posloucháš, nebo pracuješ, ale já s tím mám dobrou zkušenost. Dětem, které se ve školce nejsou schopné soustředit na čtení, velmi vyhovuje poslouchat příběh a třeba si u toho stavět lego.
Čemu to připisuješ?
Způsob, kterým jsou dnes dětem předkládány informace, vyžaduje, aby vnímaly spoustu věcí najednou, a někdy se mozek nedokáže soustředit natolik, aby jenom poslouchal. Zejména u dětí, které mají potřebu vyjadřovat se i jinak, třeba výtvarně. U nich může být audiokniha velice dobrým doplňkem domácího čtenářského obrazu. Ale pro malé děti je fyzický kontakt s předčítajícím absolutně zásadní. Mozek se díky tomu nastavuje tak, že čtení je něco příjemného, že je při něm klid a pohoda, a hlavně mám dospělého jen pro sebe. Žijeme v době, kdy se pořád říká – počkej, vydrž, zatím udělej tohle a tamto. Děti musí pořád čekat na pozornost dospělého. Ale když se předčítá, nemůže plést, mobilovat ani se bavit s druhým rodičem o tom, co nakoupit. Je tam jenom pro děti. A stejně tak učitelka. Když předčítá, prožívá příběh s dětmi. Mimochodem, na seminářích některé paní učitelky přiznávají, že se bojí dětem číst.
Proč?
Bojí se, že se jim děti vysmějí nebo že nebudou poslouchat. Na jedné straně jsou to pochopitelné obavy, protože spousta dětí není zvyklá na to, že se jim čte. Ale na druhé straně všichni rádi něco poslouchají. Možná to nebude napoprvé, možná se bude půlka třídy vybavovat. Možná to bude trvat měsíc. Ale pokud to bude atraktivní kniha, na jejímž výběru se děti podílely, tak úspěchu prostě dojde. A zase – v knize Read-Aloud Handbook je příklad paní učitelky ze sociálně vyčleněného prostředí ve Státech, která začala žákům předčítat. Byly to děti, které přicházely na vyučování pozdě, chodily za školu, neposlouchaly… A ona vydržela, přestože první měsíc četla jenom sama sobě. Nikdo ji neposlouchal, prostě na ni kašlali. Ale pak se to převrátilo v to, že děti začaly chodit včas do školy, aby jim neuteklo těch deset minut čtení… Brečela jsem u toho, podobné čtenářské příběhy mě dojímají. My všichni přece rádi něco posloucháme – rádio, hudbu, podcasty. Když čtu školkovým dětem, poslouchá i naprostá většina rodičů a pak říkají – to je tak hezké, mně už tak dlouho nikdo nečetl! Ve škole je myslím jednoduché nalákat děti na předčítání. Jen není možné zkusit to jednou a hned to opustit, protože to napoprvé nezafungovalo. Pak zůstane jenom hořká pachuť, že tohle už nikdy dělat nebudu. Chce to kousnout se a vydržet. Společné čtení je totiž ohromně důležitým pojítkem – doma i ve škole.
Proč je tak důležité respektovat volbu dítěte, pokud jde o výběr knih?
Mimo jiné proto, že přelomovým okamžikem bývá právě kniha, kterou si děti samy vyberou. A přestože se opakovanými průzkumy nepotvrdilo, že by Harry Potter zintenzivněl čtenářství, velmi často je touto přerodovou knihou, zvlášť u dětí, které předtím nechtěly číst. Někdy se to tedy přehoupne do toho, že nečtou nic jiného než Harryho Pottera, pořád dokola, celou střední školu. V takovém případě je důležité pátrat po důvodu – už totiž nejde jen o čtenářství, ale i o nastavení dotyčného.
Existuje typická přelomová kniha u mladších dětí?
Často to jsou Deníky poseroutky, byť na ně 99 procent pedagogů zvysoka plive – taková hrůza mi nesmí překročit práh třídy. Ale strašnou spoustu dětí to rozečetlo! Teď čtou Poseroutku, ale za dva roky budou číst něco hodnotnějšího. Když dítěti nejde čtení, nemůžu po něm chtít, aby okamžitě začal číst intelektuální statě. To prostě nejde. Možná to projeví v pozdějším věku, proto je důležité mít zafixované, že dobrých knih je mnoho. A až bude chtít, bude kam sáhnout. A my, kteří chceme, aby děti četli, musíme pořád udržovat vědomí toho, že v okamžiku, kdy ty se rozhodneš, tady stojím na stráži a udělám pro tebe cokoli. Anebo si zajdi, kam sám chceš – do knihovny, za kamarádem… Ale knihy, které tě budou bavit, prostě existují.
