Učitelé, kteří v tomto školním roce začínali, nastoupili do úplně jiného typu praxe, než jaký kdy čekali. Proč to pro ně bylo zvlášť tvrdé – a jak je teď neodradit?
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Mizia
Občas mě napadá, že covidová doba je specifická mimo jiné tím, že se všechno nějak sumarizuje, a pak se v tom globálním pohledu na spoustu kategorií zapomíná. Prostě proto, že jednotlivostmi se systém raději moc nezabývá. A tak se zapomnělo tu na děti bez počítačů, tu na středoškoláky, posléze na děti samoživitelů, pak na umělecké školy či praktickou výuku…
Prostě kam člověk naťukne, tam najde něco, co se prostě neřešilo.
Kupříkladu nikoho vůbec nezajímalo, jak to asi mají „prvoučitelé“, tedy ti, co teprve naskakují do procesu.
Začínající učitel v normální době většinou sází na pomoc empatických kolegů. Někde k tomuto účelu dokonce mají tzv. uvádějícího učitele, který nováčka zaučí. Řekne mu, kde je školní bufet, vysvětlí systém zapisování do třídní knihy a upozorní na problémové třídy či mimořádně nadané jedince. Zasvětí ho do praxe dozorů na chodbách, rodičovských schůzek i pedagogických porad.
Když posléze mladý adept kantořiny začíná pod návalem praxe ztrácet energii a entusiasmus, což je (jen s trochou nadsázky) to jediné, čím ho vybavila vysoká škola, uvádějící učitel ho vnímavě povzbudí. Případně za něj vezme dozor v jídelně nebo suplovanou hodinu.
Doba covidová ale přinesla i aspekt, na který asi nemyslel vůbec nikdo: Jak to mají ti, co začínají? Jdou prvně učit – a místo za katedru se usadí před monitor plný prapodivných nehybných ikonek…
Kazatelé šířící pozitiva online výuky vlastně sázejí na špatnou kartu, když mluví o starých učitelkách, které by se měly naučit s počítačem. Většina z nich totiž – překvapivě – v nějaké podobě už dávno umí. Mnohem zásadnějším karetním prvkem by bylo nabídnutí smysluplné pomoci novopečeným kantorům, kteří se se svými žáky prvně setkávají tváří v tvář prostřednictvím monitoru. Protože to je docela problém. A to celorepublikový.
Přitom se to moc neventiluje – zřejmě se šmahem přepokládá, že jsou to mladí lidé srostlí se svým notebookem, čímž mají podle ministerstva dokonalé předpoklady pro distanční výuku. Jakákoli systémová podpora pro mladé kantory tedy rozhodně nehrozí. A to ani v „aha okamžiku“, kdy si někteří osvícení úředníci uvědomí, že začínající pedagogové neměli, na rozdíl od svých starších kolegů, šanci poznat svoje žáky osobně.
Pro nové učitele je to šíleně náročná situace. Těžší než pro všechny ostatní v pedagogickém i studentském sboru.
Jistě si nelze dělat iluze, že by se adepti pedagogiky na fakultě s tímto typem výuky seznámili. Tam se ostatně neseznámí ani s klasickou výukou, mnozí během studia před tabulí coby učitelé vůbec nestáli. Ostatně i pro vysoké školy je distanční výuka novinka a asi nelze čekat, že po letech konstantní a neměnné práce najednou budou těžce akční a flexibilní, a nejlépe krok napřed před nepředvídatelnými školními zákazy a opatřeními.
Začínající učitelé tak nastoupili do úplně jiného typu praxe, než jaký kdy čekali. Místo znalostí ze svého oboru, který jim na fakultě natloukli do hlavy, by teď potřebovali někoho, kdo jim řekne, jak učit nepřipojené děti, dělat online docházku anebo vymyslet hodinu geometrie, která bude k něčemu i přes obrazovku počítače. Jak zapojit všechny, když někdo nemá kameru, další připojení a třetímu se prostě jen nechce.
„Já musím nakoupit / pro poštu / umýt nádobí,“ jsou nové online výmluvy, které zaskočí i zkušeného kantora, natožpak začínajícího nadšence.
Možná je potíž i v tom, že se všeobecně předpokládá, že mladí lidé do škol stejně nemíří. Že po promoci prostě nastoupí do jiné sféry, než je školství.
Připouštím, že úplně narváno mezi zájemci o post mladého kantora nebývá, situace ovšem není zdaleka tak tristní, jak se předkládá. Začínající učitelé jsou. A opravdu jsou i mladí, byť se v rámci populární aktivity „Učitel naživo“ potkáváme i se začínajícími kantory pozdějšího věku.
Tak i tak, vždycky jde o elévy, a je dobré (a hezké) věnovat jim pozornost. Zadání by mohlo být prosté: podpořit a pomoci. A hlavně – udržet je ve školství!
