Mezera v praktickém vzdělávání na učebních oborech je po roce uzavřených škol obrovská. Irena Jonová, ředitelka Střední školy železniční, technická a služeb v Šumperku, má proto o letošní absolventy obavy: Když přijde krize, budou první, kdo ztratí práci. A drží jim palce. Mnoho z nich ji během pandemie mile překvapilo.
Text: Jaroslav Martínek
V pondělí 26. dubna jste mohli obnovit aspoň praktickou výuku. Jak probíhá?
Hned v pondělí jsem navštívila čtyři střediska, kde byli jak prváci, tak třeťáci. Na třeťácích je vidět, že už jsou to z větší části rozumní, téměř dospělí lidé. Říkali mi, jak se těšili na praxi. Teorii by i oželeli, ale na praxi se těšili, zejména proto, že mají obavu ze závěrečných zkoušek. Přiznávali, že si těžko vybavují některé operace, ale jelikož chodívali na individuální konzultace, zas tak velký hendikep by mít neměli.
Závěrečné zkoušky se blíží. Můžete pro studenty v této fázi ještě něco udělat?
Čtrnáct dní budeme mít jenom odborný výcvik, teorii jsme potlačili. Bereme to jako přípravu na závěrečné zkoušky. Učitelé odborného výcviku říkají, že kluci budou v základních dovednostech připravení. Snaží se do nich ale natlačit potřebu dalšího vzdělávání. Je totiž jasné, že je budoucí zaměstnavatel bude muset spoustu věcí doučit.
Takže jde opravdu jen o to, aby prošli zkouškami?
Přesně. To, co ztratili během roku distanční výuky, už nedoženou. Takže skutečně jde o cílenou přípravu na zkoušky, doplněnou o snahu vštípit jim, že to povolání bohužel neovládají a že s tím zaměstnavatelé budou srozumění. Zároveň mám ale obavu, že přijde krize a první, kdo budou na řadě při propouštění, budou právě tito nedovzdělaní absolventi.
Dá se s tím něco dělat?
V této situaci těžko. Cesta určitě nevede přes prodlužování školního roku. Absolutně nesouhlasím s tím, aby se školní rok protahoval do července nebo srpna. Ta děcka toho mají plné zuby. Oni chtějí jít do práce, potřebují to. Většina našich žáků se rekrutuje ze sociálně slabšího prostředí. Je to i regionem. Ty děti potřebují vydělávat, pomoci rodině, případně se postavit na vlastní nohy a rodinu naopak opustit. Prodlužování vůbec nic neřeší.
Co distanční výuka? Třeba budoucího zedníka si na ní moc neumím představit.
Naši zedníci chodili se svým mistrem po fuškách. V tomhle budu otevřená. Nikdo jim nezakázal praxi u zaměstnavatelů, nikdo jim nezakázal ani práci. Mistr se jim věnoval, měl nějaký rozestavěný dům a hoši ho dokončovali. Včera jsem ten třetí ročník viděla, pracovali na chodbě. Nahazovali zeď a šlo jim to. Mistr je chválil – bylo vidět, že ten rok neseděli se založenýma rukama, ale že dělali. Často se to tedy vyřešilo individuálně. Sice to bylo pololegální, ale zakázat jsme jim to nemohla.
Týkalo se to více oborů?
Především zedníků. Ale vím, že i někteří obráběči kovů byli ve firmách, kam původně chodili na praxi. Podepsali s nimi smlouvu a pracovali tam. Nadnárodní podniky se obávaly, měly jiná doporučení. Šlo tedy spíš o menší rodinné firmy, které práci našich dětí potřebovaly.
Na webu školy uvádíte partnerské firmy. Máte s nimi nějakou dohodu, že nad letošními absolventy přimhouří oči a potřebné dovednosti je prostě doučí?
