V rámci naší spolupráce s časopisem Rodina a škola přinášíme výživný úryvek z rozhovoru se spisovatelkou a učitelkou Markétou Pilátovou. Jaké to bylo, učit krajanské děti v Brazílii? A jak bychom o této zemi měli učit my?
Text: Gabriela Juránková Foto: David Konečný a Jiří Sobota
Během život jste si prošla více profesemi – novinářka, spisovatelka, učitelka. Když se vrátím ještě do dob studií, jak se vám přihodila španělština a portugalština? Protože ty pak hodně určily vaše další působení…
Vystudovala jsem latinu a historii. A když jsem se pak rozhodovala, co dál, chtěla jsem živý jazyk. Španělština portugalština z latiny vycházejí, a navíc jsou velmi praktické pro život.
A pak jste se stala krajanskou učitelkou. Tato profese není úplně běžná…
Pracovala jsem v Respektu v zahraniční rubrice, takže jsem pravidelně otevírala stránky Ministerstva zahraničí. A jednou jsem tam objevila inzerát. Požadavky na mě seděly. Vyhrála jsem konkurz a vydala se do Sao Paula a pak k baťovcům v malém městečku na jihovýchodě Brazílie, které se jmenuje Bataypora, tedy Baťova voda.
Co musí umět člověk, aby se stal krajanskou učitelkou?
Musí být empatický, musí umět naslouchat krajanům. Tito lidé prožili existenciální trauma – ztratili domov, a tak vám potřebují vyprávět své příběhy. Měl by umět vařit česká jídla, to krajané milují. Taky tancovat, zpívat, ideálně hrát na hudební nástroj. A taky třeba umět nastudovat divadelní hru anebo zorganizovat velkou akci jako festival nebo dožínky. A samozřejmě dobře umět učit český jazyk, což je náročná disciplína.
Čeština jako cizí jazyk má totiž velice malou tradici. Náš jazyk se do devadesátých let vyučoval pro cizince jen v jediném středisku v Poděbradech. Máme tedy velmi málo materiálů k výuce. Dnes sice už existují mnohé učebnice, ale stále vycházejí z jednoho zdroje, kterým je kniha Czech Step by Step. Tradice výuky je tedy krátká a nemáme vypracovanou efektivní metodiku.
Mým prvním žákem byl člověk z Angoly. A já měla k dispozici jen tlustou učebnici ve španělštině a ta začínala kompletní výukou pádů, což je nesmysl. Ve srovnání se světovými jazyky, které jsou zvyklé být vyučovány staletí, je to velký rozdíl. Učitel češtiny nesmí hned zpočátku žáka odradit.
Učit jazyk krajany, to musí být ještě úplně speciální disciplína.
Krajani jsou specifičtí žáci v tom, že řada z nich mluví plynně, ale neumí psát, neznají gramatiku, často neovládají spisovnou formu češtiny. Problé-my jsou dány i kontextuálně. Já je například nedokázala naučit „ahoj“, to jim přišlo vulgární. Trvali na „nazdar“. A mně došlo, že ahoj je výraz používaný až od sedmdesátých let, a tedy nový. Je třeba být otevřený mnoha situacím.
Jako učitelka jste se dostala i ke školákům. Rozdíl asi taky bude velký, že?
Škola je v Brazílii jedna další velká rodina. Navíc tam není samozřejmostí. Docházka byla v Brazílii zavedena až v sedmdesátých a osmdesátých letech. V Argentině je situace jiná, ale Brazilci školu velmi oceňují. Učitel je vysoce ceněné hrdé povolání. Děti mají k učitelům vztah, tykají jim. Většina dětí vám řekne, že do školy chodí ráda.
Brazilské děti jsou mnohem živější. Český učitel by myslím hůř hledal rovnováhu. Brazilský učitel nemůže ani zvýšit hlas, respekt si musí vydobýt jiným způsobem. Děti se neustále na něco ptají, nemají strach se zeptat, mají velký zájem a jsou schopny soustředěné práce a velkých výkonů. Když beseduji s českými dětmi, otázku nemá téměř nikdo. Dáte-li možnost ptát se brazilským dětem, budete tam do rána.
Přemýšlím o tom, jestli jde o rozdíl mezi dětmi, anebo je zakopaný pes někde jinde. Děti jsou přece přirozeně zvídavé.
Nevím, kde je kořen rozdílu. Dle výzkumu UNESCO vycházejí brazilské děti jako nejšťastnější na světě. Pro rodinu jsou v Brazílii děti na prvním místě. Osobně jsem nikdy v Brazílii neslyšela, že by matka na dítě křičela či jím byla iritována.
A často jsou přitom brazilské rodiny dysfunkční, ale dítě tam přesto vždy najde někoho, kdo se mu bezvýhradně věnuje a dává mu najevo lásku. Rodiny tam jsou totiž velké. A když se objeví problém, je rodina schopna výchovu převzít. Děti se tak neustále cítí být milovány.
Dospělí jsou velmi kontaktní a povzbudiví. Ale nejde o přehnaný americký způsob. Rodina skutečně projevuje zájem a dítě vnímá důležitost. Navíc mají až překvapivou volnost, ale nejde o bezbřehost. Hranice existují, byť jsou posunuté více než u nás. Výsledkem je sebevědomí a zvídavost dětí.
Jak podle vás učit o Brazílii? Které mýty byste vyvrátila?
Učíme se o Brazílii jako o Riu de Janeiru, o koloniální době, o amazonském pralese, který Brazilci kácejí, a to vše jen po povrchu. Většina Brazilců se ale například k moři podívá jen jednou za život. Oni mají k moři dál než my do Chorvatska. Jde o federaci asi dvaceti států, jejichž životy jsou diametrálně odlišné.
Víc bychom se měli učit o nesmírné rozloze či různorodosti. A jak je velice těžké zařídit, aby to jedna země vůbec byla. To je, jako byste si vzala Evropu a udělala z ní jeden stát s jedním jazykem a jedním prezidentem při zachování všech rozdílů. Já velmi obdivuji Brazilce za to, že Brazílie vůbec existuje, a vůbec nechápu, jak je to logisticky možné. Klobouk dolů.
Celý rozhovor s Markétou Pilátovou si přečtete v aktuálním čísle časopisu Rodina a škola, které je v prodeji právě teď.
V říjnovém čísle Rodiny a školy (8/2021) zabrousíme do škol v Austrálii, Brazílii, Argentině i Švýcarsku. Dále se podíváme na to, jak motivovat děti k učení podle jejich osobnostních typů, co s mládeží dělají hormony i jak zařadit absolventa do pracovního procesu, zvláště pokud prošel liberální výchovou. Pestré číslo neopomíjí ani fenomén polyamorie a inspiruje se u tzv. buddies, pomocníků mladších žáků, jež u nás známe z peer programů.