Rozhovor s Lenkou Vopařilovou, ředitelkou osmiletého Gymnázia Thomase Manna, připadl symbolicky na 1. června – ideální čas na malou rekapitulaci. Jak se paní ředitelka staví k aktuálním opatřením? Jak učila na dálku výtvarku a proč během ní posílala děti od počítačů? A jak to celé vnímá coby máma dvou synů (10 a 14)?
Text: Simona Martínková Racková Foto: Hana Vaculná
Když jsem ke gymnáziu přicházela, „navigací“ mi byl dětský smích a křik. Jaký je to pocit, zase mít všechny studenty ve škole – skoro po roce?
Je to moc fajn! Zrovna dneska jsem přijela do práce s nějakým splínem, a když jsem si říkala co s tím, napadlo mě, že půjdu mezi děti. Tak jsem šla do své třídy, a hned to bylo lepší.
Ve funkci ředitelky jste navíc teprve rok…
Ještě ani ne – oficiálně jsem ve funkci od prvního listopadu. Přebírala jsem ji v říjnu, zrovna když se zavíraly školy. Takže jsem zatím byla spíš ředitelkou zavřené školy. Předtím jsem tu ale pracovala pět let, učila jsem výtvarku a angličtinu, takže kolegy i děti znám.
Když se ohlédnete za posledním rokem a čtvrt, jak jste se k tomu u vás na gymnáziu postavili?
Na online výuku jsme najeli docela rychle. V úterý 10. března 2020 jsme se dozvěděli, že jsme ve škole naposledy, ve středu už byly děti doma a my měli porady – ještě tady, ve škole. Hned od pondělka měly všechny třídy denně pět hodin online výuky, aby se jim udržel rytmus a řád. Myslím, že tohle bylo hodně důležité. Děti se ráno vzbudily a věděly, že musí „jít do školy“. Že je čekají nějaké povinnosti, pak si dají oběd, odpoledne budou dělat úkoly, ale už to budou mít volnější. I rodiče kvitovali, že si díky tomu děti zachovaly určitý režim.
Jakou platformu jste zvolili?
Google, protože jsme s ním pracovali už dříve. Samozřejmě – někdo tomu byl víc nakloněný, někdo méně. Ne všichni využívali Google Classroom v prezenční výuce, ale v nastalé situaci to byla logická volba. I ti, kteří s tím neměli zase tolik zkušeností, se naučili fungovat s Google kalendáři, e-maily a zřizovat meety. Tohle bylo v pohodě a šlo to fakt rychle.
Na podzim jste tím pádem už jen „překlikli“ na už osvědčený systém.
Ano, studenti se jenom přeorientovali na to, že budou zase doma. Komplikované to bylo hlavně pro primány. Pokud k nám přešli z „naší“ základní školy – od stejného zřizovatele –, tak už všechno znali, ale ostatní mohli mít trochu problém. Primáni navíc byli v novém kolektivu jen měsíc a půl. Jsem ale ráda, že jsme v září stihli stmelovací kurz, navíc jsme ho poprvé dělali pro celou školu. Jen oktáva si vyprosila, aby mohli jet samostatně, protože na jaře přišli o školní výlet. I tak jsme na Blaník vyrazili s asi 180 dětmi – a byla to hezká, zajímavá zkušenost. Letos v září plánujeme totéž.
Účastnili se i všichni pedagogové?
Všichni ne. S každou třídou jeli dva – třídní a doprovod.
Jak jste snášela dlouhé období distanční výuky?
Bylo to zvláštní. Měla jsem ale spoustu práce, musela jsem se naučit dost věcí, a tak jsem do školy často jezdila, nepracovala jsem jen na dálku. Asi to na mě tolik nedoléhalo i díky tomu, že jsem byla do celého procesu hodně zapojená. Ale vnímala jsem to doma u svých dětí, a taky na svých hodinách, byť jsem si tedy už nechala jen výtvarku.
Které třídy ji učíte?
Primu až sextu. Takže jsem se s dětmi setkávala na online výuce a zavedli jsme i třídnické hodiny, abych věděla, co se děje – jestli jsou nějaké problémy a co můžeme pro studenty udělat. Jednou jsme se na meetu dokonce sešli všichni, protože jsme dělali projekt napříč školou. Chceme totiž, aby se studenti různých ročníků potkávali i v rámci výuky. Ne že si každá třída hrabe na svém písečku.
Jak toho dosahujete?
Dvakrát ročně máme projektové týdny. V podzimním termínu si studenti vyberou projekt a můžou se tam potkat primáni se septimány, záleží čistě na tom, koho zaujme jaké téma. Projektový týden jsme se snažili zachovat i v distanční výuce, ale samozřejmě to nebylo tak přínosné, jako když jsou všichni tady.
Jak se vám výtvarka učila na dálku? V některých školách „výchovy“ vůbec neměli a motivaci tvořit ztrácely i některé děti, které chodí na ZUŠ, ale dlouhé měsíce nesměly do ateliéru.
Tak to je jasné – ona ta motivace totiž souvisí s atmosférou. Když přijdete do ateliéru, všude jsou plátna, visí tam obrazy… To je podnětné už samo o sobě a to doma prostě nemáte. Takže se těm dětem vůbec nedivím. Naše gymnázium je ale orientované jiným směrem – na jazyky, takže ve výtvarce vedu děti spíš k tomu, aby se nebály vyjádřit. Aby se nestyděly za to, co vytvoří. Protože když to vychází z nich, je to vždycky hezké a „něco“ v tom je. Snažím se odbourávat zábrany a zadávat úkoly, které budou opravdu pro všechny.
V době distanční výuky jsem se především snažila dostat děti ven. Dělaly land art, šly do přírody a vytvářely mandaly, když byl sníh, dělaly z něj sošky, stavěly sněhuláky, malovaly do sněhu… Mnozí studenti doma neměli skoro žádné výtvarné pomůcky a obchody byly zavřené, takže jsem musela vymyslet něco, co bude realizovatelné i tak. Dokonce i „kreslili“ portrét ze zbytků na talíři, k tomu mě inspirovala jedna mladá česká umělkyně, a tvořili z lega. Primáni, ti jsou takoví hraví, postavili z postaviček celý příběh. Bylo to moc hezké. Hlavně jsem ale chtěla, aby během výtvarky odešli od počítače, a to se povedlo.
Je fakt, že zejména teenageři trávili u počítače a mobilu opravdu neúměrné množství času.
To je mi jasný, ostatně vidím to i doma. Klukům skončí škola, a odpoledne u toho zase sedí, protože tam mají skupinu kamarádů, a sice si povídají, ale hrají při tom ty svoje hry… Jsou online skoro pořád. Tohle je, řekla bych, úplná zkáza. Mám z toho strach.
Jak jste poslední rok prožívala coby maminka?
Tak občas to bylo stresující. Myslím, že kluci hodně ocenili, že jsem někdy jela do práce 😊. Ale pak jsem zase měla výčitky, že to nechávám na nich a že je dostatečně nekontroluju. Mladší syn při výuce potřebuje osobní kontakt, i podle třídního učitele je ve škole úplně jiný než na distanční výuce. Tam ví, jak se schovat, takže věčně něco „nefungovalo“… Ne že by se vyloženě ulejval z hodin, ale když učitel položí otázku, tak on se přece nebude hlásit, zapínat si mikrofon a odpovídat na otázku. Celkově to snášel hůř.
Staršímu synovi je čtrnáct a ten na tom byl líp. Určitě i proto, že se odpoledne potkával s kamarády na callu, a tím pádem víc udržoval kamarádství. Tohle je pro mladší děti těžší. Taky si pochvaloval, že se naučil líp si organizovat čas a dělat si pořádně zápisky. Dřív si na konci hodiny honem něco zapsal do sešitu, aby máma viděla, že něco dělal, ale teď v tom má fakt pořádek. Každopádně si distanční výuku nakonec vlastně chválil.
Takže se mu ani nechtělo zpátky do školy?
Nechtělo se mu ráno vstávat, tím spíš, že do Prahy dojíždíme. Teď je samozřejmě rád, že v té škole je a může si s kamarády povídat naživo. Obecně myslím, že děti měly z návratu dost strach – bály se, jaké to bude. To jsem slýchala i u nás ve škole. Někteří se opravdu skoro rok neviděli, navíc na nižším gymnáziu děti hodně rostou a fyzicky se mění. I z toho pramenily obavy. A pak měly strach, že na ně učitelé nahrnou hrozně moc úkolů a budou je honem ze všeho zkoušet, aby nahnali známky a měli z čeho klasifikovat.
Tohle všechno bylo pro studenty stresující. Proto často říkali, že se netěší a že by radši zůstali doma. Ale co si budeme povídat, roli v tom hrála i lenost – už si zvykli, že nikam nemusí a že mají všechno pod nosem.
Jak jste se k těmto obavám postavili?
Dětem jsem předem oznámila, že první týden žádné testy a zkoušení určitě nebude. Že si budou jen rekapitulovat a prohlubovat, co se naučily na distanční výuce, aby měli všichni jistotu, že všemu rozumějí, a mohli s učiteli zkonzultovat to, v čem si nejsou jistí. Testy přijdou až později.
A co pedagogové – jak celou situaci snášeli oni?
Po technické a procesní stránce jsme to zvládli velice dobře. Ale samozřejmě – postupem času bylo na učitelích už znát vyčerpání. Nevím, jestli si to všichni uvědomují, ale když jde učitel do třídy, interakce s dětmi ho obohacuje. Vydává energii, ale zase si ji od studentů bere zpátky. Je to výměnný obchod, a proto to funguje. Jenže na „distancu“ to nefunguje. A tak se učitelé hrozně vyčerpávali a postupem času už neměli kde brát. Situace se navíc dlouho neměnila, bylo to takové beznadějné. Ke konci už to bylo opravdu náročné.
Studenti zase řešili, že jim chybí sociální kontakt. Záleželo na situaci v rodinách, ale často se nemohli potkávat ani kamarádi. Děti hodně zmiňovaly, že jsou samy, že nesmějí ani na procházku do města. To na ně samozřejmě nepůsobilo dobře.
Řešili jste i závažnější psychické problémy?
Máme školní psycholožku a je pravda, že studenti měli výrazně větší potřebu se s ní spojit a něco s ní probrat. Ale nic opravdu závažného jsme v rámci školy naštěstí neřešili.
Ani třeba bojkotování distanční výuky?
Bylo pár takových případů, ale stačilo se domluvit, většinou přímo se studenty, případně došlo na konzultaci s rodiči. Stávalo se to spíš na podzim, ve druhém pololetí to už bylo lepší. Tohle ale nebyl zásadní problém, ten vidím jinde. Celou dobu tu totiž chybělo – i z pohledu opatření a nařízení, která vydávala vláda – to, aby se někdo zamyslel nad tím, jak to na ty děti bude působit. Na jejich psychiku. S vývojovou psychologií dětí si evidentně nikdo hlavu nelámal, a teď bude podle věku každému něco chybět, protože byly zavřené doma hodně dlouho. To mi dost vadilo.
A vlastně i ty roušky. My se tady všichni testujeme a jako školu nás to hrozně vyčerpává. Učitele to stojí strašně moc energie, navíc to vůbec není jejich náplň práce – a moje taky ne. Pořád vyplňuju nějaké tabulky, všechno musíme vykazovat… opravdu mě to rozčiluje. Navíc to nedává smysl, protože i když jsme všichni otestovaní, musíme dál pořád nosit roušky – při výuce, ale i na dvoře. Máme krásnou zahradu, kam se vejdou tři třídy, a studenti si nemůžou sundat roušky ani venku.
