Rozhovor s dětským psychiatrem a psychoterapeutem MUDr. Peterem Pöthem
Text: Simona Martínková Racková Foto: Jan Majer, psychologie.cz
Často slýcháme, že dnešní doba svědčí introvertům. Netrvá ale izolace už moc dlouho i na introverty?
Nesvědčí to nikomu. Ani introvertům, a dokonce ani například šikanovaným dětem. Když je někdo šikanován, tak je teď samozřejmě rád, že je doma. Jenže ono pro něj není zdravé izolovat se. Zdravější by pro něj bylo vrátit se do původního prostředí a naučit se sociální vztahy. Jinak z něj může vyrůst někdo, kdo bude sociálně úzkostný a izolovaný a bude mít nízké sebevědomí. I pro děti, kterým se do školy subjektivně nechce, protože mají ve třídě agresora, je důležité, aby se vrátily a zažily reálný život. Ten má totiž vždycky větší cenu než současné předstírání.
Proto by se také děti měly maximálně podporovat v setkávání a v jakémkoli kontaktu, třeba i po telefonu. Když si projdu celou škálu opatření v naší republice, připadá mi to značně nevyvážené. Lidé mohou hromadně cestovat ve vlacích, během jízdy se nabízí jídlo a pití, a oni tam vedle sebe sedí bez roušek na menší vzdálenost než v restauraci – a děti se nemůžou setkat na narozeninové oslavě nebo se v pěti sejít na florbal. To je opravdu špatně nastavené. Jenže děti nemají hlas ve společnosti.
Nejsou voliči.
Přesně tak. Nejsou voliči ani sponzoři.
Introvertní děti navíc nedávají tolik najevo, jak se cítí a co je trápí. Takže to nemusí být tak, že „nemají problém“, jen se s ním zkrátka nesvěří.
Pokud je čím dál uzavřenější a moc doma nemluví, není to dobré. Na to bych dával zvlášť pozor. Čím méně dávají děti najevo své potřeby, tím víc musíme přemýšlet za ně a pomáhat jim v kontaktu. Zvlášť introvertním dětem, protože ty obecně bývají úzkostné a v současné situaci mohou trpět sociální úzkostí. Když se osmiletý kluk stydí zavolat kamarádovi, protože by nejdřív musel mluvit s jeho mámou, tak na nic nečekám, prostě mu to číslo vytočím a klidně to i domluvím.
Výchovný modus by měl nyní ustoupit – teď jde hlavně o to ochránit děti před izolací a stresem. Takže i kdybych za normálních okolností chtěl, aby se kluk naučil, jak telefonovat nebo jak někoho oslovit, teď bych neváhal a udělal to za něj.
Takže teď máme děti především podporovat, pomáhat jim.
Absolutně. Ošetřit to, co se ještě dá.
Co když se malý introvert čím dál víc uzavírá do sebe, nejradši by vůbec neopouštěl svůj pokoj, a i pokud má výjimečně možnost vidět kamarády, už o to ani nejeví zájem?
Pokud se dítě přechodně potřebuje stáhnout, tak OK, ale dlouhodobě bych nepřistoupil na to, že se zavírá ve svém pokojíčku a ve svém světě. To bych nedovolil a aktivně bych ho vytahoval. I za cenu hádky. Neříkám, že by to měl být psychický teror, ale dítěti rozhodně neprospívá, když se až moc izoluje, schovává se do svého fantazijního světa a už si přestává pamatovat i jména spolužáků… Vytáhl bych ho a zajistil mu společný program, při kterém se bude cítit dobře.
Proč je potřeba hlídat, aby se děti až příliš neizolovaly?
Protože se tím stále více odpoutávají od reality, a pak budou mít ještě větší potíž v ní být. Kvůli své úzkosti se budou vyhýbat vztahům, nebudou se umět normálně prosadit a budou osamělé. Hrozí i to, že jim pak někdo dá nešťastnou nálepku, že jsou autistické nebo nemocné, a naordinuje jim prášky.
Před pár měsíci mi utkvěl v hlavě Váš výrok, že největšími obětmi současného dění jsou děti a senioři. Jak se situace pro děti vyvíjí?
