Jak by měly vypadat první křehké dny po odloučení, které trvalo měsíce? Co se dětem odehrává v hlavách a jak jim to ulehčit, a ne naopak ztížit? Velmi aktuální četba pro učitele & rodiče.
Text: Jitka Neradová Foto: Emanuel Miza
Tak jsem v lockdownu pěkně ztloustla. Do ničeho se nevejdu a nové oblečení moc není kde koupit. Když k tomu připočítám absenci kadeřníka, díky které vypadám jako pravěká žena, mám před návratem za katedru zaděláno na pěkný stres. Naštěstí jsem už velká holka a nějak si s tím poradím. Také mám určitou jistotu, že se mi kolegové kvůli nadváze nebudou smát, ba snad se ani nebudou okázale podivovat. Minimálně ne z očí do očí 😊
Děti se na tuto ohleduplnost spolehnout bohužel nemůžou. A fyzické změny, kterými prošly, určitě také přispívají k nejistotě při jejich zmateně avizovaném návratu do lavic. Pravda, pro vládu má přednost fotbal, i tak se ale dá očekávat, že se do lavic, alespoň na rotující okamžik, vrátí i děti z druhého stupně. Tedy ty, které se fyzicky nejvíc mění.
Ono je docela jiné, když tloustnete, rostou vám prsa, mění se vám hlas či raší vousky v přímém přenosu, tedy tak, že si toho nikdo moc nevšímá, než když odejdete do karantény jako nenápadná dívenka a vrátíte se jako vnadná žena s deseti kily navíc. Za počítačem se to schová, ale v reálu se s tím musíte utkat. S komentáři, narážkami, poznámkami…
Takže nejen obavy z učitelských náletů, ale i z vlastního těla a přijetí v kolektivu, který se z virtuální reality najednou zhmotní v reálné osobní setkávání.
Děti tedy nyní zažívají rozporuplné pocity. Většinou se do školy trochu těší – uvidí kamarády, dostanou se ven, někteří se dokonce těší i na své učitele. Ale kazí to ty obavy. Z vlastní tělesnosti. Ze změn, které se za tu dlouho dobu udály. A taky z toho, že budu psát jeden test za druhým. Že vlastně nic neumím a teď se ztrapním. Naživo. Nebudu se moci vypnout, schovat se za nefungující mikrofon nebo za neustále vypadávající O2 připojení.
Politici na dětskou duši nehledí. Vesele vypouštějí ty své vize o rektálních testech, opakování ročníku, zkrácení prázdnin, navíc zcela ignorují některé věkové kategorie (kupříkladu středoškoláci z jejich chaotického plánování naprosto vypadli – jako by neexistovali), aniž by si uvědomovali, že děti to vnímají, slyší ty jejich šílenosti a i na jejich základě si vytvářejí stále nové a nové strachy.
Nu, někde jim zdařile sekundují ve školách, když slepě přebírají vládní model. Děti tak nevědí, na čem jsou, a ještě musí čelit hrozbám typu „počkejte, až se vrátíte do lavic – my vám to spočítáme!“
Prý se to opravdu děje.
Tak tudy cesta nevede. Respektive neměla by vést.
Je na rozumně myslících dospělých, aby děti povzbudili a podpořili. Tedy na rodičích, aby své potomky (pokud je tedy do školy pošlou) nějak uklidnili. A na kantorech, kteří by měli vědět, že dětem momentálně stačí testování na covid – jiné testy počkají.
Hlavní je, aby se postupně obnovovaly sociální kontakty a vztahy, aby děti mohly sdílet své pocity, radosti i strachy. Aby se naladily na odlišný pracovní rytmus (pravda, zvrácená rotační výuka to dost komplikuje, ale s tím se zatím bohužel nedá nic dělat).
Děti potřebují být spolu. Adaptovat se. Povídat si. Mezi sebou, ale i se svými učiteli. Ti by je měli vyslechnout. Nebo nechat, ať jsou jen prostě spolu.
A co se týká učiva, jen pomalu a citlivě mapovat, co komu během distanční výuky uvízlo v hlavě. Co se naučili nového a jak s tím umějí pracovat. Nechat je v jejich tempu. Respektovat, že přechod od monitoru do reálu je pro někoho mnohem těžší, než si vůbec kdy připustil.
Být vnímavý k jejich starostem a obavám. Hlídat jejich emoce. Tedy detekovat, že je někdo příliš skleslý, že se straní, nemluví…
Učitelé by rozhodně měli vědět, jak moc covid zasáhl do života jejich žáků – to je hodně citlivá věc. Bude se mluvit i o úmrtích, protože se to mnoha rodin týká. A nelze předstírat, že to neexistuje. Naopak, citlivě nabídnout prostor pro sdílení. Ale zároveň umět respektovat, že to nejde na povel.
Příprava na první dny ve škole je tedy pro pedagogy velmi náročná. Nemělo by se to tedy celé zazdít zoufalým honem za známkami. Hlavním úkolem školy je nyní to, aby se do ní děti pořád těšily, cítily se tam bezpečně. Je třeba pomoci jim překonat všemožné strachy, nejistotu, obavy. A k tomu v největší míře napomůže toto schéma: poslouchat, respektive pozorně naslouchat – nechat je mluvit – povídat si s nimi – dát jim prostor jen tak být spolu.
Osnovy, známky či nějaké zkoušení, to určitě počká. Všechno má svůj čas. A s prvními polockdownovými pobyty ve škole nastává čas na empatii, vnímavost, toleranci, pomoc.
To je pro naše školství dost velký úkol.
My třeba chystáme pro děti víc hodin s třídním učitelem, chceme jít ven, do přírody. Připravujeme venkovní učebnu, abychom mohli být co nejvíc na vzduchu. Nabízíme konzultační hodiny, aktivizovali jsme psychologa, metodika prevence i výchovného poradce. Chceme, aby návrat do lavic proběhl v pohodě a bez zbytečných stresů.
Věřím, že podobně se chystá každá škola.
Náročné to bude i pro rodiče. Dětem rozhodně nepomůže, když je budou v jejich strachu podporovat. Když vytáhnou staré, řeklo by se už zapomenuté zbraně typu: „Počkej, ve škole, tam ti ukážou!“
Nebo vytvářením napětí, předjímáním, že to ve škole bude určitě strašné. Pokud si to opravdu myslí, měli by pracovat na tom, aby tomu tak nebylo. To znamená mluvit s učiteli, volat do školy, informovat se. Vytvořit rodičovské fórum, které se školou povede smysluplný dialog. Mezi školou a rodinou by měl být vztah plný respektu. Vzájemného.
A pokud si to rodiče ve skutečnosti nemyslí, neb mnohdy jde o nadužívanou floskuli, pak ať tím děti nestraší. Bohatě stačí, jak je stresují média.
Pokud mluvíme o tom, že všechno má svůj čas, pak možná znovu přišel čas nastavit nová pravidla v komunikaci, oživit pozitivní spolupráci rodičů a školy. Protože přece máme společný cíl: aby se děti ve škole cítily dobře a bezpečně, aby jim to současné těšení vydrželo déle než jeden rotační týden.
(Pokud je tedy někdy pustí, když nemají tak silnou lobby jako fotbalisté ☹).