Vtipný nápad, jak oživit online výuku – třeba vás bude inspirovat! Mimochodem, už máte své online tradice?
Text: Jitka Neradová
Aby škola nebyla místem ponurým a strašidelným, je třeba si neustále hrát, nebrat všechno smrtelně vážně, umět si udělat legraci sám ze sebe.
Máte-li naladěný sbor a vstřícné žactvo, je to pohoda. Nápady pak zrají jako víno. V reálném světě to jde samozřejmě všechno mnohem líp. Otázka je, zda se podobné aktivity, ať už rozveselující, nebo rituální, dají zařadit do online světa?
Pokud k tomu přistupujeme tak, že se snažíme, aby děti za monitorem nezakrněly, pak zcela jistě ano. Rok u počítače je pro ně naprosto fatálně vysilující.
Jenže detaily tomu úplně vždycky nepřejí. Třeba online maturitní ples nejde. I když dneska jde asi všechno, o nějakém online plese jsem i četla, ale určitě nemá tu správnou atmosféru a plno dalších nezbytných plesových ingrediencí.
Už loni jsme zkoušeli udělat maturantům online poslední zvonění. Technicky to šlo, akce se povedla i s celou školou na meetu, ale to bylo loni. Byl to entuziasmus. Víra, že je to poprvé a naposledy.
A navíc, tehdejší maturanti ještě o tolik nepřicházeli, byť si to loni určitě nikdo nemyslel.
Současným maturantům se od začátku školního roku kupříkladu x-krát změnily podmínky maturitní zkoušky. A dodnes vlastně neví, zda ji nakonec budou dělat, nebo ne.
Přišli o veškeré rituály spojené s koncem studia, od maturitního plesu přes poslední zvonění až po maturitnímu večírek. Prostě nic. Online to moc nejde.
Učit naruby se ale povedlo. Jeden den v roce si totiž ve škole obracíme role. Učí děti. Tedy v reálu.
Letos ale poprvé studenti učili mladší děti online.
Den naruby v éteru.
Povedlo se, bavilo to obě strany.
Vyučující studenti jako jeden z nejhorších momentů uvedli vypnuté kamery. Potvrdili tak zlaté pravidlo, že není nad vlastní zkušenost.
Je super schovat se za nehybnou ikonku, povalovat se při výuce v posteli, anebo tam ani nebýt. Jenže mluvit a vykládat do mlčících kreslených postaviček je dost bizarní.
To ale musíte zažít na vlastní kůži.
Stejně jako napovídání či opisování.
„Ona mu tam maminka napovídala…“, divil se jeden mladinký učitel naruby, který vedl hodinu u malých dětí. Celkem snadno odhalil maminku, rádoby nenápadně se skrývající mimo záběr kamery. Ale je tam i mikrofon 😊.
Nezbývá než rezignovaně přikývnout.
Ano, to jsou celkem běžné artefakty v online výuce.
Starší děti pak odpovědi kopírují z netu, tam už je maminka jen na vaření oběda.
Ale zase – když je oběd na stole, tak přes to nejede vlak, natož nějaká výuka. Pak se kolem dvanácté marně domáháte živého kontaktu s nehybnými portréty komiksových hrdinů. Prostě vytrvale a zarytě mlčí.
Až poté, co se vás zželí zbývajícím hladovým spolužákům, dozvíte se, že tyto děti šly na oběd, protože prostě maminka zavelela 😊
Takže letos se po výuce naruby jednodenní učitelé svým novým zážitkům dost divili, ale i tak to byl den povedený a příjemný.
Protože online výuka je zjevně na věčné časy, nezbývá než hledat tyto kapky živé vody do online světa.
I když ten ples si pořád moc představit neumím.
Ale online poslední zvonění určitě zopakujeme, však už máme zkušenost. A je to vlastně naše nová tradice. Online tradice.
Máte už také nějaké?
Další články gymnaziální profesorky Jitky Neradové na webu Velká přestávka:
Třídnické hodiny: Proč mají smysl i na dálku?
Ukradené rituály
Hudební výchova online?
Střelba do vlastních řad
Laboratorní myši
O vypnutých webkamerách a o dětech, na které se zapomnělo
Multifunkční rodič
Bavme se s dětmi o jejich strachu