Glosa Jitky Neradové
Text: Jitka Neradová Foto: Renáta Bílková
Fanoušci distanční výuky sázejí na špatnou kartu, když říkají, že technika zmůže vše. Měli by spíš hledat způsoby, jak neublíží. Protože to je skutečný problém. A trvalý, dokonce by se dalo říci, že covidový. Proto by bylo vhodné, kdyby se tím někdo opravdu seriózně zabýval, nejlépe samozřejmě tak, že pustí děti do školy.
Ono se ale už skoro veřejně ví, byť nahlas to vláda zatím přiznat nechce, že české děti do reálné školy hned tak nenastoupí.
Ve skutečnosti o děti školou povinné vlastně nikomu nejde. Nemají za sebou silnou lobby, která by prosazovala jejich návrat do lavic. Ač se zdá, že se o snaze vrátit děti do škol dost mluví, jsou to snahy typu „řeči se vedou a voda teče“. Takže o ničem.
Dětem tedy nezbývá nic jiného než se sžít s technickou podobou školního vzdělávání.
Introverti a ti druzí
Jsou tací, kterým to nevadí, sedí si u compu a jsou spokojení. Ty není třeba v tomto směru moc řešit. Ale jsou i tací, světe div se, kterým to tak úplně vlastní není. Nicméně nějak to dají, doba je prostě taková, tak se přizpůsobí.
Ale myslel někdo na ty, kteří se nechtějí připojovat? A to ne z důvodu nějaké virtuálního záškoláctví, ale jen jim to prostě není příjemné? Nechtějí, aby jim někdo viděl do pokojíčku. Nechtějí se vidět na obrazovce. Děsí je virtuální obraz sebe sama.
Důvodů, proč si nechtějí zapnout kameru, je možné vyjmenovat daleko víc, není to jen předpokládaná introvertnost. I když ta samozřejmě také hraje velkou roli.
Vlastně moc nechápu, proč se tímto dnes už klasickým jevem covidového školství nikdo nijak seriózně nezabývá. Pokud vím, řeší se technické zázemí těch, co na to nemají. Jak moc, to teď necháme stranou. Podstatné je, že se řeší.
Řeší se virtuální „záškoláctví“, respektive fakt, že ministerstvo distanční výuku prohlásilo nejen za svatou, ale hlavně za skutečně povinnou, tudíž ty děti, které se nepřipojují, mají náhle neomluvené hodiny. A jejich rodiče problém, že neposílají děti do školy?!
Pokud ale vím, moc se neřeší to, že se někdo jen nechce vystavovat na obrazovce. Není mu příjemné být viděn.
Možná je potíž v tom, že se neumíme vcítit do dospívajících. Pokud mají dojem, že jim to nesluší tak, jak by si představovali, logicky nestojí o to, aby je někdo takhle viděl.
Častěji je to problém dívek. Argument, že nejsem namalovaná, tak se nechci ukazovat, hned tak nějakým výchovně edukativním výkřikem nepřebijeme.
Ale ani neupravení, případně opupínkovaní kluci dvakrát nestojí o to, aby nemilosrdná kamera jejich estetické nedostatky nejen zvětšovala, ale ještě na ně upozorňovala. Na sebevědomí nepřidají ani kruhy pod očima z nevyspání, dlouho nestříhané a neupravené vlasy. Nemluvě o situacích, kdy mají v pokoji mladšího sourozence dožadujícího se pozornosti, protože rodiče se musí účastnit důležité videokonference.
Jak si vzájemně porozumět
Řešení současná doba moc nenabízí. Do škol se nikdo nechystá a počítač s kamerou je pořád považován za nejdůležitější podmínku vzdělávání.
Navzdory tomu, že já sama jako kantor jsem radši, když mají studenti kameru zapnutou, protože vnímám nějaký kontakt, bych viděla určité řešení v tom, že tyto děti ji zapnutou mít nemusí. I když s tím paralelně vyvstává dost velký problém pro učitele – najednou nevíte, kam vlastně vysíláte, zda tam vůbec někdo je, a to také není příjemné. Nicméně dětská duše se zdá být křehčí než ta kantorova, tak by to asi šlo. Respektovat, že introverty při vyučování prostě nevidíte. Aby oni mohli naslouchat a být výuce přítomni, aniž by se museli stresovat tím, jak vypadají na obrazovce.