Obávám se, že čím dál hůř. Nechci to úplně srovnávat se seniory, protože tam je aspoň nějaké světlo na konci tunelu, a to očkování. U dětí to tak není. I ty, které si dřív distanční výuku užívaly, jsou dnes často frustrované, a děti, které předtím měly psychické problémy, je teď mají ještě větší. Fakt, že to pořád nekončí, souvisí s řadou jevů v psychologické a emoční rovině, které jsou pro děti velmi významné.
O jaké jevy jde?
Ty děti ztrácejí smysl života. Předtím byly zasazeny do konkrétního relačního rámce, který do značné míry určoval jejich identitu, pravidelně se tam vracely a byly zvyklé, že je nějak definuje. Teď zůstaly prakticky bez sociálních vztahů – nejen s kamarády, ale i vůči jiným autoritám, než jsou rodiče, kteří jsou doma leckdy už taky nešťastní. Děti přestávají sociálně růst, což je velmi významné, objektivně to totiž přináší riziko psychického poškození.
Jde o to to, že děti, ale i adolescenti, přišli o školu coby systém, v rámci kterého se mohli cítit hodnotní a který je motivuje k dalším výkonům. K rozvoji, k růstu. Takhle v podstatě ztratili životní cíl a současná situace je pro mnohé z nich naprosto frustrující. Vždyť se s učitelem nesetkali ani na předání vysvědčení!
Všechno se rozplynulo, vztahy jsou už měsíce pouze abstraktní, což může vést třeba i k tomu, že děti takto zadané úkoly prostě nechtějí dělat. Nemá pro ně smysl koukat na obrazovku bez lidského kontaktu – to jsou jejich slova. Zážitek kontaktu s živým člověkem – s učitelem i se spolužáky – postupně vyhasíná, a ony tím pádem přestávají mít zájem. Zvlášť malé dítě si fakt nebude půl roku pamatovat, jak učitel vypadá. Až se znovu uvidí, bude to pro něj někdo úplně nový.
Opravdu je absence osobního kontaktu tak zásadní?
Ano. Děti bez něj z velké míry ztrácejí motivaci k tomu, aby přijímaly nové věci, které by v nich zůstaly a ze kterých by mohly růst. Sice se snaží něco se virtuálně naučit, jenže psychologicky to funguje tak, že vědomost vždycky nasedá na lidskou zkušenost. A když je ta zkušenost deprimující, frustrující a stereotypní?
Online výuka je bohužel už z principu nepodnětná, protože lidsky přináší strašně málo vjemů. To už máte mnohem víc vjemů z pokoje, ve kterém jste, než z obrazovky, na které vidíte malý obrázek učitele. Takže je úplně přirozené, že se děti vypínají. To není zlobení, ale naprosto zdravá reakce – není to pro ně dobrý kontakt, a tak se tomu brání.
To se toho pak logicky moc nenaučí, přestože výuka trvá dlouhé hodiny.
Přesně tak. Virtuální učení bez lidského kontaktu, de facto bez vztahu, dlouhodobě nejen frustruje, ale ani není moc funkční. Až budou učitelé chtít navázat na to, co se děti takto naučily, obávám se, že budou mít obrovský problém. Obávám se, že máme zaděláno na pořádný průšvih, protože výpadky ve vědomostech budou veliké.
Už teď je to ale úplně tragické pro maturanty a pro děti, které jsou v pátém, sedmém nebo devátém ročníku a chystají se na přijímačky na gymnázium. Tam je to dramatické, protože ony tohle tuší. Opravdu se chtějí něco naučit, protože to potřebují k přijímačkám nebo k maturitě, ale vůbec si nejsou jisté, že to v nich zůstane. Je to zdroj velké úzkosti. Mám teď v péči hlavně vystresované děti, které se hlásí na gymnázium.
Co byste za těchto okolností poradil rodičům?
Asi hlavně to, aby používali zdravý rozum a nepředstírali, že tohle je normální. Když je situace nenormální, a už hodně dlouho, skoro rok, nemůžu na nikoho klást normální měřítka.