Vím od dětí, že některé z nich stresuje mít pořád roušku na obličeji a někomu se z toho dělá špatně. Možná není vědecky ověřené, že to způsobuje nevolnosti, ale je to tak. A hlavně to působí špatně na dětskou psychiku. Ano, některé děti se s tím vypořádají, ale některé ne. Mně to připadá zbytečné. Když je teď hezké počasí, měli bychom jít ven a děcka by si měla naplno užít, že jsou se spolužáky. Už od Střížkova byste měla slyšet ten křik, aby všichni věděli, že tady je škola a že se máme dobře!
Hrozně bych si přála, aby to děti už nemusely zažít. A kdyby přece jen, tak aby se na ně víc myslelo a nenechávaly se doma tak dlouho nepřetržitě. Bylo to opravdu hodně měsíců, to se na nich musí podepsat.
Zase se ale určitě naučily i něco, co by se ve škole nenaučily. Třeba konečně budeme mít chlapy, kteří budou schopni multitaskovat 😊 Když vidím syny, jak přepínají mezi okny, u toho jedí oběd, a ještě jsou na telefonu s babičkou… Třeba to fakt bude úplně jiná generace chlapů. Ale určitě jim bude i něco chybět.
Je něco, co si podle vás lidé málo uvědomují, a přitom je to podstatné?
Právě to, jaký to bude mít vliv na děti. I když se o psychickém dopadu už mluví trochu víc, pořád ho podceňujeme. Předpokládáme, že se s tím nějak vyrovnají, že jsou mladí a odolní, a vůbec. Ale myslím si, že ne – nebo že to minimálně není pravidlo. Hranice mezi tím, co dítě snese, a co už je to problém, je tenká. A nejsem si jista, že ji všichni poznáme. Rodiče jsou zaneprázdnění, i oni jsou ve stresu. Nevím, jestli jsme teď vůbec schopní dohlédnout následky, ony se totiž můžou projevit třeba až za pár let. Jsou ale i další problémy, třeba zákaz tělocviku a vůbec sportu. Syn teď začal jezdit na kole, a už má sádru. Obávám se, že úrazovost teď docela stoupne. On ten tělocvik ve škole z nějakého důvodu máte.
Měli jste i tělocvik online?
Ano, a to i formou výzev, včetně soutěže o pohár – Cenu GTM. Zrovna tiskneme diplomy pro nejlepší studenty, kteří se zapojili.
Jste jazykové gymnázium – jak jste zajistili kvalitní výuku jazyků?
V němčině máme skupinky maximálně po deseti dětech, v angličtině jsou tedy větší, ale loni jsem ji ještě sama učila a nezaznamenala jsem žádné větší potíže. Když máte ve skupině 12 nebo 15 dětí, tak během 45 minut stihnete všechny vyvolat. Ve větších třídách je to jiné, tam se určitě může někdo schovat, a když se nehlásí, učitel na něj může zapomenout.
My jsme ale docela důsledně vyžadovali zapnuté kamery – bylo to lepší pro vyučující i pro studenty. Ale samozřejmě jsme museli respektovat, když někdo opravdu nechtěl. Ono je to komplikované, ukazovat své soukromí. Jako učitel chcete, aby s vámi žák interagoval, takže ho chcete vědět, ale zároveň musíte chápat, že vás nechce pouštět do svého pokojíčku, protože je to jeho prostor, a vy mu tam vlastně lezete. Je to dvojsečné. A je třeba uvědomit si, že pro děti to může být ještě mnohem komplikovanější než pro nás dospělé.
Nakolik vám pomáhaly instrukce z ministerstva školství?
Bohužel nám z ministerstva vždycky všechno přišlo na poslední chvíli. V pondělí nám pustili do školy studenty nižšího gymnázia, a my to měli v datovce v pátek dopoledne! Jasně, počítali jsme s tím, že to bude buď teď, nebo za týden, ale je to zkrátka pozdě. Pro provoz školy i pro nastavení učitelů. Kolikrát jsem si říkala, jestli je to pro nás pomoc, nebo spíš házení klacků pod nohy.
Jak v tomto ohledu vnímáte rotační výuku?
Tak ta je komplikovaná, zvlášť pro učitele. Některé třídy učí naživo, a pak běží do kabinetu nebo prázdné třídy a tam se připojí na meet. Jenže učit z velké třídy online není akusticky nic moc, takže z toho byli trochu nervózní. V kabinetě sedí čtyři pedagogové a učit tam mohl jen jeden, ostatní se museli rozprostřít po škole. I proto považuju rotační výuku za nejhorší variantu. Často jsem slýchala – to už radši buďme všichni na „distancu“!
Ono je to náročné i pro děti – týden jsou ve škole, a pak se zase musí honem přeorientovat na online výuku… No, nevím. Ale třeba třídní učitel mladšího na třídních schůzkách říkal – víte co, já jsem rád za každý den, kdy je mám ve škole. U menších dětí, hlavně na prvním stupni, je tedy asi lepší jakákoli prezenční výuka než čistě distanční, ale jinak…
Co vás do prázdnin ještě čeká?
Ještě se musí zařídit spousta věcí, a je na to strašně krátký čas. Třeba školní výlety zařizujete v únoru nebo březnu, jenže teď jsme ještě minulý týden nevěděli, jestli nám je povolí, nebo ne. Teď už tedy víme, že můžeme jet, i když tedy za složitých podmínek, ale děti samozřejmě chtějí. Za hodinu mě čeká výtvarka s mojí třídou, tak to tam budeme řešit a jsem zvědavá, co z toho vznikne.
Vy jste ještě navíc i třídní?!
Ano, kvarty. Mám je moc ráda a hodně by mě mrzelo, kdybych musela třídnictví pustit. Ale uvidím, jak to budu všechno zvládat příští rok. Během roku to jde, ale na začátku a konci školního roku je to náročné – musím řešit spoustu věcí jako ředitelka, a do toho bych měla být třídní se vším všudy, obléknout se do kraťasů a jet s nimi na výlet. Já tam jedu ráda, což o to – jenže mě stresuje pomyšlení na všechnu práci, co mám tady v ředitelně, a pak mám zase výčitky, že na to myslím a že „svým“ studentům třeba nedám všechno to, co bych chtěla.
Na výletě se ale určitě rádi postarají o to, abyste na práci na chvíli zapomněla, no ne?
Doufám! Možná, že to bude vlastně dobře a že se s nimi hezky odreaguju. Hlavně ale doufám, že dokončíme školní rok v klidu, že se školní výlety povedou – že nám je třeba ještě někdo nezakáže – a příští školní rok už začneme v klidu. A pozitivněji – ovšem jen ve smyslu „veseleji“!
.
Hovory z ředitelny
S tímhle nápadem přišla Jitka Neradová, stálá přispěvatelka Velké přestávky, která na GTM učí dějepis, dějiny umění a výchovu k občanství. „Jitka mi vždycky přivede děti, které pro mě mají už připravené otázky, a pak si společně povídáme. Je to moc milé a příjemné,“ říká paní ředitelka Lenka Vopařilová. Hovory z ředitelny si teď můžete poslechnout ve formě podcastu.
.
Dále čtete na webu Velká přestávka:
Rozhovor s dětským psychiatrem Petrem Pöthem: „Děti ztrácejí smysl života.“
Rozhovor s dětskou psycholožkou Terezou Beníškovkou: „Škola nestojí za to, aby se doma všichni rozhádali.“
Pohled učitelky Jitky Neradové: Tak se nám děti vrátily do lavic
Rozhovor s odbornicí na právo Michaelou Veselou: „Školství by se mělo proorat hlubokou radlicí.“
Rozhovor s ředitelkou šumperské střední školy: „Děti mě překvapily svou vyspělostí.“
Očima školáka: Co děláme s klukama na callu?
Očima studentů: Jak to vidí žáci střední odborné školy?
Očima školáka: Tajné triky domácích šprtů