Takže že když mladík dostane od zaměstnavatele notebook a příspěvek na data, protože školní wi-fi distanční výuku většinou neutáhne, jaksi to není ta pomoc, o které mluvím. Zdaleka ne. Kdybych já začínala učit ve virtuálním prostoru, nejspíš bych měla obavy z reakcí dětí mně naprosto neznámých. Vždyť na té hodině může být kdokoli – anebo tam taky nemusí být nikdo…
Určitě by mě stresovalo pomyšlení, kdo všechno mě na druhé straně asi poslouchá. Co když je někdo z rodičů mega odborník a já se totálně ztrapním? A jak ty děti dokážu zaujmout, když mi počítač vlastně umožňuje jen frontální výuku – přesně tu, kterou jsem celou dobu odmítala a těšila se, že budu učit jinak?
A to nemluvím o technikáliích typu padající či nefunkční Bakaláři, zápis absence či různé platformy výuky, které někomu fungují, a jiným zase ne. Problémem se stává i hodnocení, potažmo sebehodnocení, případně atak rodičů, kteří se na začínajícího adepta pedagogické práce často sesypou jako vosy na bonbon. Právě jeho totiž vnímají jako nejslabší článek řetězu.
Za mimořádnou zrůdnost pak považuji přiřazení nováčků k závěrečným ročníkům, plynoucí z nedostatku personálních zdrojů a z přesvědčení, že jistě budou flexibilní a všechny veletoče online výuky hravě zvládnou.
Představa, že i v této situaci vedení školy stanoví s novým učitelem adaptační plán, který by ho plynule převedl z role studenta do role kantora, nastavil seznámení se školou, s dětmi, s hospitacemi, hodnocením, poradami a s milionem dalších věcí, je dost velká utopie – byť někde se to doopravdy děje.
Většinou se bohužel pohybujeme spíš na opačném konci spektra. Zní tam rezignované: Přece nebudeme někoho zaučovat, když máme sami práce dost. Natož nějakého mladíka, který jistě zvládá veškeré technologie líp než my všichni dohromady!
A nyní, zase takřka ze dne na den, jdou tito lidé zpátky do reálu. Přicházejí do školy, kde podle ikonky na počítači zkusí identifikovat reálnou podobu svého dosud virtuálního studenta. Prvně se postaví dětem tváří v tvář. Sice zarouškovaní, ale i tak naživo. Na konci školního roku. Ve zmatcích s testováním, očkováním a bůh ví, s čím dalším, určitě nebude moc prostoru pro zaučení takového kandrdase. S dětmi, rok usazenými v domácím prostředí, se bude muset seznámit sám.
Není divu, že někteří mají z návratu do školy větší strach než děti samotné.
Důležitá bude samozřejmě hlavně jejich chuť a odvaha ve školství vytrvat a snaha pracovat před tabulí i v reálu, naživo.
Délka nechtěné online praxe na to ale může mít docela negativní vliv. Vody trvalých firemních home officů se můžou přece jen jevit jako bezpečnější…
Všechno je dnes nejisté, a ano, na vodě. Podpora mladých je víceméně minimální. Technika funguje, tak co by ještě chtěli, smetou to v nejedné sborovně ze stolu, respektive vymažou z chatu během nekonečné online porady.
Nejzásadnější otázkou tak pro mnohé odvážlivce stále zůstává: Jak? Jak žít v online škole, aby to mělo vůbec nějaký smysl? A jak se poprat s radikálním přechodem na prezenční výuku? Jak zvládnout „živé“ děti?
Vyřešit by se měla co nejdřív. Aby vůbec měl kdo reálně učit. Ti staří se budou kvůli covidu bát, někteří budou končit, a mladí nebudou. Už dnes řada z nich konstatuje, že pokud vypukne další etapa distanční výuky, už to znovu nedají. Odejdou.
Mimo jiné i v zájmu svému duševního zdraví. Bez možnosti normálně se postavit před tabuli by totiž řada adeptů kantořiny taky mohla rychle skončit v blázinci.
Už teď prý v psychiatrické léčebně v Bohnicích mají pavilon pro učitelky. Tak aby se jim tam díky distanční výuce nepřesunuly celé sborovny!
A rovnou prezenčně, žádný distanc!!!
A přitom je tak skvělé mít ve škole mladého učitele. Plného energie, nápadů a odvahy zkoušet nové věci. Blbnout s dětmi. Vyrážet s nimi na výlety…
Ochraňujte si své nastupující učitele. Ať se neztratí v systému.
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Tak se nám děti vrátily do lavic…
Zpátky do školy – jak to nepokazit?
Opravdu chceme poslat děti do školy?
Třídnické hodiny: Proč mají smysl i na dálku?
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu