Očima učitele: ukradené rituály

Ukradené rituály

Sdílejte nás

Schválně, které okamžiky ze školní docházky si vybavujete tak živě, jako by se to stalo včera?

Text: Jitka Neradová

Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, co všechno děti uvězněním v distanční výuce ztratily? Nějak to všechno sesumírovat, vytvořit si takový přehled. Zavzpomínat na to, co všechno dala škola nám a které okamžiky ze školní docházky si neseme životem?

Provozuji takové pokusy se svými studenty a zjišťuji, že vlastně ani nevědí, o co přicházejí. Celou dobu covidovou nesou statečně, v podstatě akceptují, jak to je – že se učí jinak a že nikam nesmějí, protože se bojuje s virem.

Mají můj velký obdiv, protože já to tak jednoznačně nevidím. O tom, zda v případě plošných zákazů jde opravdu vždy jen o boj za národní zdraví, anebo také o něčí zájmy, by se myslím dalo velmi vášnivě debatovat.

To ale není mým cílem, dnes zkusím vytvořit seznam nenavratitelných ztrát.

Když dáte své dospělé paměti pokyn, aby si připomněla zážitky ze školních lavic, pravděpodobně na vás nevyskočí vyjmenovaná slova, láčkovci ani derivace, o nějakých historických událostech ani nemluvě. Naskočí vám lumpárny o přestávce, kouření na školních záchodcích, ulejvání se z odpoledky, švindlování při těláku.

Zcela jistě se rozněžníte vzpomínkou na první lásky, rande místo češtiny či posílání zamilovaných psaníček při matice.

Řekla bych, že vám na mysli vytanou také slavnostní akademie, vánoční večírky či školní výlety.

Určitě nevíte, kdy jste probírali krtka obecného, ale prokecané hodiny na chodbě vedle tělocvičny si pamatujete dodnes.

Z hlubin paměti probublají až euforické pocity spojené s maturitním plesem. Ne že byste byli tak skvělí tanečníci, ale společně jste ten bál připravovali, náležitě si ho užili a poté jste dlouhé týdny hodnotili, jaké to bylo.

Spolu s tím je spojeno mnoho školních rituálů, od inaugurace k šerpování přes poslední zvonění a svatý týden až k úlevnému opuštění školy po opravdové maturitní zkoušce.

Zcela jistě si víc pamatujeme hodiny prosezené se spolužáky v hospodě, případně kavárně než sezení v chemické laboratoři. Ale pokud vám tam něco bouchlo, respektive prásklo, tak je to zážitek, který dáváte léta k dobru.

Vytvářeli jste si přátelství, která mnohdy trvají celý život. Protože rok ve škole má úplně jiné dimenze než rok v dospělém světě.

A to najednou není. Doma u počítače nic takového nezažijete. Ani ten výbuch v laboratoři.

A ani nic v tomto duchu nikdy nebude, protože podobné zážitky jsou spojené s věkem a nelze je dohnat později.

Když jsme o tom se studenty diskutovali, znovu mi došlo, jak je celá ta covidová situace pro děti těžká – a jak ji vlastně veřejně moc neřešíme, protože hlavní je, aby se nějak učily!? Tedy seděly před monitorem a snažily se udržet pozornost u něčeho, co nejspíš stejně za chvíli zapomenou.

Nebo si to jednou sami dostudují – až budou potřebovat, a tedy i chtít. Co si ze školy měly odnést především – zážitky, sdílení, legraci, vztahy –, to si neodnesou.

A už to nedohoní. Nikdy!

Naše paměť (schválně si to zkuste) fakt nevydává za stěžejní vzpomínky ze školy pololetní písemku ze zemáku nebo osmý diktát v šesté třídě. Nejspíš proto, že to nebylo spojeno s emocemi, nezanechalo to v duši stopu.

Ale určitě tam najdete, jak jste společně napovídali kámošovi, co byl před tabulí „týrán“ otázkami na obyvatelstvo západní Asie. Třeba 😊

V kategorii školních vzpomínek se jistě objeví i nějací kantoři. Většinou to nebývají ti nejlaskavější, kteří vám všechno prominuli a něžně vám uhlazovali cestičku. Vybaví se vám výrazné osobnosti, případně ti, se kterými jste museli nějak bojovat, vymezit se vůči nim, prosadit si to svoje.

Nic z toho dnešek dětem nenabízí.

A ony tím nyní aktuálně ani moc netrpí. Nevědí totiž, o co přicházejí.

Jistě, kamarádi jim chybějí, to je snad jasné i největšímu vládnímu fandovi distanční výuky, ale nejde jen o nějakou banální a nepodstatnou zábavu. Je docela dobře možné, že se šrámy na duši způsobené izolací objeví v pozdějším věku. Že si tahle generace bude zážitky, které jsou jí nyní odepřeny, dopřávat zprostředkovaně, třeba skrze vlastní děti. Anebo že ještě předtím skončí v ordinacích psychologů, případně psychiatrů. Nebo půjdou životem osaměle, jako solitéři, protože nebudou mít na co navazovat.

Nikde samozřejmě není psáno, že ti, co mají nyní takovou smůlu, nutně budou v sociálních vztazích neohrabaní a nejistí. Naopak, mohou se do navazování přátelských vztahů pustit s tím větší vervou a nasazením. Ale ten základ jim bude chybět.

Znovu se vrátím ke konci středoškolského studia. Jistě, i letos to všichni nějak zvládnou. Ale na rovinu – tolik let chodit do školy, a pak odejít s nějakou pofidérní maturitou, bez plesu, posledního zvonění i bez maturitního večírku? 

To určitě stopu v duši zanechá.

A co je nejhorší, za celou touto anabází není konkrétní výsledek, východisko. Děti jsou rok zavřené doma a za celou tu dobu se nic nezměnilo.

Ukradené školní rituály také nejsou předmětem veřejné debaty. Pořád se řeší jen osnovy a známky a hodnocení.

Ale pokud si sednete a zapátráte v paměti, co víte ze střední nebo ze základky, co pro vás bylo podstatné na učňáku nebo na vysoké, stoprocentně dojdete k podobnému závěru jako já. Že jsou to právě ty ukradené rituály, které tvoří osnovu vašich školních vzpomínek.

Tak si o tom aspoň se svými dětmi povídejte. A třeba jim i pomáhejte vytvářet improvizované rituály na dálku. 

U nás ve škole zkoušíme online poslední zvonění, ale do online cukrárny, nebo dokonce reálně společně někam ven, to už musí sami.

Tak je nějak ponoukněte… 😊

A myslete na školu i z tohoto úhlu pohledu. Škola přece není jen učení!

O rituálech, které si můžete vytvořit s dětmi doma, čtěte v článku Anity Boháčové Denní rituály: Proč jsou pro děti tak důležité?