Je to už rok, co vypukla pandemie, a tak spousta lidí bilancuje, co jim tenhle zvláštní mezičas dal, a co jim naopak vzal. Mně ukázala jednu zásadní věc: Krize může zatnout drápy i tam, kde jste to opradvu nečekali.
Text a foto: Karin Pecková
Před rokem jsem se bála navštívit vlastní matku. Je jí přes sedmdesát, má CHOPN, jinak je vitální a samostatná. Před rokem, když jsme o onemocnění COVID-19 ještě nic nevěděli, mi začaly blikat červené kontrolky. První signální: Ochránit rodinu. Maminku jsme odvezli na její letní byt do jednoho jihočeského městečka a my tři jsme zůstali zavření v pražském bytě. Spolu to přece všechno zvládneme, ne?
K našim dvěma pracovním notebookům jsme přikoupili další pro jedenáctiletou dceru – klasická kombinace home office a home school. Najednou se ze mne stala redaktorka, organizátorka virtuálních konferencí, editorka, kuchařka, pekařka, pradlena, madlena, učitelka češtiny, dějepisu (ano, na to mám aprobaci), ale i přírodopisu a zeměpisu (to trochu drhne), uklízečka a zahradnice v jednom. Můj muž se krom své práce vedl úklidovou četu, řídil zásobování a ostatní logistiku a naskočil do procesu jako učitel matematiky, fyziky, angličtiny a němčiny (na tu jedinou má – spolu s češtinou – aprobaci). Tým téměř profesionální!
Každý jsme obsadili jeden z pokojů, abychom byli také někdy sami a našli trochu soustředění. Setkávali jsme se u prostřeného stolu a na vycházkách se psem. Nachodili jsme kilometry. Náš pes byl nadšený, že má smečku pěkně pohromadě. Ale najednou toho všeho bylo nějak moc. Stresu, práce, úkolů. A náš byt se jako by scvrkával. Stěny nás tísnily. A nedalo se dýchat.
Ani letní dovolená nebyla zrovna odpočinkem. V Jizerkách nám to propršelo a můj muž musel dopsat nějakou studii. Ale na to, jak naše dcera řídila vlak, nikdy nezapomenu! No a v Ostravě? To jsme zas spojili mou práci s koupáním na přehradě a výlety do hor. Jen tím autem to bylo trochu daleko.
Září začalo nadějně. Konečně se alespoň česká část mého mezinárodního týmu sešla k diskusi a dohodli jsme společnou práci na čtyři roky dopředu. Lepší pátek si člověk nemůže přát. Večer jsme to s mým mužem oslavili tahem Americkou ulicí. Tu kavárna, tu vínko, tam pivo. Víkend u babičky byl plný napětí a shonu. Vyčistit okapy, uvařit, zorat záhon pro černou ředkev… Ještě že tu druhou zahradu jsem prodala a nemusíme ji už sekat. Dědictví zavazuje.
Když jsme dorazili domů, padla jsem únavou. Ani na společné venčení se mi nechtělo. Zavolám, až budu mít vybaleno a trochu si odpočinu. Ale můj muž mi do telefonu odvětí: „Chci být sám.“ Ne, není mi to divné. I já bych chtěla být sama. Sama se sebou. Zproštěna všech povinností, obav a strachů. Až ráno se ovšem dovídám pravdu: „Zamiloval jsem se, odcházím.“ – A moje první reakce? Oba potřebujeme lásku. Kam že se za těch třináct či čtrnáct let vytratila? Stala se zvykem, zalila ji únava?
Do čtrnácti dnů jsme se s dcerou ocitly samy. Covidová opatření byla najednou součástí našeho bezpečí. Pravidelnost, řád, civilizační návyky. Pamatujete na povídku z Hřebejkova filmu Knoflíkáři? Snažte se brzy usnout, alespoň do půlnoci! Díky za antidepresiva! A antistresové Bachovy kapky pro dceru!
Ano, vstanete, vyčistíte si zuby, talíř se snídaní odsunete na později. Zasednete ke svým počítačům – a snažíte se vnímat výklad učitelky, pokoušíte se psát. Přihláška na šestileté gymnázium? Mávnete nad ní rukou. Stejně jako přede dvěma lety, když na Boží hod zemřel dědeček. Jen nepřidávat další stres. Z jara odložená cesta do Paříže je vyloženě záchrana! Vždyť svět se točí dál! Kytky voní a hudba hraje.
Vlastně je fajn, že rapidně hubnete. Nadváha vás trápila už pár let. Na nespavost jste si za těch dvanáct let mateřství taky už zvykli. To rozjeté astma je ale trochu problém. A alergie na pšenici. Ne, není to lepek, s žitným chlebem a bábovkou ze špaldy se přece žije dobře. No a menstruace po čtyřiceti, padesáti dnech? Co byste chtěli, v takovém stresu? A po čtyřicítce?
Tak pomalu přebíráte veškeré povinnosti. A najednou zjišťujete, že jich vlastně není o moc víc, než když váš muž bydlel ještě doma. Zato je klid. Ticho a klid. Do práce radši nechodíte. Svírá se vám žaludek. Nechcete vidět svého muže, jak se na dvorku vodí za ruku s novou slečnou. A maně vzpomínáte, jak jste rok odmítali pozornost svého muže – vždyť tehdy bydlel se svou první přítelkyní, a vám tvrdil, jak vás miluje. A je to tu zas. Smějete se sami sobě, že jste kdysi svého známého označili za „sériového manžela“. Vždyť jednoho takového znáte až příliš dobře!
Pomalu si zvykáte. Stojíte na svých vratkých nohou, dceru držíte nad vodou. Už usíná před půlnocí. Má zázemí v kamarádkách. A i vy jste našli záchrannou síť mezi ženami. Kamarádka vám sehnala nového psa, když si toho prvního odvedl muž. Oblečení, co vám už nedělalo radost, jste se sousedkami vyměnily na swap večírku. Každý den venčíte s někým jiným. Nebo se domlouváte na výlety a procházky. Zjišťujete, že když za den nachodíte víc než sedm kilometrů, smutek mizí kdesi za obzorem.
Už počítáte s turbulencemi. S dceřinou nespavostí a nechutenstvím vždy v úterý a v sobotu, ano – středy a neděle patří tatínkovi. Jste jakž takž připraveni na náhodná setkání na ulici. Vždyť váš muž bydlí jen o dvě zastávky dál.
A pandemie? Ta už je součástí vaší samoty. Už ani nepřemýšlíte nad tím, co bude, až to skončí. Vždyť doba, kdy budete zase pravidelně chodit do školy a do práce, je pořád v nedohlednu. Stejně jako dovolená kdesi u moře.
Co vás opravdu čeká? Rozvod? Definitivní rozpad rodiny? Kde budete bydlet? Prodáte venkovský dům? Jak se postaráte o babičku, když neřídíte auto? Jak zaplatíte účty za tři domácnosti? Cože – ona je stále pandemie?