Ty děti toho mají plné zuby. Pokud jsou unavené, velmi bych doporučoval, ať rodiče prostě kašlou na školu. Ať to berou tak, že se toho tímhle způsobem stejně moc nenaučí, a nabízejí jim jiné možnosti seberealizace i vyžití, i v rámci současných omezení.
Jenže ta neumožňují skoro nic…
Bohužel. Je velmi špatně, že nejsou kroužky. Chodí ke mně depresivní děti, které třeba trénovaly florbal a zakládaly si na tom, k tomu měly řadu dalších kroužků. A teď sedí doma. Online výuka je absolutně nebaví, a když děti něco nebaví dlouhodobě, je to utrpení a stres. Ty děti jsou ve stresu z toho, že je to nebaví a že tam musí sedět, a odpoledne nemají co dělat – kromě úkolů, se kterými to školy často přehánějí (a rodiče taky). Nemůžou jít za kamarády, nemůžou sportovat a věnovat se tomu, co je baví.
Znám chlapce, který měl to štěstí, že se v tělocvičně domluvili, že tam se spolužáky budou hrát florbal. Jenže se přišlo na to, že nejsou z jedné rodiny, takže s tím museli přestat. To považuju za velmi nešťastné, protože tím ten kluk ztratí veškerou motivaci k sociální aktivitě.
Může se stát i to, že se dítě snaží normálně fungovat, s velkým sebezapřením se připraví na testy a na vysvědčení dostane poměrně dobré známky, byť tedy vysvědčení teď podle mě nemá valnou hodnotu. A potom v rámci nějakého sebezáchovného hnutí mysli neodevzdá úkoly, dostane pětku – a rodič mu za trest zabaví počítač a ani mu třeba neřekne, kdy mu ho vrátí. Tak co tomu dítěti zbývá? Asi ležet v posteli a čumět do stropu? Právě přišlo o to jediné, co mu ještě může způsobit nějakou radost… i když ani to už děti často nebaví, protože se zase jenom koukají do monitoru. Ale aspoň mají kontakt s kamarády, kteří hrají stejnou hru – a i tohle se jim vezme.
Proto myslím, že by rodiče teď měli všechno brát s velkou rezervou. Místo nadávání a trestání spíš hodně přemýšlet o tom, co by mohlo přinést pozitivní zážitky, a soustředit se na to, z čeho můžou mít děti jakoukoli radost. To by teď měla být priorita. Nějak to doklepat, než se vrátí do škol, ale nezdemolovat je. Nemít doma nešťastné dítě.
Ono to totiž není tak, že jenom nemá dobrou náladu – nešťastné dítě je v podstatě nemocné. A tím pádem i ohrožené na svém růstu a vývoji, a to i tělesně, protože stres se v těle projeví okamžitě. Takže bych to bral opravdu vážně.
Velmi často se na tohle ale nebere ohled, a tak děti běžně dostávají pětky za neodevzdané úkoly. Naštěstí to tak není všude, ale leckde ano.
Jasně. Bohužel jsou i hloupí učitelé, a řekl bych i zlí, neempatičtí. Kdo jiný než rodič by to pak měl vzít s rezervou, pokud možno i s humorem? Představte si desetiletého kluka, který se na dálku učí s abstraktní učitelkou, pak dělá abstraktní úkol ze zeměpisu a odevzdá ho o minutu později, než měl. A učitelka mu za to dá pětku. Co si z toho ten kluk asi odnese?
V takové situaci by měli nastoupit rodiče a říct – prosím tě, nic si z toho nedělej, vykašli se na to. To je to nejlepší, co můžou udělat. Ale jsou i rodiče, kteří to berou vážně, a ještě dítěti vynadají.
Znám adolescenty, kteří jsou už velmi depresivní, protože nemůžou hrát s kamarády fotbal, rodiče je nepustí ke kamarádům, protože mohou mít covid. Škola je od října distančně, a oni navíc přišli o všechny aktivity, ve kterých zažívali úspěch a rozvíjeli se. A za těchto okolností jim učitel dá třeba i pětku na vysvědčení, protože neodevzdali úkoly, a rodiče jim nadávají, vymýšlejí tresty a zákazy. V této situaci?! Co se těm dětem asi dá ještě omezit? To je přece absurdní!
Takže bych na rodiče apeloval – tohle je opravdu krizová situace a je třeba reagovat na ni krizově.
Měli by se rodiče v takovém případě s učitelem spojit a případně protestovat?
To určitě mohou. Jenže ono to nemá úplně dobré řešení, protože dítě ohodnocení a ocenění potřebuje. Když řeknete: „To nevadí, že jsi dostal pětku“, dítě si sice oddychne, že se nezlobíte, ale pořád má potřebu v něčem vyniknout. Pořád je ale lepší vzít to takhle než z toho dělat problém.
Samozřejmě chápu, že je to náročné i pro učitele, protože musí děti zaujmout, a to je pro bez živé interakce velmi těžké. Ono to leckdy není jen tak ani i ve škole. Ale myslím, že je velká chyba dávat teď dětem pětky na vysvědčení, zvlášť pokud se započítává u přijímaček. Což je taky chyba – tohle je špatně nastavené.
Jako rodič můžu s dítětem pracovat tak, aby vědělo, že je tahle situace něco výjimečného, že je to nějaké neštěstí, které nás potkalo. A jestli se kvůli tomu sníží šance uspět u přijímaček, tak se holt neudělají, nebo se udělají jindy.
Ze všeho nejdůležitější je, aby si děti o sobě nezačaly fakt myslet, že jsou hloupé, a přestaly si věřit. Představte si, že se za pár týdnů vrátí do třídy a jejich sebevědomí bude na nule. A to se bude kombinovat s tím, že učitelé se nebudou orientovat v tom, kdo co umí a neumí, nikdo nebude nic moc vědět. Část dětí se pak může zhoupnout do toho, že si úplně přestanou věřit, a to je může nasměrovat jiným, špatným směrem.
Jak vlastně děti připravit na návrat do škol?
Především by měl někdo připravit učitele na to, aby si představili psychický stav dětí poté, co se skoro rok téměř s nikým neviděly. Slýchám i to, že když se v prosinci chodilo do školy na střídačku, děti ten týden dostávaly samé testy. K čemu to je? Přece ty děti nebudu stresovat, ale budu je motivovat, aby ve škole byly rády! Těšíme se ze sebe, zase se poznáváme, znovu si vytváříme vztahy.
Velmi bych se přimlouval za to, aby se až do letních prázdnin jelo v takovém režimu, aby děti měly ve škole hlavně dobrý pocit. Aby se řeklo – to byl výjimečný, blbý rok, nebudeme z toho dlouhodobě nic vyvozovat. Aby to takhle i zaznělo. Nemělo by se to brát příliš vážně. Už i tak si myslím, že se škola někdy bere příliš vážně.
Víc než kdy jindy bude důležitý individuální přístup. Když mám dítě, které online škola nebavila a třeba i dostalo horší známky, začnu stavět na tom, co ho baví nebo rozvíjí. Je to jednoduché: pokud škola není schopná moje dítě ocenit, budu v něm cíleně rozvíjet jiné talenty a zájmy. Jestliže chodilo na balet nebo fotbal a teď nemohlo, udržuju průběžně kontakt a co nejdřív na to navážu.
Ani tady by ale děti po návratu neměly být pod tlakem výsledků. Jde spíš o to, abychom je získali zpátky a aby se zase měly na co těšit.
A pak si říct – no, to bylo takové dobrodružné, hodně virtuální. Něco jsme se naučili, něco jsme zapomněli, tak uvidíme, jak na tom jsme. Když si dáme test, vůbec nejde o to, jestli je někdo „dobrý“, nebo „špatný“, ale spíš o celkové zmapování.
Takže doporučujete začít zvolna a děti – a vlastně i učitele – spíš uklidňovat…
Jistě. Rodiče by dětem měli i říct, že učitelé mají sami strach, co si kdo zapamatoval a jak to teď celé bude. Když to budeme brát trochu jako hru – teď budeme poznávat, jak na tom vlastně jsme –, může se i tohle náročné mezidobí zúročit jako zajímavá zkušenost.
Stránky MUDr. Petera Pötheho: http://www.dr-pothe.com/