Mnozí z nás nyní zažívají ambivalentní pocity. Děti (některé) konečně mohou do školy. Hurá! Ale za jakých podmínek…!
Text: Jitka Neradová
Logicky se naskýtá stěžejní otázka, zda je tam tedy chceme opravdu poslat? Za situace, kdy po škole volá takřka celá uvažující veřejnost – ale zároveň za děsivých podmínek, které vláda nastavila po roce, kdy nechala školy nelítostně zavřené?
Času na přípravu bezpečného návratu dětí do lavic bylo skutečně dost a dost. Jenže vyšuměl naprosto nevyužit.
Po velkém tlaku veřejnosti se nyní vrchnost uvolila, že tedy část dětí do škol pustí. A zároveň tak udá nevyhovující, špatné testy, které sama nakoupila. Testy, které nikdo nechce, jsou neprůkazné, k ničemu.
Osobně patřím k kritikům toho, že se školy zavřely na tak dlouho. Vnímám to jako zločin na dětech – vláda jim sebrala kus života, aniž by o nich vůbec přemýšlela. A co je ještě horší, aniž by to mělo nějaký prokazatelný efekt. Plošné uzavření škol zkrátka zvolili jako nejjednodušší variantu – a tím to pro ně skončilo.
Za celý rok nevytvořili žádný plán, logický systém, ba ani návrh, o kterém by se efektivně diskutovalo.
Navíc vláda uvrhla školy i rodiče do zmatků a permanentní nejistoty, protože svá nekompetentní rozhodnutí měnila ze dne na den. Na všechny ty nepředvídatelné výnosy přitom musely rodiny i školy promptně reagovat. Nejlépe z hodiny na hodinu.
Stejné to bylo i se nynějším nástupem do školy. Mnohastránkové svazky příkazů toho, co všechno musí, ředitelé dostali do datových schránek nejdříve ve středu odpoledne. A v pondělí už to mělo vypuknout!?
Celý rok – vlastně už déle! – nechal stát výuku z velké části na rodičích. To mu nevadilo.
Přitom jím adorovaná distanční výuka je pro děti školou povinné dost k ničemu. Vede k izolaci, ke ztrátě motivace, k lenosti (to platí i pro dospělé 😊). Děti přicházejí o sociální kontakty, pracovní návyky, zážitky, vzájemnou inspiraci.
Učivo nechť vstřebávají doma. Na to jsou rodiče státu dobří.
Na to, aby si každý rodič otestoval svoje dítě, když už to tedy musí být, ovšem nemají důvěru. Stát jim najednou nevěří.
Takže kdybych nyní měla jasně a stručně odpovědět na otázku, zda bych své malé dítě poslala za stávajících podmínek do školy, odpověď by byla jasná – rozhodně ne.
Jako kantor se odmítám podílet na vnuceném kolektivním testování, navíc nekvalitními a špatně zakoupenými testy. Děti má testovat kvalifikovaný zdravotnický personál. Případně rodič, v klidu a bezpečí domova. Nikdo jiný.
A pokud je už dítě otestované, pak má trávit čas ve škole bez roušky.
Nic z toho nynější situace nenabízí. Tak co s tím?
Někteří rodiče odmítají všechno, jiní pouze testování. Jiní testování podporují, dalším je to fuk. Někdo musí do práce, jiný zase vidí, že dítě už opravdu moc potřebuje kolektiv. Možnost domluvy však zjevně neexistuje. Společnost už není jen rozdělená – je dokonale rozštěpená.
Mnozí se zlobí na školy. Jenže ředitelé jsou v patové situaci. Pandemický zákon jim moc prostoru k manévrování nedává.
Zlobit se musíme na vládu a na ministerstvo, protože ředitel sám (bohužel) nemůže rozhodnout, že se to u něj ve škole bude dělat jinak. Jistě, může projevit občanskou odvahu, pak ho ale část rodičů – těch, co to chtějí podle vlády – utluče čepicemi.
