Velikonoční fejeton středoškolské profesorky a spisovatelky Jitky Neradové
Text: Jitka Neradová
Další stěžejní věc, kterou doba covidová dětem vzala, je těšení se na prázdniny. Jistě to neplatí absolutně, den bez online výuky je vždycky vítaný, ale takové to pravé těšení se na volno, na to, že nepůjdu do školy, že někam pojedeme – to najednou není. Kam asi tak nyní půjdu? K počítači? Vedle do pokoje? Kam pojedu, když ilegální je i přechod okresních hranic?
Všude dnes narážíme na sofistikované psychologické návody, jak zvládnout distanční výuku, jak zaujmout děti u počítače, jak nedeprimovat vyhořelé učitele, jak povzbudit unavené rodiče…
Nikdo se ale nevěnuje tomu, jak se postavit k prázdninám.
Příznačné je i to, že se veřejnost okázale diví, když mezi zprávami o covidu opakovaně zazní, že děti mají prázdniny, tentokrát tedy velikonoční. „Už zase?!“ říkají si lidé zpoza svých čínských respirátorů – a tím to pro ně končí.
Co taky teď s prázdninami? Vždyť nelze ani vyjet na pořádný výlet, o chalupě v českém podhůří ani nemluvě.
„To by mě tedy nenapadlo,“ krčí studenti rameny nad paradoxem, že školní a prázdninové dny najednou takřka nerozliší. „Pořád ve svém pokoji, pořád u počítače…“ To volno náhle působí skoro nadbytečně. Co s tím, co s ním?
Možná by stálo za to sepsat opačný manuál: Ne jak zvládnout online výuku, ale jak existovat bez počítače. Jak se přepnout do offline módu. A jak se té absurdní situace nezbláznit – a užít si prázdniny v rámci okresu.
Fakt ty děti někdy lituju.
Nechám teď stranou, že mnozí se učí z pláže od moře, což je pro někoho jako rudý hadr na býka. Osobně se ale vůbec nedivím, že kdo může odsud utéct, tak uteče. U moře je určitě lépe než v paneláku v Bohnicích.
Exodus ale rozhodně není většinový – mnohem víc dětí sedí doma a musí se popasovat s prázdninovým volnem v rámci okresu. Pro dospělé to znamená hned několik dilemat. Mám děti vést k tomu, aby se ve vedru procházely v davu lidí v městském parku v roušce, respektive v respirátoru? Nebo mám dát na vlastní úsudek a umožnit jim, aby si posílily imunitu tím, že se svobodně nadechnou jarního vzduchu? Nebo je dokonce ilegálně převézt přes hranice okresu?
To je těžký vychovatelský oříšek – a rozlousknout ho musí každý sám. Po svém.
Ale prázdniny jsou čas volna a odpočinku, proto nebudeme řešit stěžejní pedagogické otázky a raději se zamyslíme nad tím, jak tyhle zvláštní dny s dětmi prožít.
Nejlépe aktivně, aby došlo ke změně režimu. Zařadit sport, pohyb a zábavu. Připomenut tradice, když už máme prázdniny s přívlastkem velikonoční.
Příležitost navíc nabízí volný pátek – ač je to svátek vrcholně církevní, v ateistickém Česku znamená hlavně volný den. Tedy den, kdy i pracující rodiče mohou být s dětmi a plně se jim věnovat.
Letos to ale není žádná legrace – v podstatě se totiž nesmí nic. Že by tohle byl ten pravý důvod, proč o tom nikdo moc nemluví? Protože by musel nahlas přiznat, že vize je taková, aby děti dál seděly doma. U počítačů.
Tomu bych ovšem vize neříkala, a tak se pokusme v souladu s vládními příkazy vytvořit dětem vlastní, smysluplnou vizi. Aby pocítily, že opravdu mají prázdniny, že čas plyne jinak, není ohraničen časy připojení. Že se nejen prázdninově lenoší a dlouho spí, ale taky se někam jede, třeba na druhý konec okresu 😊. Že změníme prostředí, že něco zažijeme.
Pokud to je trochu jde, ať se děti potkávají, ať si užijí čas s kamarády. V jarně prosluněném parku to snad jde i legálně 😊.
Jednoho by asi nikdy nenapadlo, že nastanou doby, kdy se bude vážně zamýšlet se nad tím, co s prázdninami. Mám pocit, že tohle neřešil ani Jules Verne se svými Dvěma roky prázdnin, a že to byl mistr v předvídání budoucnosti! 😊
Co tak kolem sebe vidím, děti jsou sice rády, že je volno, ale nijak extra se na něj netěšily. Mnozí studenti dokonce jevili známky překvapení, když se ve středu online loučili s učitelkou, která jim říkala, že se uvidí až v úterý.
Prostě prázdniny vytěsnili, když není se na co těšit. Když jsem se svých studentů ptala na prázdninové plány, rezignovaně krčili rameny, jako že není co plánovat.
Z toho dost jasně vyplývá, že klíčovou roli hrají zase rodiče. Měli by tenhle čas vyhradit hrám a zábavě, co nejvíc ho odlišit od monotónního času distanční výuky. I tím, že se nebudou dělat úkoly a cíleně se zaměříme na offline zážitky.
Co třeba velikonoční zvyky, byť v omezeném režimu? Nebylo by od věci zkusit si společně uplést pomlázku, když vláda usoudila, že by se zboží tohoto typu nemělo prodávat? Aspoň to zkusit (i když si nejsem jistá, zda se ve městě dají legálně nařezat vrbové proutky)? Ale může to být cíl společné vycházky a úkol v rámci rodinné bojové hry.
Ať už to ale vnímáte jakkoli, prázdniny bychom svým dětem umožnit měli. Abychom je neokrádali o úplně všechny zážitky. Protože zavření v pokoji u počítače skutečně nic smysluplného a výjimečného nezažijí.
A tak hurá na offline prázdniny… I na ty okresní 😊
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Třídnické hodiny: Proč mají smysl i na dálku?
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu