Je 17. květen a moje děti jsou ve škole – obě! Neuvěřitelné! Počítám, kdy se něco takového stalo naposledy, a vychází mi z toho… první polovina října.
Simona Martínková Racková
No opravdu to tak je: dcera chodí do sedmé třídy, syn do sekundy na gymnáziu (ano, jsou to dvojčata), a během těch dvou křehkých záchvěvů rotační výuky to neomylně měli na střídačku. U dětí, které se od narození doplňují do té míry, že jedno jí zásadně žloutek a druhé bílek, to člověka, pravda, zase tolik nezaskočí. Víc by mě překvapilo, kdyby jim to vycházelo stejně.
Takže sedm měsíců doma. Sedm měsíců spolu, dva home officy, dvě „distančky“. Co jsme za tu dobu zvládli? Tak největší úspěch je už jen to, že jsme pořád spolu, a leckdy i rádi 😊 což je rovno zázraku, zvlášť při kombinaci dvojí puberta + extrovertní maminka, dlouhodobě bez přísunu kulturních a vůbec společenských akcí. A k tomu jako bonus příprava k přijímačkám na šestileté gymnázium, taktéž dálková a taktéž v režii rodičů.
Naštěstí na tuhle nálož nejsem sama – tím větší respekt ovšem cítím vůči všem mámám a tátům, kteří tenhle šílený (více než) rok zvládali sólo. Proč na ně situace dopadla zvlášť těžce, jsme probíraly mj. v rozhovoru s Norou Fridrichovou, která samoživitele dlouhodobě podporuje.
Co bylo pro mě osobně nejtěžší? Zcela jednoznačně – psychický nápor spojený se samotnou koronakrizí, celospolečenskou situací (jak říkají moje děti: sad story), a samozřejmě s dvojí distanční výukou. Takhle – samotná „distančka“ by poté, co na tom školy fakt zamakaly (za to jim patří dík a též respekt!), možná nemusela být zase takový problém. Ale ještě k tomu vzít dětem na víc než rok prakticky všechny zájmy, záliby, sporty, kroužky, a hlavně možnost úplně normálně se setkávat, to je opravdu trochu moc – dobře na to poukazuje dětská psycholožka Tereza Beníšková v našem nedávném rozhovoru. Stejně jako jiní odborníci také říká, že následky a důsledky zatím neumíme úplně odhadnout. Jisté je jen jediné – že budou. Respektive už jsou, a ještě se budou postupně vynořovat.
Jasně, není důvod vidět všechno černě, to člověku jen zbytečně ubírá síly. Taky ale úplně není důvod slavit – nezapomínejme, že studenti středních škol se ještě pořád učí doma, a pro vysokoškoláky je to tak trochu s křížkem po semestru.
Každopádně – online magazín Velká přestávka tu pro vás bude i dál. Máme spoustu plánů, témat, inspirace a chuti psát o všem, co těší i trápí rodiče, děti, studenty, ale samozřejmě i učitele. Věříme, že to, co děláme, má smysl – ostatně třeba článek https://www.velka-prestavka.cz/2021/04/28/za-neodevzdany-ukol-nemuze-nikdo-dostat-petku/ má už přes 10 000 přečtení.
Pokud se k nám chcete přidat, napište nám na kabinet@velka-prestavka.cz. Takhle to udělali třeba na Střední škole železniční, technické a služeb v Šumperku – rovnou nám poslali článek o tom, jak to vidí jejich žáci, a nakonec z toho ještě byl prima rozhovor s tamní osvícenou paní ředitelkou. A protože jsme stále dobrovolnický projekt, budeme rádi za jakýkoli finanční příspěvek.
Mimochodem, děkujeme za krásné zmínky a rozhovory o Velké přestávce v časopisech Naše rodina, Heroine, Marianne, Žena a život a také v aktuálním vydání časopisu Rodina a škola (5/2021).
Ale stejně je dneska něco… prostě divně. Poprvé po sedmi měsících jsem napsala souvislý text, aniž by mě uprostřed věty vytrhla hláška typu „ta španělština, to zas bylo!“, „drž mi palce s tím wolframem!“, „teď budeme mít call, jo?“, případně výzva hodná pokročilé food manažerky – to když vám uprostřed práce blikne na whatsappu zpráva „Mami, uděláš mi pls jahod. šejka? Na 10:25?“ s dodatkem: „A přineseš mi ho nahoru?“. Nejlepší bývaly čtvrtky, protože to má syn odpoledku a celorodinný oběd se musí vtěsnat do skuliny mezi 13:20 a 13:40, přičemž – jak už doma všichni dávno víme – paní profesorka obvykle přetáhne hodinu, takže mezi 13:27 a… nene, po tomhle se mi přece nemůže stejskat!