Toto už jde mimo školu. Ale vzhledem k tomu, že náš region je menší a že s těmi společnostmi máme intenzivní vztah, víme, že si zaměstnavatelé uvědomují, že ztráta roku praktické výuky je obrovská. Pokud budou moci, energii do dětí vloží. Jak jsem ale už říkala, pokud přijde krize, půjde sociální cítění stranou a tyto děti to odskáčou jako první.
Mluvila jste o individuálních konzultacích. Kolik dětí se do nich zapojilo?
Osmdesát procent. To vím přesně od pana zástupce, který mi má předat statistiku. Účastnili se jich opakovaně. Obava ze závěrečných zkoušek, a tím pádem i motivace byla velká. Když jsme v pondělí obcházeli střediska, většina žáků byla ve škole. Na druhé straně: ti nejvíce ohrožení byli pozváni i s rodiči ke mně na pohovor. Bylo jich osmnáct z třetího ročníku. Přišel jen jeden chlapec s maminkou.
Co s nimi?
Těm osmnácti bylo nabídnuto opakování třetího ročníku. Čekám na to, jestli se ministerstvo vzpamatuje, protože toto opakování může ředitel nabídnout, aniž by žák dostal nedostatečnou, jenom třeťákům. Tvrdilo se, že to bude umožněno plošně, zatím to ale nikdo neřeší. Říkali mi, že to leží na stole, ale to tvrdili už před měsícem. Máme vyčleněný i podobný počet žáků z druhého ročníku. I ty jsme schopní nechat opakovat.
Nejvíc vás logicky pálí poslední ročníky. Co ale ty nižší? Dá se to, co žáci ztratili, nějak dohnat?
Bude to těžké. Pořád říkám kolegům, že to, v čem žijeme, není krize. Ta teprve přijde. Všechny emoce a vše, co se za rok nastřádalo, teprve vytryskne, až se v plném počtu ocitneme ve škole. Teď si učitelé stěžují, že jsou děcka agresivní, arogantní. Stěžují si na to i jejich rodiče. Děcka jsou plná pubertální nevybouřenosti a v uzavřené společnosti ani nemají možnost to ventilovat.
Nečekám, že příští rok bude příjemný. Naopak. Budeme muset dohánět i praxi. Bude potřeba více individuálních nebo skupinových konzultací, než jsme byli dosud zvyklí. Už třeba stoprocentně víme, že nebudeme posílat žáky k zaměstnavatelům hned ve druhém pololetí druhého ročníku, ale budeme si je nechávat na střediscích, abychom je doučili. Bude to tedy ztráta i pro firmy.
Jak jste se v průběhu roku vypořádávala se zmatky a nejistotou, které celý pandemický rok doprovázely, ať už jde o praxe, zkoušky, nebo třeba maturity?
Musela jsem být tou, která drží vlajku. Co jsem řekla, to platilo. Snažila jsem se nad každým rozhodnutím opravdu uvažovat, klidně celou noc. Probírala jsem různé varianty, ty jsem pak přednesla zástupcům a teprve potom jsme je vypustili do světa. Všechno muselo sednout s prominutím jako zadek na hrnec. Neměním svá rozhodnutí podle toho, že se jednomu nelíbí a druhý by to chtěl řešit jinak. Měla jsem rozhodující slovo a přes to nejel vlak.
Možná to bylo z mé strany hodně vůdcovské, ale myslím, že v tu chvíli to čekali kolegové, rodiče i žáci. Nejistota byla velká a rozmělnění pokynů ze strany státu bylo natolik obrovské, že se toho všichni rádi chytali. Jsem ráda, že se mi to podařilo udržet a kolegové má řešení přijali. I při šetření školní inspekce se ukázalo, že vše bylo v pořádku a ve prospěch vzdělávání. Děti byly na prvním místě.
Co vás štvalo nejvíc?
Toho bylo! Třeba ty manipulace těsně před maturitou. Děti se mě chodí ptát, jak to bude. Říkám jim, ať to nečtou, že jedeme tak, jak jsme si řekli. A ať se tím nenechají rozhodit. Politici si při podobných úvahách asi neuvědomují, že ta děcka tím opravdu rozhodí.
Ale jak říkám, bylo toho víc. Strašně mě třeba mrzelo, že si ministerstvo školství až v pondělí vzpomnělo, že v neděli byl Den učitelů. Svým kolegům jsem poslala přání, z FKSP jsme nakoupili vitaminové balíčky. Nejen pro učitele, ale pro všechny zaměstnance školy. Nějaké poděkování přece musí přijít! Metoda cukru a biče je staletími ověřená a funguje. Ne že nás pořád budou tlačit jako vagony na kolejích stále dopředu.
Když se ohlédnete za pandemickým rokem, je něco, co vám dal, a naopak vzal?
Nevzal mi energii, ale dal mi nějaká kila navíc. S tím jsem nespokojená. Dal mi možnost více nahlédnout do myšlení kolegů. Bohužel se někteří kolegové projevili jako sobci a situace na ně zapůsobila natolik, že se změnil jejich charakter. Myslela jsem si, že je znám a vím, jak se chovají a proč, a tak mě změna chování u některých nemile překvapila.
Mile mě překvapili někteří žáci, kteří se k tomu postavili jako dospělí lidé a snažili se srovnat si priority. Nakonec to vypadá, že ta doba měla především přínos. Může to působit divně, ale školství nebylo postižené na mzdách. Jistota tady byla.
Jen se teď obávám, jak to bude, až se vrátí plný život. Co všechno se projeví, až se děti vrátí do škol. Pak vám budu schopná říct, co mi korona vzala.
Zhoršil se dětem při distanční výuce průměr?
Vzhledem k tomu, že musíme zachránit každého, se průměry moc nehoršily. V minulém školním roce jsme museli dát známky všem. Nikdo nemohl propadnout. V letošním roce jsme zintenzivnili podporu žákům. Školní poradenské pracoviště opravdu s každým probírá jeho situaci. Nárůst propadlíků tedy nebude. Kdo byl problematický předtím, je problematický i při distanční výuce.
Ty, na které to dolehlo, jsme dokázali „vyléčit“, protože jsme dali k dispozici asi třicet notebooků, nakoupili jsme desítky připojení. O sociálně slabé jsme se postarali i tak, že jsme je naučili, jak s notebookem pracovat. Děcka máme podchycená, až na těch osmnáct. Ti ale měli problémy i předtím.
Jak u vás probíhá testování žáků?
Vše proběhlo, za týden jsme měli jednoho pozitivního žáka. Kromě toho jsme se museli věnovat proškolení v bezpečnosti. Samozřejmě jsme tím ztratili spoustu času. Děti ale měly radost, že se konečně vidí. Takže: Zvládli jsme to, ale trvalo to. A dalo nám to zabrat.
Jak jste na tom s proočkováním pedagogů?
88 ze 103 zaměstnanců, kteří měli zájem, je očkovaných. Šedesát procent už má i druhou dávku. V podtextu vyjádření ministerstva školství bylo, že ředitel má vybírat, koho očkovat. Ale já přece nejsem Prymula, nebudu vybírat, kdo má dostat vakcínu, a kdo ne! Kdo chtěl kód, ten ho dostal. Takže první dávku mají za sebou i ti nejmladší kolegové, kterým je do třiceti let.
Čtěte také: Jak to vidí žáci střední odborné školy?
Střední škola železniční, technická a služeb vznikla v roce 2014 sloučením Střední odborné školy a Středního odborného učiliště se Střední školou železniční a stavební v Šumperku. Celkem 25 nematuritních, maturitních i nadstavbových oborů studuje přibližně 660 žáků. O ně se stará celkem 80 pedagogů a 23 nepedagogických pracovníků. Škola má poměrně velkou spádovou oblast, studují na ní děti z Jesenicka, Orlickoústecka, Uničovska i Zábřežska. Spolupráci má střední škola navázanou s celkem 25 firmami v okolí, na webových stránkách uvádí 90% úspěšnost absolventů při závěrečných zkouškách.