Očima učitele: Laboratorní myši

Laboratorní myši

Sdílejte nás

Další velmi aktuální zamyšlení středoškolské profesorky Jitky Neradové. O nejistých maturitách, přijímačkách & spol.

Text: Jitka Neradová

Může se stát, že se určitá část národa, pro ni zcela určitě nečekaně, najednou ocitne v kůži pokusného králíka. Navzdory tomu, že k experimentům na dětech nikdo nevyzývá, jsou zrovna děti a studenti v roli laboratorních myší už celý rok.

Zkouší se na nich distanční výuka. Prý je skvělá, hlásá vláda – a podle toho se taky chová. Školy hromadně zavírá, většinou nejdřív ze všeho, a to bez jakéhokoli plánu, či nedejbože vize. Prostě jak se jí to hodí nebo jak moc jí zrovna teče do bot. 

Školy, poperte se s tím!

A školy se perou. Podle svých schopností a možností, podle převládajícího naturelu, podle složení tříd i pedagogického sboru, podle rodičovské veřejnosti, ministerstva, a samozřejmě dle momentální epidemiologické situace.

Tu ovšem krom nevypočitatelnosti zákeřného viru komplikuje i nevypočitatelná vláda. Jak se jejich rozhodnutím bránit, nebo jak aspoň reagovat na jejich mediální výkřiky se zapojením chladné rozvahy a praktického rozumu? Moc možností neexistuje. Přesto jsou v době trvalého nouzového stavu důležité i tyto výkřiky, byť jsou to bohužel většinou výkřiky do tmy.

Něco málo nicméně jde i tak. Důležité je hodně komunikovat se školou. Ať už s tou současnou, nebo s tou, na kterou se dítě hlásí. Většinou se tak dozvíme přesněji, co můžeme očekávat.

Některé školy ale moc nekomunikují. Pak jsou tu samozřejmě jejich webovky. Jenže v případě mlčící školy nejspíš nebudou nic moc ani ty. Pak nezbývá než se smířit s rolí laboratorního potkana. Ono to nějak dopadne.

Školské odbory jsou dost nevýrazné – než se rozkoukají a začnou něco řešit, bude po pandemii. Ministerstvo jde ruku v ruce s premiérem, respektive premiér s nimi nic moc nekonzultuje. Takže když se vláda rozhodla darovat dětem maturity, nejspíš se tak i stane.

Samozřejmě je tu možnost, že zrovna vaše škola to nebude akceptovat a zkoušky vyhlásí – nejspíš po dohodě se svými maturanty –, ale takových škol asi nebude moc. A navíc, co udělá s mentalitou celého ročníku fakt, že jeden bude mít maturitu úřední a druhý si ji opravdu udělá?

Ještě lze čekat na rozhodnutí zástupců škol, asociace ředitelů, ale ve finále – máme nouzový stav a rozhoduje… víte kdo. Maturantům tedy nezbývá než zase čekat. Jako loni. Zamýšlí se někdo nad jejich psychickým rozpoložením? Nad tím, jaké to asi je, učit se na něco, co třeba nebude – nebo se naopak neučit, a ono to pak bude? Nad tím, že lejstro stejné hodnoty dostanou ti dobří i lajdáci? To si troufám odhadnout docela přesně – nepřemýšlí. Bohužel.

Další kategorií pokusných králíků jsou ti, kdo se chystají na přijímačky nebo na zápis do první třídy. Ten se většinou sfoukne online, stejně jako loni. Vezmou všechny, kdo chtějí do první třídy nastoupit. Je to studené, neosobní, ale většinou v tom nebývá zádrhel. I zde je ale dobré komunikovat se školou a nedat se, pokud nechtějí podávat informace. Musí, ze zákona. Je to jejich povinnost.

Horší to mají ti, co mění školu. Z této kategorie jsou na tom teď paradoxně nejlépe deváťáci (ač nejspíš nemají ten pocit). Střední školy je vezmou, vždyť co by si bez nich počaly?

Průšvih nastane, až děti nebudou učivo zvládat a ze středních je začnou vyhazovat. Protože teď nabrali „všechny“. Ale to už záleží na každém, jak se vybičuje ke studiu, aby na „své“ škole mohl studovat dál. To se teď neřeší, protože teď se ve školství smysluplně neřeší skoro nic.

Stejně bych to viděla i na ostatních typech škol. Opět – je to smutné, ale je to tak – nejvíc záleží na rodičích. Aby své děti podpořili a komunikovali se školou – neúnavně, vytrvale. Ptali se, co tedy budou dělat, jaké mají vize (školy je na rozdíl od vlády většinou mají), zda uvažují o vlastních přijímačkách, pokud vláda ty státní šmahem škrtne. Za jakých podmínek budou v tom případě přijímat studenty a kolik… To všechno by školy vědět měly a také by s vámi o nich měly mluvit.

Pokud přistoupí na variantu, že budou brát podle vysvědčení, což jistě není fér, musíme se zapřít, protože dneska není fér opravdu vůbec nic, nějak to skousnout a snažit se, aby se to naše dítě na vysněnou školu dostalo. A pokud má tu smůlu, že mu v současné škole dávají pětky za nesplněné úkoly a ono kvůli tomu má horší vysvědčení, než by mělo v reálu, pak asi lze zvolit právní cestu. Ta ale bývá náročná, zdlouhavá a vyčerpávající.

Já bych opravdu sázela na komunikaci. Věcnou, praktickou, bez emocí. S vedením školy, případně (kdyby to nefungovalo) se zřizovatelem.

Ale i oni mají za nekonečného nouzového stavu dost svázané ruce.

Jak se bránit této nekoncepčnosti, chaosu a výkřikům do tmy, které nadělají v myslích studentů, žáků, rodičů i učitelů šílenou paseku? Zřejmě jedinou cestou je medializace. Ohradit se a zdůrazňovat, že tudy cesta opravdu nevede – odsoudit děti k distanční výuce a pak suverénně prohlásit, že byla zbytečná a vlastně neplatí?!

Existují i rodičovské organizace, také ty mohou vystoupit. Lze podat stížnost, komunikovat s ČSI, s Pedagogickou komorou. Jistě by měly něco podniknout i odbory, ale známe jejich tempo i priority. Spoléhat na MŠMT je sice jako čekat na Godota, ale zázraky se dějí v této době. Třeba by se i tam mohli někdy zamyslet.

To je ale asi tak všechno, co se dá dělat. Důsledky nynější situace a nešťastných rozhodnutí se budou řešit až v době postpandemické, kdy se budou hasit nové požáry. Zatím musíme vytrvat a asi se i smířit s tím, že ne všechno je dnes fér. Zvlášť ne pro laboratorní myši.

Další články Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Jak to nakonec bude s přijímačkami?