Může projevit snahu, aby jeho žáci aspoň byli testováni doma, kvalitními testy, a pak se celé vyučování nedusili v rouškách. Může o celé záležitosti přemýšlet, a ne jen trpně přijímat nesmysly, které z vlády chodí. V zákoně ale žádnou oporu nemá.
A většinou ji nemá ani v pedagogickém sboru.
Učitelé jsou zjevně rozštěpení, stejně jako veřejnost. Někdo nařízení odmítá, jiný se bojí. Viděla jsem i aktivní učitelky, co si samy vyráběly zkumavky, které měly být v zásilce, ale nebyly…
A lákají děti, aby se na testování těšily.
Pak asi lze těžko něco hromadně odmítnout.
Hlavní tíha tak opět leží na rodičích. Pokud nedají svoje dítě do školy, protože nesouhlasí s vnucenými nekvalitními čínskými testy, nesouhlasí s tím, aby dítě bylo testováno kolektivně, nevystaví ho hrozbě ostrakizace v případě pozitivního testu, pak se bude něco dít.
Pokud ne, pak to děti ve finále odnesou ještě víc. Jako by nestačilo, jak to odnesly dosud.
Zajímavé je, že nikdo v souvislosti s testy nezmiňuje donedávna glorifikované GDPR. Před pandemií se z něho udělalo zlaté tele. Děti nesměly mít ve třídě na nástěnce ani datum narozenin, které se vždycky společně připomínaly. Tehdy to GDPR zakazovalo, aby se chránilo soukromí žáků.
Dnes se, za potlesku davů, děti naženou do školy, ty se tam pod dohledem kantorů samy otestují a poté, opět přede všemi, označíme pozitivní dítě. To bude vyčleněno z kolektivu a odesláno na PCR test. Případně – kvůli němu! – půjdou na test všichni (čtvrteční testování).
Veřejně hlásáme jeho zdravotní stav. A aktivisté GDPR najednou mlčí. To jako nevadí?
A tak bych mohla pokračovat. Třeba tím, že v továrnách se dospělí lidé testují pouze jednou týdně, ovšem děti musí být podrobeny testu dvakrát za týden.
Aktivně ten stres přiživují i média – v televizi pořád vidím děti se špejlí v nose. Ještě nikdo mi neukázal poslance nebo zaměstnance automobilky, jak se před kamerou šťourá špejlí v nose. A jak pak – jako pozitivní – odchází z práce domů. To děti jsou v televizních záběrech věčně.
Copak jsme se opravdu rozhodli tu nejmladší generaci zničit?
A aby toho nebylo málo, nový ministr zdravotnictví jim odsouhlasí i rektální testy! Je jedno, že nakonec neprošly (zatím). Ale mluví se o nich.
Napadlo někoho, jak to zacvičí s dětskou duší, která to všechno – světe, div se – slyší a vnímá?
A když už to děti nějak akceptují, ještě jim to celé osladíme rotační výukou.
Já osobně rotační výuku vnímám jako větší zločin než distanční vyučování. Pan ministr na ní ovšem trvá. Prý je skvělá!
Napadlo ale někoho, co to udělá s biorytmy dětí? S adaptabilností?
Než si zvyknou, že musí ráno vstát třeba o hodinu dřív, odejít z domu, otestovat se a přivyknout školnímu rytmu, už je konec týdne, a zase se nikam nejde. A týden je všechno jinak, možná jsou i v karanténě – a za týden, za dva zase jinak?
Argumentuje se tím, že děti potřebují kolektiv.
Aha, na ministerstvu zřejmě někdo objevil Ameriku.
Ano, potřebují.
Tak je pusťte sportovat, do přírody.
Nebo do školy. Bez podmínek.
A nedělejte z nich pokusné králíky jen proto, že jsou ještě malí. Nebo proto, že nemají volební právo a nelze je koupit za koblihu ani za úřední maturitu. Anebo i proto, že jsme sami neschopní ubránit je před zvůlí?