Středoškolská profesorka Jitka Neradová se vyzbrojila argumenty a brojí proti učitelským podpásovkám. Do koho se trefuje a proč? A kdo bude na řadě příště?
Text: Jitka Neradová Ilustrace: Denisa Machoňová Tichá
Střílet do vlastních řad jistě není nic chvályhodného. Někdy jde ovšem o metodu drsně účinnou, jak by jistě potvrdili obránci Stalingradu za války, kterým nezbývalo nic jiného než jít kupředu vstříc nepříteli, protože couvnut znamenalo vysloužit si smrtící kulku od vlastních velitelů. Město ubránili, bitvu vyhráli, ale za jakou cenu?
Jak říkám, nejde o nic chvályhodného, přesto se do toho pustím – s velkou opatrností školeného odstřelovače. Tímto neobvykle vojenským příměrem chci naznačit, že nehodlám bezmyšlenkovitě pálit kolem sebe a vytvářet spálenou zemi s pocitem, že vím všechno nejlíp. Nevím, sama se učím každým online dnem. I proto si chci potenciální cíle vybírat s rozmyslem.
Ale koho chci sestřelit rovnou, jsou ti, co se s dětmi nebaví. To není hezká učitelská vlastnost ani v době klasické výuky, natožpak v časech distančního vzdělávání. Naopak – nyní se musí mluvit, nebo alespoň psát, mnohem víc. Aby děti jasně věděly, na čem jsou. Co se po nich chce. Jaké mají termíny. Co bude za jejich dodržení, a co naopak nastane, když úkoly nesplní.
Dále bych sejmula ty, co pálí jen ostrými. Jinými slovy ty, co sází jednu pětku za druhou. (Chtěla jsem napsat kuli, ale s úžasem jsem zjistila, že tomuto slangu už dnešní děti většinou nerozumějí. Pětka je pětka, ale nějaká bajle, sardel či kule, to už se dnes nepoužívá 😊). Pětka není cíl.
Vím, že někdy a někde to bez ní nejde, bohužel. Nechci se pouštět do polemiky s vyznavači slovního hodnocení, to je jiná kapitola. Vycházím z poměrů klasické základky, kde mají klasické známkování.
I ta pětka musí mít pravidla. Musí se vědět, za co byla. A zda je možné ji opravit. Nelze ji využívat jako zbraň hromadného ničení. Nebo jako metodu strašení online vzdálených dětí. A není možné ji nasázet v okamžiku, kdy se děti už nemohou bránit, tedy zpětně!
Pokud se tak děje, je na místě stížnost, minimálně k vedení školy. Žádost o vysvětlení, o přezkoušení, o cokoli. Jen si to nenechat líbit, protože vždycky přece musí být možnost, jak si svůj neúspěch opravit. Jak pracovat s chybou.
Naprosto přesně bych pak cílila na ty, co pětky nahrazují dvojkami z chování. Chování je samostatná kategorie, nijak s ním nesouvisí to, zda jsem zadaný úkol vypracovala na jedničku, nebo na pětku, anebo jsem ho neodevzdala. To je hodnocení výkonu, vědomostí či kdovíčeho – ale ne chování. A když sedím doma u počítače, fakt moje chování nelze ohodnotit jinou známkou než výbornou. Nejde ani strašit, že za neodevzdanou práci bude kázeňský postih. Nebude. Nemůže být.
Když nevíte, jak se bránit, přečtete si školní řád. No, asi to nebude zábavné čtení k nedělnímu kafi, ale zkuste se překonat. A pak se ptejte – kde je tam napsáno, že za neodevzdaný úkol třeba z informatiky mám dostat důtku? Kde je napsáno, že když úkol odkliknu o pět minut později, dostanu nesmazatelnou pětku…?
Pokud se tím prokousáte, nejspíš budete mít námětů k diskusi víc než dost. Otázkou ale je, zda protistrana bude mít odpovědi 😊
Ve své palbě kolem mířím i na ty, co děti zavalují milionem úkolů, ke kterým pak žáci ani nedostanou zpětnou vazbu. Na ty, kteří jim nenabízejí konzultaci, pochopení, jasná pravidla, možnost opravy…
To všechno se v tomto náročném distančním čase děje. Proč, to je na jinou úvahu. Ta dnešní mířila k tomu, že je nutné umět se bránit. A to je asi ta desítka v mém pomyslném terči, protože i fiktivně se mi lépe střílí do terče než do vlastního hnízda. 😊
Ale aby to bylo vyvážené a bylo jasné, že i kantoři to nemají lehké, příště zamířím do řad rodičovských, pak do dětských, a nakonec do mediálně-politických. Tam to ale už bude kanonáda! 😊