Co výmluvy na moderní technologie? Je na tom něco, nebo je to spíš alibismus?
Velmi jsem nad tím přemýšlela, a pak jsem přečetla knihu Čtenáři, vrať se od Maryanne Wolfové. Píše o cestách neuronů v mozku, které se určitým způsobem spojují a nastavují konkrétní systémy a zvyklosti. Vysvětluje, že to, jak se k nám dnes dostávají informace, je zkratkovité, útržkovité, vidíš vždycky jenom kousek. Z každé zprávy na internetu si přečteš jenom první tři věty nebo perex, pozornost se tříští a skáče. Vizuální digitální vjemy jsou v životě dětí už odmalička, počínaje hrami na mobilech a tabletech, které děti leckdy dostávají velmi časně, a konče současnými kreslenými filmy, které jsou strašně rychlé. Jen těkáš očima a snažíš se honem zachytit, co se zrovna děje. A mozek se naučí přijímat a vnímat informace tak, že to vlastně stačí. Že je normální, že v tom rychlém sledu nestihneš zachytit všechno. Když pak děti čtou, mají pocit, že je textu hrozně moc, a buď přeskakují řádky, nebo je to tzv. L čtení: přečteš si, co je nahoře, a pak očima přeběhneš začátky odstavců. Děti se takto naučí vnímat informace z digitálního světa a mozek pak funguje stejně i u textu v knize, protože neumí jinak. Ty děti tedy neovládají hloubkové čtení, čtou jenom povrchně.
Jaké to má důsledky?
To, že děti čtou způsobem, který „může“ za to, že ztrácejí nit, je toho na ně moc a těžko textu rozumějí. Mozek už je totiž nastavený na to, že přijme třeba jenom šedesát procent informací. A teď si uvědomme, že autor přemýšlí nad každou větou, nad každým slovem. Jak to bude fungovat v kontextu, proč někdo někomu řekl právě tohle… A pak se k tomu dostanou oči, které text přelétnou a přečtou si jenom část. Je logické, že výstup nemůže být stejný, jako byl autorův záměr. Není pak divu, že děti jsou nepozorné a že u ničeho dlouho nevydrží, natož u knihy. Závěr je tedy jednoznačný – ano, to, v jakém světě žijeme, ovlivňuje naše čtenářství.
Fatálně, nebo s tím lze něco dělat?
Jde. Pokud se dítě naučí, že v přijímání informací z knihy a z internetu je rozdíl, pak není důvod, proč by hlubokého čtení nebylo schopno. Není to tak, že nám digitální svět zničil vztah ke čtenářství a je to v háji – už nikdy nikdo nebude číst. To ne. Pokud se s dětmi pracuje, dá se – laicky řečeno – nastavení mozku změnit. Vyšlapat ty cestičky. Naštěstí to jde, je ale potřeba s dětmi pracovat. Číst jim, číst si s nimi.
Takže to přece jenom je výmluva, aspoň částečně.
Trochu ano. Všem, kdo mají zájem dozvědět se víc o tom, jak to v hlavě funguje při čtení, knihu Čtenáři, vrať se vřele doporučuju. Je napsaná velmi srozumitelně. První část – ta o schopnostech mozku – je tedy náročnější, ale po ní následuje výzkum a výklad. Dvě třetiny textu jsem úplně zhltala. Bylo to pro mě fascinující vysvětlení mnoha věcí.
.
Jmenuji se Petra Schwarzová Žallmannová. Mám šestiletá dvojčata, úžasného muže, jednookou černou kočku a velkou lásku k dětské literatuře. Osobní zájem o dětské knihy, české i cizojazyčné, se přesmýknul do profese. Recenzuji dětské knihy od těch pro nejmenší až po knihy kategorie young adult, na FB a Instagramu mě najdete jako Opičí matku. Spolupracuji s pedagogy, rodiči, blogery a literárními nadšenci, kteří považují čtenářství za nedílnou součást života dítěte. Když vidím antikvariát, musím hned dovnitř. Jezdím na motorce a na lyžích, ale neumím tančit ani zpívat. Jsem občasnou uklízečkou knihovniček v mateřských školách. V předvánočním období se brigádně vyskytuji za pultem knihkupectví u nás v Kopřivnici. Kdysi dávno jsem bývala překladatelkou a tlumočnicí, korporátní krysou a profesionální poradkyní ve věcech poruch chování domácích koček.