Jak je dělat, jak je rozhodně nedělat – a kdy se z nich coby učitel taktně vytratit?
Text: Jitka Neradová
„Když já jsem zastánce tradičních metod,“ zdůrazňovali mnozí odpůrci online světa před rokem, když chtěli vysvětlit, proč některé věci virtuálně prostě nejdou. Nebo proč nechtějí do éteru vypouštět svoje vnitřní problémy.
Nebyli to jen učitelé, kdo některé věci nechtěl řešit přes internet. Mnozí psychologové a další oborníci kroutili hlavou nad nařízenou distanční výukou.
„Copak se dá učit přes internet třeba výtvarka?“ Nebo: „Jak se vyřeší sociální vazby dětí?“
No, nevyřešilo se nic, a školám nezbylo nic jiného než se přizpůsobit. Najednou učíme online tělocvik i výtvarnou výchovu, a logicky došlo i na třídnické hodiny.
Když si někdo z dospělých vzpomene na svoje vlastní třídnické hodiny, pokud tedy nějaké byly, pak šlo většinou o čas, ve kterém se řešila docházka, omluvenky, poznámky…
Ne snad, že by se tento model nenašel i v současných školách, ale trendem je, aby třídnická hodina byla prostorem k setkávání, sdílení či utvrzování vztahů v kolektivu.
Když si všechny tyto podmínky pozorně přečteme, je úplně do očí bijící, že distanční výuka toto všechno ničí a rozhodně to nepodporuje.
Přesto pokus přenést do onlinu i třídnické hodiny je nadmíru záslužný.
„Je to možnost, jak být aspoň trochu spolu,“ pokusila jsem se vysvětlit smysl takové hodiny skeptikům, kteří nad tímto způsobem sociální interakce dvakrát nejásali. Ale utlučeni dobou už ani moc neprotestovali. Jak jinak se postavit k tomu, že reálně se sejít nemůžeme už déle než rok?
Zřejmě to udělalo dojem i na MSMT – online třídnické hodiny doporučují ve svém manuáluJ.
Po ročních zkušenostech s tímto řídícím orgánem sice většinou školy žádná jeho doporučení nepotřebují, zařídily se podle svého, ale třídnické hodiny jsou dobrý podnět.
Školy ale musí reagovat hlavně podle svých kantorů. Tudíž někde online třídnické hodiny jsou, a jinde ne.
Tam, kde jsou, pak většinou opravdu jde o platformu setkávání se, kde se děti uvolní a mohou si povídat. Sdílet. Vidět se s kamarády. To všechno jsou velmi cenné artefakty, které je potřeba dávkovat v množství mnohem větším, než je doporučováno.
Pravda, citlivé věci se v éteru pořád špatně sdílejí. Sama si neumím představit, že bych osobní problémy ventilovala přes obrazovku.
Ale pocit, že v tom nejsem sama, ten se přenést dá. Že se mohu vidět s kámoškou, se kterou jsem kdysi seděla v lavici, ale od října jsem ji neviděla, protože se učí z chalupy, to je hodně důležité. Stejně tak jako možnost trochu si popovídat.
Pravda, zase se sedí u počítače, proto někteří kantoři vymýšlejí úkoly mimo obrazovku. Jděte ven, sportujte, třeba si i potkejte. Dáme si jen desetiminutovku u počítače na inspiraci a sdílení, a pak hurá do offline světa!
Jindy se celá hodina využije na povídání, které sklouzne i k osobním záležitostem, k pocitům, které děti potřebují ventilovat. Často jsme právě na online třídnické hodině řešili dětské obavy ze ztráty blízkých, z nemoci, z toho, že tahle doba nikdy neskončí….
Není úplně jednoduché takovou hodinu vést, je to hodně o empatii kantora. O vzájemné důvěře mezi ním a dětmi. Na třídním kolektivu jako takovém. V některých školách funguje i školní psycholog. Ten také může hodně pomoci.
Podstatné je, aby se, pokud to jen trochu jde, zapojili opravdu všichni.
Malé děti mohou představit svou oblíbenou hračku, větší raději hovoří, případně i sdílejí své pocity.
Je určitě možné využít i chat, vždycky je ale podstatné, aby se děti na takové hodině cítily bezpečně. Nabízí se celá řada aktivit, ať už u toho děti kreslí, ukazují fotky, anebo klasicky odpovídají na otázky. Kamera se zapíná i vypíná podle nálady – podle toho, jak moc chce žák či student vidět a být viděn.
Her a metod pro tento způsob výuky je vlastně dost, jsou i snadno dohledatelné. Mnohem důležitější je ale osobnost učitele a jeho snaha dětem pomoci, dát jim prostor ke sdílení.
Zkušený kantor, když vycítí, že by děti byly raději jen spolu, může takový meet i opustit a nechat je, aby si prostě užily společné okamžiky, byť virtuálně.
Mě osobně dosud distanční výuka o své smysluplnosti nepřesvědčila. Ale dělám, co mohu, protože přikládám dětskému věku fatální důležitost pro budoucnost. A stále vnímám současnost z hlediska vztahu k nejmladší generaci jako takřka zločinnou. Nechce se mi totiž přijmout fakt, že by plošné zavření škol mohlo opravdu zachránit svět, a že totální obětování mladé generace má tudíž skutečně smysl.
Ale doba je taková, a proto se snažme děti nepotápět ještě hlouběji, ale minimálně je držet nad hladinou. Hlavně z toho důvodu mají i online třídnické hodiny velký smysl. Malinko suplují kontakt a mohou třeba i podchytit blížící se katastrofu. To v případě, že se dítě ve stresu topí samo, nemá komu se svěřit, cítí beznaděj a už neví kudy kam.
V běžném školním životě hodně věřím na empatii. Teď s ní mám docela problém, na můj vkus se totiž virtuálně těžko přenáší. Asi proto, že obrazovku neobejmete ani nepohladíte. Nevidíte si do očí. Nevíte, kdo všechno na druhém konci poslouchá.
Ale něco malinko tu přeci jenom je. Vidím a slyším ty ostatní. Povídáme si.
Všichni víme, že označení třídnická hodina zní tak trochu upjatě.
Jestliže se na ní řeší jen administrativa, pak asi i upjatá je. A v této podobě i zbytečná. Pokud ale zkoušíme i na Zoom platformě trochu žít, komunikovat, pak to smysl má.
Představuji si, že by se – jen některých! – hodin měli (legálně) účastnit i rodiče. Aby na vlastní oči a uši vnímali, čím jejich děti žijí, ale i co je v reálu trápí. Aby rodič viděl, co je pro jeho dítě v tuto dobu podstatné. A jsem si na sto procent jistá, že vyjmenovaná slova ani druhé odmocniny to nejsou.
Měl by samozřejmě jen status pozorovatele, nikoli někoho, kdo do hodiny zasahuje. A není vyloučeno, že by podmínkou účasti byla ochota naslouchat. Často se totiž stává, že děti nikdo pořádně neposlouchá – všichni mají svoje starosti, a ty dětské už je tolik nezajímají.
Pravda, některé děti by asi nesouhlasily. Rodiče nemusí slyšet všechno, myslí si.
A protože je to zčásti pravda, byla by namístě jen částečná rodičovská účast. Protože něco rodiče prostě vědět musí, ale jiné věci už pro jejich uši nejsou.
Povedená online třídnická hodina je vlastně takový kouzelný lektvar, který není úplně snadné namíchat. Patří do něj sdílení, důvěra, pomoc, povídání, ale třeba i to, že pošleme děti ven, trochu si zasportovat.
Prostě udržet se nad hladinou.
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu