Proč to tak je, jaké hodnocení je naopak v pořádku a jak je to v distančních časech s tzv. neomluvenými hodinami? Zeptali jsme se na to Mgr. Michaely Veselé, odbornice na právo ve škole a lektorky občanského sdružení Společně k bezpečí. Brzy očekávejte i velký rozhovor s Michaelou Veselou.
Text: Simona Martínková Racková Foto: Markéta Maki Pištěková
Je běžná praxe, že učitelé dávají pětky za neodevzdané úkoly, respektive za úkoly odevzdané později, někdy i o pár minut. Je to v pořádku?
Samozřejmě není. Za neodevzdaný úkol nemůže nikdy nikdo dostat pětku. To je prostě nesmysl. I kdyby měl učitel ve svých vlastních pravidlech uvedeno, že kdo neodevzdá úkol, má pětku, je to stejná pitomost, jako kdybyste si udělala smlouvu se sousedem, že kdykoli ho to napadne, může vás vykrást. To by totiž byla smlouva mimo zákon, a to nelze. Soused krást nesmí, a nemůže se tudíž ohánět tím, že tady paní mu to dovolila.
Je to jednoduché – když někdo něco neodevzdá, tak to není. A když něco není, nemůžete to hodnotit. Když to vysvětluju na seminářích s učiteli, popisuju to na tomhle příkladu: jestliže se někdo opije a je mu blbě, tak je mu blbě v úrovni 1 až 5. Ale tomu, kdo se si žádný alkohol nedal, zkrátka nemůže být blbě.
Kdo nic neodevzdá, ten tím pádem nemůže mít pětku, ale má N – „neodevzdáno“ nebo „nehodnocen“. A tady se dostáváme k důležité věci: škola by měla mít nastaveno, kolik toho má žák odevzdat, aby to v základní rovině odpovídalo představě školy o povinnosti, kterou má žák v současné době plnit, a to je – nějak se vzdělávat. Nějak! A tohle – nějak se vzdělávat v základní úrovni – by škola měla definovat, jasně a transparentně. To se ale bohužel neděje.
Jak je tedy možné, že je to tolik rozšířené? Začaly si školy v dnešních těžkých časech pionýrsky vymýšlet vlastní pravidla – anebo učitelé ani sami nevědí, že toto nelze?
Možností je několik. První varianta je, že učitel takto postupuje i v docházkové denní formě: když neodevzdáš úkol, hodnotím to jako pět. Druhá varianta je, že to začal dělat až teď, v distančním způsobu vzdělávání. Buď se domnívá, že tím děti motivuje – s tím se při školeních pedagogů opravdu setkávám –, nebo tím tepe nešvary: Ty ohyzdo, ty jsi neodevzdal úkol – a nastává velice složitá interpretace toho, co všechno mi tím dítě řeklo: že si neváží mojí práce, že doma nic nedělá… Člověk se nestačí divit, co všechno je někdo schopný vyvodit z jednoho neodevzdaného úkolu.
A třetí možnost je ta, že to ta konkrétní škola má tímhle, nebojím se říct fašistickým způsobem zakotvené – zákon nezákon, práva nepráva, my to tak budeme dělat. Protože si myslíme, že každá cesta, i špatná, vede k dobrému cíli, podle hesla „účel světí prostředky“. Já tě prostě donutím – v tomto případě odevzdávat úkoly –, a ještě mi za to všichni poděkujete!
Je to ovšem právně vadné – je to chyba. Vždycky ovšem bude část rodičů, kteří jsou taky tohoto smýšlení – jen jim dejte co proto! A když náš Bedříšek musel úkol odevzdat, tak ať Lída odevzdá dvakrát!
Jak moc, respektive kdy do toho má zasahovat rodič?
Záleží na tom, kolik je dítěti. Třeba na druhém stupni už očekáváte, že si část agendy vyřídí samo. „Násilím“ zasahovat do jeho věcí, pokud to nechce, je v tomto věku poněkud nešťastné. Můžete ale udělat to, že se dítěte budete průběžně ptát, co se ve škole odehrává a jestli něco vnímá jako divné. Pokud ano, ale přesto nechce, abych s tím něco dělala, tak bych se do toho asi stejně vložila – dokud je dítě na základce. Jakmile je to student střední školy, je starší patnácti let, už si to může právně vyřídit sám. Tam bych tedy vyčkala, jak se k tomu ve škole postaví, a sundala bych je, až kdyby se chovali zhůvěřile. Ale na základce je to pořád děcko.
Moje doporučení tedy zní – monitorujte si to, kontrolujte to, a jakmile vidíte, že je dítě hodnoceno známkou za něco, co se vůbec nestalo, a je zřejmé, že to dítě už nedokáže s učitelem komunikovat, vložte se do toho a napište učiteli něco ve smyslu: „Moje dítě bylo v průběhu tohoto období hodnoceno z tady těch věcí za to, co neodevzdalo. Hodnocení za něco, co neodevzdalo, známkou 5 je právně vadné, změňte hodnocení na N.“
Když to učitel neudělá, oficiálně se obraťte na ředitele školy s tímtéž: Je to právně vadné hodnocení, opravte to. Moje dítě s učitelem komunikovalo, já jsem s učitelem komunikoval, výsledek je nic, tak s tím vy, řediteli, něco udělejte. Mám tu zkušenost, že když máte shromážděn důkazní materiál a nechováte se agresivně, ale jen věcně a jasně popíšete, co se stalo, tak ředitel zasáhne.
V tu chvíli už má totiž mandát, aby do toho vstoupil. Do té doby ne, v naší zemi jsou učitelé dost autonomní a ředitel často ani neví, že se toto děje. Ani to vědět nemůže, zvlášť když má ve škole třeba šedesát pedagogů.
A co když nepomůže ani intervence u ředitele?
Netvrdím, že v některých školách nesmrdí ryba od hlavy, na druhé straně – být ředitelem je dnes těžká práce. Pomalu každých deset minut jsou na vás navalovány povinnosti, se kterými nevíte, co máte dělat, a ani k tomu nemáte žádné nástroje. Ale ti nejlepší – nejkvalifikovanější, nejobratnější jak sociálně, tak právně a manažersky – pořád drží a zlatem je platit!
Pokud ovšem ředitel nekoná, můžete zvážit, jestli se obrátit na Českou školní inspekci. To má význam za předpokladu, že je dítě tím hodnocením vnitřně poškozené. Tak to ale není vždycky. Někdy to dítě zpracuje dost plasticky, řekne vám – vždyť je blbá, já se tím nebudu zabývat. A je to. Pak je asi zbytečné roztáčet nějaké kolo. Ovšem pokud to dítě vnímá jako nespravedlnost, a navíc jde třeba o vysvědčení, které má význam pro vstup na střední školu, pak má cenu bojovat.
Jak v takovém případě postupovat?
Pokud má dítě na vysvědčení hodnocení, které podle něj i podle vás neodpovídá reálnému stavu, je potřeba využít zákonnou lhůtu do tří dnů od vydání vysvědčení a požádat ředitele o přezkum. Pozor – jakmile přešvihnete lhůtu, je to pasé.
Nemusíte udávat žádné důvody, prostě jenom napíšete, že nesouhlasíte s hodnocením. Stačí jedna věta. Ředitel musí v zákonné lhůtě stanovit náhradní termín, ve kterém bude žák hodnocen způsobem, který popisuje vyhláška. Pokud rodič nevěří, že bude zachována objektivita, požádá Českou školní inspekci, aby u toho byla přítomna.
Někdy se dává pětka „až“ za určitý počet N – třeba za pět „enek“…
To je sběratelská vášeň. Násobení nulou. Co na to učiteli říct? Pane, já nejsem velký počtář, ale přijde mi, že třikrát, a třeba i devadesátkrát nula je pořád nula. Ale hlavně – kritéria hodnocení by měla být stanovena předem, a to zcela jasně. Učitel má předem říct – pro to, aby byl žák v tomto pololetí hodnocen, musí mít z třiceti zadaných úkolů odevzdáno (třeba) deset. Má stanovit nejnižší hranici a žáci o tom musí vědět.
Další ožehavá záležitost jsou neomluvené hodiny. Jak to s nimi v distančních časech je? Stává se, že třeba jen vypadne spojení, a rodiče musí hned psát omluvenku, jinak je průšvih – když je toho víc, může hrozit i ředitelská důtka nebo dvojka z chování.
To je neporozumění ustanovení paragrafu 184a, podle kterého se momentálně vzdělává. Zákon říká, že když vypukne to, co vypuklo teď, má škola povinnost nějakým způsobem vzdělávat. Nějakým způsobem! A současně má žák povinnost se nějakým způsobem „toho něčeho“ účastnit.
Vzdělávání tím způsobem, že se vám učitel v přímém přenosu vysílá do obýváku a používá k tomu nástroje, které jsou vyvinuty pro konference a pracovní porady, tohoto tzv. onlinu se žádný žák v ČR určitě nemá povinnost účastnit. On nemá povinnost účastnit se vzdělávání – má povinnost se vzdělávat. A to, jestli se vzdělává, nebo nevzdělává, se nedá měřit podle toho, jestli si někde něco zapíná, nebo nezapíná.
Takže to není totéž jako povinná školní docházka?
To není. Ano, za běžných okolností má žák základní školy povinnou školní docházku a student střední školy má povinnost do školy řádně docházet. Jenže to má teď zakázáno. Stačí se podívat na paragraf 184a a je to jasné.
To, co máme teď, je de facto povinné vzdělávání, nikoli povinná docházka. Dostáváme se do úplně jiné situace! A to, jestli se žák vzdělává, nebo nevzdělává, nepoznám podle toho, jestli někde sedí, nebo nesedí, a kouká na mě, nebo nekouká. Vůbec na mě nemusí koukat, a přesto se vzdělává, a jiný na mě 45 minut kouká, a vůbec se nevzdělává. To můžu poznat pouze podle výstupů, podle toho, že dítě něco produkuje.
To dává smysl – jenže školy prezentují online výuku v reálném čase jako povinnou. A pak to končí tak, že spousta dětí třeba hraje během vyučování hry, ovšem formálně „jsou přítomny“. Ale nic jim to nedává, neudrží u online výuky pozornost, zvlášť když trvá mnoho hodin v kuse.
Povinné vysedávání u online hodin je taková státní kulišárna, rozumím tomu, proč to tak je, ale současně mi to připadá jako největší zvěrstvo. Loni na jaře tohle ustanovení ještě nebylo, bylo to volné. Část učitelů začala už tenkrát velmi efektivně produkovat e-learningové programy, které spočívají v tom, že si to můžete kdykoli pustit, jako film – což je něco úplně jiného a má to smysl. Někteří ta videa dělají na špičkové profesionální úrovni, až se nestačíte divit, kde se to naučili, protože ten nástroj je úplně nový.
Ale pak se tam v průběhu prázdnin dostala zmíněný paragraf 184a – bylo to schváleno ve stavu legislativní nouze a podle toho to vypadá. A v té době vystoupili někteří hujeři ze strany ředitelů, a těm to tedy extrémně zazlívám, a začali vykládat – my to dáme, online vyučování je snadné, jsme na to připraveni, všem to tady ukážeme! Přitom to je úplný nesmysl! Dálkový učitel je naprosto jiný typ pedagoga než učitel „nablízko“ a způsob vzdělávání na dálku je úplně jiná práce, to vidím i sama na sobě. Všechno se to musíme nejdřív naučit, úplně jinak a znovu. Takže vyprávět v srpnu, jak my to tady umíme?!
Bohužel právě tím se to legitimizovalo, a stát začal vykřikovat – o nic nejde, „jenom“ zavřeme školy a celé se to překlopí do tohoto vysílání. Já to hned od začátku takhle dehonestovala – jako vysílání se do obýváku.
Někteří přátelé tohoto přístupu oponovali, že je to úplně super, tak jsem jim říkala – uvidíte, jak super vám to bude připadat za čtyři měsíce. Takhle se totiž nevzdělává! Chybí tam lidský kontakt. Za chvíli budeš utahaný, a děti na tebe budou koukat jak na televizi, a navíc – nejsi profesionál. V televizi to aspoň má nějaké parametry, kdežto ty tam budeš něco krákat, a ani se neumíš učesat. A to se přesně stalo.
Stát sice vykládá, že je to úplně stejné, ale každý, kdo se toho chvíli účastní, vidí, že jestli to něco není, tak to rozhodně není stejné. Jaká myslíte, že je efektivita toho, když tam někdo blekotá, navíc v nesmyslný čas? Jak už jsem řekla, tohle není distanční vzdělávání, ale distanční způsob vzdělávání.
Skutečné distanční vzdělávání = e-learning, tedy předtočená výuková videa?
Ano, a musím říct, že celá řada škol to už umí. Natáčejí výuková videa a dítě si je může v příslušném týdnu pustit, kolikrát chce, a především kdy chce. Ne že teď je devět hodiny, takže máme matiku jako ve škole. Vždyť tomu dítěti se to třeba nehodí, třeba má táta nebo máma zrovna práci a potřebují notebook, vždyť je to jak v blázinci! Jak si vláda myslí, že mají lidé asi velké domy, kolik mají místností? Moje sestra má čtyři děti, jak to má dělat?
A hlavně je to zbytečné, protože to má minimální efektivitu. A především je to celé nesmysl, protože dítě opravdu nemá povinnost se toho účastnit. Je to jakýsi pokus ještě udržet to cepování – v osm hodin budeš nastoupený ve škole, a když to nejde, tak na sebe budeme v těch v osm koukat na dálku! Přitom je čím dál víc vidět, jak je to neefektivní a jak se tomu děti samy brání.
Naštěstí ne vždycky – někteří učitelé to dokážou udělat tak, že to ty děti fakt baví.
Přesně tak – nebrání se tomu jenom v případě, že jim to něco dává. Někteří učitelé to umějí, to je pravda, a navíc to dělají střídmě – jednou, maximálně dvakrát za týden. A ještě se s dětmi třeba domluví, kdy je to vhodné.
A jak tedy naložit s tím, že je účast „nepovinně povinná“?
Pokud vám tenhle systém nevyhovuje, je třeba, aby se zákonný zástupce jasně vyjádřil, že jeho dítě se připojovat nebude. Musí jasně říct – náš Karel se bude připojovat jenom někdy. Takhle to nepůjde, vzdělávejte ho jinak. Nepřistupovat na ten diktát, vymezit se. To platí obecně: Když někdo řekne „musíš“, tak hned namítnout – a kdes to vzal, že musím?
Zrovna tohle navíc může být i věc svědomí – ne každý rodič je zvědavý na to, aby mu digitalizace takhle masivně vstupovala do domácnosti. Řada rodičů s tím vůbec není srovnaná, nechtějí to a mají k tomu své důvody. Ostatně ani nemáme povinnost mít doma digitální technologie.
Vidíte na současné situaci i něco pozitivního?
Ale ano. Minimálně to, že v průběhu tohoto roku měli zákonní zástupci žáků jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí a třeba si i uvědomit, že způsob, kterým se vzděláváme, není kompatibilní s 21. stoletím. Děti to často doma neříkaly nebo jsme je neposlouchali – a teď to najednou vidíme sami.
Myslím, že by to mohlo zvednout vlnu angažovanosti rodičů. Že by mohly školské rady, což je spoluřídící orgán školy, aspoň částečně doznat obměny. Že by jejich členy už nebyly servilní typy, ale že by se do toho zapojily regionálně významné osobnosti z hlediska své dovednosti, tak jak je to obvyklé v západních zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí.
Členem školské rady by tedy byl třeba táta IT, kterého tahle oblast fakt zajímá, nebo máma právnička. V zemích, kde to tak funguje, totiž chápou, jak strašně důležité je podílet se na chodu školy a mít přehled o tom, co se tam děje. A nemohli by pustit školní řád, který by obsahoval jakékoli zhůvěřilosti.
Mgr. Michaela Veselá
Michaela Veselá vystudovala pedagogiku, má za sebou léta praxe v různých školských zařízeních: základní i střední škola, dům dětí a mládeže, ale také dětská psychiatrická léčebna. V současné době působí v občanském sdružení Společně k bezpečí, kde se zabývá vším, co souvisí s právním vědomím a se složitými situacemi, do nichž se škola z hlediska právní odpovědnosti dostává. „Řekněme, že se cíleně specializuji na situace: Co se má dělat, když se něco stane.“
Čtěte také:
Zpátky do školy – Jak to nepokazit?
Tajné triky domácích šprtů
Ředitelka Irena Jonová: „Děti mě překvapily svou vyspělostí“
„Svým žákům natáčím videa a spolupracovat můžou otevřeně“