Ovšemže nechci tvrdit, že se mají vypnout všechny děti. To určitě ne. Kdyby museli učitelé vysílat do temných obrazovek plných prapodivných nehybných dětských profilovek, které jsou většinu ve tvaru jakési bizarní filmové či komiksové postavičky, asi by brzy pro změnu hráblo většině pedagogů.
Zkušený a empatický učitel odhadne, kdo se nepřipojuje ze závažných důvodů, a komu se prostě jen nechce. A pokud se mu to nedaří nebo mu problém uniká, pak je na rodičích, aby se se školou domluvili a vysvětlili, proč zrovna jejich dítě má problém vidět samo sebe celé dopoledne na web kameře. Takovým dětem může škola nabídnout třeba individuální online konzultaci, tváří v tvář jen s učitelem. To už takové trauma nebývá (někdy tedyJ).
A pokud ani toto nefunguje, přejít na osobní konzultace jeden na jednoho – ty jsou stále povolené. Takže se sejít ve škole, vyříkat si to, vysvětlit… a další práce už může zase pokračovat za vypnutou kamerou.
To je ale jen jedna z variant. Mohou nastat i další situace, které dítěti znemožňují plnohodnotnou práci. Jen je nutné o nich přemýšlet, zajímat se o děti a společně hledat řešení.
„Proč nikoho nezajímáme?“
Za mimořádnou zrůdnost lze směle označit ministerské (nebo vládní) mlžení o tom, kdy to skončí. Od samotného začátku nikdy nedali dětem naději, že to opravdu za nějakou dobu buď ukončí, nebo se s tím aspoň pokusí něco dělat. Tahle nejistota děti dost ničí.
Stejně jako ta selekce. Když už se něco přislíbí, tak posledním ročníkům a prvnímu stupni. Ale co ty ročníky mezi? Napadlo někoho z těch hlav pomazaných, jak asi je takovým šesťákům či sedmákům, respektive druhákům či třeťákům na střední, když z veřejného prostoru přijímají poselství, že na nich vlastně tak moc nezáleží? A že když se do té školy náhodou někdy půjde, oni budou na řadě až jako poslední?
Z toho je pak apatie či rezignace jako vyšitá. A tyhle děti vtáhnout do výuky, to je docela výzva. Proč by se měly snažit, když stejně nikoho nezajímají? Natož se připojovat někam do vzdálené výuky…?
Tohle je realita doby covidové. Kdybychom my dospělí měli dostat opravdu zapeklitý úkol, mohl by znít: Jak vtáhnout tyhle děti do výuky a přesvědčit je, že to má smysl? Jak jim vysvětlit, že i když jsou zrovna v sedmičce a všude se řeší deváťáci, že záleží i na nich…?
Dejme si to za domácí rodičovský úkol.
Přiznávám, že já zatím na smysluplné řešení nepřicházím, ať dumám, jak dumám.
Mohla by pomoci třídní setkání někde v parku, ale to je asi nelegální. Dalo by se pracovat bez kamery, ale to je jako nedokonalé rozhlasové vysílání. Šlo by pořádat konzultace face to face, jenže na ty nemají rodiny, a asi ani školy, čas a kapacitu…
Nevypadá to, že by se tento pedagogicko-psychologický oříšek dal nějak jednoduše rozlousknout.
Rozhodně je ale důležité nepodceňovat dětské strachy a problémy.
Proč by ksakru nemohl mít zapnutou kameru, když ostatní ji zapnutou mají? – No, nemohl, protože… A těch důvodů můžou být kvanta.
Vždyť ve škole na něj také vidím, ne? – To sice ano, ale je to jiné prostředí. Řekněme, že mnohem přirozenější. Je to nekonečný příběh a nikdo moc neví, jak z něj ven.
Cesty? Empatie a tolerance
Nejzásadnější otázkou tak v tuto chvíli zůstává, jak rozpoznat skutečný problém. A jak následně pomoci.
Vyřešit by se ale měla co nejdříve. V zájmu psychické pohody na distanční výuce, kterou letos zjevně neopustíme.
A musíme se do toho pustit sami. Bez naší tolerance a empatie to totiž zcela jistě nepůjde. A technika navzdory současnému vládnímu PR opravdu neumí vše, ani umělá inteligence ještě není schopna empatie. Zato škodit umí dost, a vytrvale.
Proto bychom měli být nejen empatičtí, ale i ostražití.