Škola v nějaké improvizované podobě funguje prezenčně. Na první pohled se zdá, že všechno je, jak má být. Ale pod povrchem to vře.
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Mizia
Pro děti, ale i pro kantory, je to po roce distančního setkávání jiné. Děti jsou unavené. Radikálně se jim změnil režim, najednou musí vstávat a dojet do školy. Dřív stačilo jen otevřít počítač. Dnes musí vyvinout mnohem víc energie při přesunu do školy.
Ztratily většinu svých předchozích návyků, v podstatě ani neumějí pozdravit (a to teď nemyslím nijak pejorativně). Prostě jim nedojde, že se to dělá.
Nemají žádné pomůcky, úplně si odvykly mít něco jako sešit nebo učebnici.
Nechce se jim mluvit.
Neumějí mluvit.
Jejich zajíkavé vyprávění je jedno vyšinutí z větné vazby za druhým. Pracně hledají slova.
Nedokážou se soustředit.
A do toho „veřejnoprávní“ přetahovaná, zda je dobré je známkovat či hodnotit, zda psát testy.
Patřím do tábora těch (a naše škola to prosazuje), kteří známky nehoní. Testy nepíšeme. Spíš jen tak mapujeme, co se naučili, co umějí a znají. Hodně si povídáme.
Vím, že v některých školách je to jinak.
Souzním ovšem s naším přístupem – neznámkovat, nehodnotit.
Ale v průběhu rozvolňování najednou nevím, co je vlastně lepší. Jestlipak tou velkorysou benevolencí dětem spíš neubližujeme? Nemusí překonávat žádné překážky, jsou šíleně moc opečovávány.
Vím, měly to těžké, distanční výuka byla naprosto jednoznačně zločin na mladé generaci. Jen si říkám, zda tou laskavostí ten zločin neprodlužujeme. Moc se jim totiž pracovat nechce. Není to o zájmu a aktivitě.
Pravda, je to asi spíš psychologický problém související s věkem, protože třeba deváťáci jen apaticky zírají zpoza roušek. Nikterak nezlobí, ale také nijak nespolupracují, nic nedělají. Oproti tomu šesťáci jsou jak utržení ze řetězu, užívají si společnosti a pořád křičí. Asi aby se ujistili, že jsou v reálu.
Sedmáci docela jedou, tam cítím – překvapivě – největší odezvu, co se týká školy, stejně jako u osmáků, kteří po sobě ale vzájemně víc pokukují. Na rozdíl od primánů už tam není ta dětská bezprostřednost, ale spíš zvědavost a ostych. Hodně se za ten rok změnili, i fyzicky, a to nastavuje jiné hranice.
Maturanti se aktivně chystají na zkoušku, tam změny moc nevidím. A zapomenutí středoškoláci dorazili teprve toto pondělí, tak uvidíme, co to udělalo s nimi. Byli doma absolutně nejdéle.
Ti, co už ve škole jsou, nemají takové ty klasické školní vědomosti, které na konci roku děti jejich věku běžně mívají.
Fakt toho moc neumějí.
Ale asi umějí jiné věci, mají jiné dovednosti.
Známky asi tak úplně nepotřebují, spíš nějakou motivaci, vnitřní oheň. Ten ale nyní maximálně tak doutná, rozhodně nelze říci, že plane.
Jsou rádi spolu, to je evidentní. Povídají si. Vzájemně si užívají své společnosti.
Zároveň jsou ale unavení. Musí vstávat a hýbat se. Mají najednou moc podnětů.
Bojí se.
Nechtějí zkoušení.
Ale chtějí dobré výsledky, nejlépe samé jedničky (navzdory volání po slovním hodnocení tato meta přetrvává.)
Těší se na školní výlet.
Učí se znovu koexistovat.
A taky mají obavy z toho, co jim ministerstvo zase vymyslí.
Je to prostě takový emoční guláš. Dost neobvyklý na konci roku.
Nutno podotknout, že kantoři na tom jsou vlastně podobně. I oni jsou unavení. Nechce se jim vstávat (v pyžamu jsme tedy nikdy neučili, ale apatičtí jsme stejně jako děti).
Čeká nás tedy společný měsíc naživo. Plný očekávání i obav. Snad to nějak dáme.
Řekneme si po (covidovém) vysvědčení 😊