Očima učitele: hudebka

Hudební výchova online?

Sdílejte nás

Fejeton středoškolské profesorky a spisovatelky Jitky Neradové

Text: Jitka Neradová

Už nevím, který z vládních intelektuálů přišel se zákazem hudební výchovy, tedy přesněji zpěvu, jako první, ale vím, že se školní hudebkou dost šachovali.

Nejprve – klasicky – nikoho nezajímala. Výchovy jsou obecně pro veřejnost (laickou i odbornou) nezajímavé. Mají se vůbec známkovat?

„Jak asi chcete známkovat nedostatek talentu?“ ptají se vždycky naježeně odpůrci hodnocení.

„Lze přeci ocenit snahu,“ oponují ti druzí.

To by ale znamenalo, že talentovaný lajdák by na tom bude podobně, ne-li stejně jako jeho méně talentovaný, ale pracovitý spolužák. Tedy co se známkování týče.

Tento žabomyší spor, ve školství vedený už roky, byl donedávna tím jediným, co mohlo vyprovokovat občasný zájem o výchovy. Včetně té hudební. Až doba covidová všechno obrátila naruby.

Nejprve přišla s povinnými rouškami do škol. Děti měly celý den sedět ve třídě s rouškou. Odložit ji mohly pouze během hudební výchovy.

Aby si pěkně z plných plic zazpívaly!

Nelze říci, že by to při stávajících restrikcích působilo smysluplně.

Ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo….

Jenže pak to přišlo. Blesk z čistého nebe. Zakazuje se zpěv ve všech podobách. Tedy nejen ten školní. Ale i opera, muzikál, koncerty, zpěv na veřejnosti. Na operetu zapomněli, ale ta se svezla se zavřenými divadly.

Ve školách nechť se učí noty, teorie a životopisy hudebních skladatelů. Zpěvu dětem netřeba.

Tolik v kostce odůvodnění.

Dalším, už bohužel očekávaným krokem, bylo zavření škol. Do onlinu se tak přesunula i hudební výchova (tedy pokud ji vůbec zařadili do rozvrhu). Zase se mohlo zpívat – doma u mikrofonu logicky nikoho nenakazím a nikdo nenakazí mě.

Ale popravdě, který pubescent by si chtěl střihnout sólo na Google Meetu? A riskovat, že se zásluhou „dobráckých“ spolužáků hodně rychle ocitne někde na TikToku a nejspíš to nebude zrovna lichotivé video?

Zpívat sborově se většina pedagogů přes online spojení ani nepokoušela. Přetížená síť by hudební přetlak nemusela ustát.

Zpívat si sami doma podle pokynů vzdáleného kantora bavilo jen opravdu zanícené zpěváčky, a to ještě jen chvilku. Bez ostatních to prostě není ono!

Školní hudebka pomalu mizela ze světa.

Samozřejmě to okamžitě reflektoval lidový humor. Ke slovu přišla oblíbená scénka se ševcem, který si utíká zazpívat do Země krále Miroslava.Půlnočním království se totiž zpívat nesmí. Video si okamžitě získalo značnou popularitu a počtem lajků se předhánělo s Krylovou písní Veličenstvo kat. Zejména verš „zakázali psát, zakázali zpívat“ se stala hojně citovanou.

Jistě – když opilecky hulákáte v parku či na ilegálním mejdanu, protože restaurace jsou zavřené, pak váš zpěv, respektive prskání komusi do tváře, nepochybně může být zdrojem nákazy. Popravdě řečeno, je to asi jediný způsob, který si jako potenciální zdroj přenosu pomocí hudby dovedu představit. Se školní výchovou bych to ale opravdu nesrovnávala. V žádném ohledu.

Přesto mi poměrně brzy pragmaticky došlo, že akcentováním hudební výchovy řeším blbosti – stejně není v mých silách to změnit. A jestli si někdo opravdu myslí, že zákaz zpěvu zpomalí covidovou nákazu, nemám žádnou páku na to, abych mu jeho přesvědčení vyvrátila. Popravdě řečeno, sama to také nevím. Ale emocionálně tento zákaz přijmout vůbec nedokážu.

Vybavila jsem si nadšené prvňáčky, kteří nesmí zpívat ani na hudební výchově, natož třeba na nácviku besídky. Nic takového totiž najednou neexistuje.

Větší děti to tolik neřeší, v pubertě se stejně většinou blbě zpívá, zvlášť klukům, tak je to vlastně úleva. A ti ostatní si můžou prozpěvovat doma. Koupelny či dětské pokoje se zatím policejně nekontrolují.

Žáci na základkách a studenti středních škol většinou zvládají zákaz zpěvu bez problémů. Nejspíš proto, že pro ně to je opravdu volnočasová aktivita.

Horší to je s uměleckými školami. Tam byl jedním škrtem ministerského pera vymazán smysl existence celého zařízení. Stejně jako u ZUŠ, které to měly o to těžší, že na ně ministerští úředníci ve svých vyhláškách pořád zapomínali. Jako by ZUŠky, navzdory své záslužné a náročné činnosti, do školského systému vůbec nepatřily.

I tady se ale měnila rozhodnutí jak na běžícím pásu. Roušky ne a pak ano. Pak zase ne, pak jen u některých oborů. Ono se s rouškou zpívá dost špatně, ale nakonec se to nějak dá. Hrát na dechové nástroje s rouškou ale opravdu nejde.

Pak povolili výuku jeden na jednoho, tedy kantor versus žák. Jen co školy najely na nový systém, zavřeli je úplně. Je zakázáno zpívat, co by se tedy do té umělecké školy chodilo, že?

Jenže jsou tu i vysoké školy. AMU, DAMU, HAMU – tam všude je zpěv v osnovách, stejně jako na konzervatoři. Všechny tyto typy škol dnes učí distančně. Není pak domácí příprava na seminář takřka ilegální aktivitou?

Každopádně to s hudební výchovou online nevypadá růžově. V krizových časech se jako první likvidují umělecké obory, jako by byly pro náš život méně podstatné. Položil si ale někdo otázku, o co hůř by se nám snášela karanténa, kdybychom nemohli doma poslouchat hudbu a písně z dob, kdy muzika nebyla vnímána jako zbraň hromadného ničení?

Ač jsem znalec historie a dávných pandemií, metodu zákazu zpěvu jsem dosud nikde neobjevila. Zjevně jde tedy o novinku. Jsem jen zvědavá, jak skutečně přispěje k zastavení agresivního čínského viru. Do té doby jde jen zkoušet z not a z toho, kdy se narodil Bedřich Smetana. Online.

Mnozí kantoři i žáci řeší hudební frustraci kanálem Youtube a živými přenosy. Mě například ale vynuceně streamovaná hudba netěší. Prostě v tom vidím jen náhražku.

Co tedy dělat? Třeba si v rámci rodinné karantény zazpívat z plných plic. Dodává to energii a zlepšuje náladu – všem. Pořád totiž stoprocentně platí, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo…

A jako bonus k tomu budete z online výuky znát noty. Možná. 😊