S Norou Fridrichovou, šéfkou pořadu 168 hodin, jsme si povídaly o tom, jak coby máma vnímá online výuku a její důsledky – a jak současná situace doléhá na samoživitele, které Nora už několik let velmi aktivně podporuje.
Text: Simona Martínková Racková
Máš dvě malé dcery – jak teď zvládáte školu a všechno kolem?
Starší Dianka má tu smůlu, že je zrovna ve třetí třídě, takže už od října je na distanční výuce s krátkou možností jít do školy před Vánoci. Rovnou říkám, že z dlouhodobého hlediska tenhle režim považuju za nešťastný.
I když mají jen dvě online hodiny denně, pro osmi– nebo devítileté dítě není úplně snadné udržet pozornost. Rozhodně to nepřichází automaticky. Musíme dcerku hlídat a taky jí pomáhat s učivem. To pro nás není snadné, protože oba pracujeme.
Je to všeobecně náročné, a proto jsem hodně ráda, že se v posledních týdnech začíná mluvit o tom, že tenhle typ výuky opravdu nestačí. Začalo mi totiž připadat, že vláda to má odškrtnuté jako „vyřešené“, a o školách se po Vánocích úplně přestala zmiňovat.
Třetí třída je navíc určitý zlom, už se probírá poměrně těžká látka…
Přesně. Učí se násobení, dělení, vyjmenovaná slova nebo třeba převody jednotek. Zrovna u těch jsem narazila na to, že nejsem úplně zdatná ve vysvětlování látky. Pedagogický talent bohužel fakt nemám.
Uvažovala jsem i tom, jestli se nemáme poohlídnout po doučování, protože distanční výuka trvá už rok a pokles znalostí je evidentní. A to ani nemluvím o tom, že Diančina třída v září dostala novou paní učitelku, se kterou se děti ani nestihly pořádně seznámit a teď jsou s ní v kontaktu jenom na dálku.
Přesto si vůbec nechci stěžovat, protože pro dceru aspoň máme počítač a zvládáme se na distanční výuce vystřídat. A hlavně jsme dva, máme dvě výplaty a jen jednoho školáka.
Jsou ale i rodiny, které ještě pořád nejsou technologicky vybavené, anebo jsou maminka nebo tatínek na děti sami. To si tedy nedovedu ani představit, a už vůbec nedomýšlím, jaké penzum znalostí tyto děti asi mají. Tyhle rodiny jdou úplně na dřeň, rodiče jsou rádi, že se vůbec stihnou vyspat. Fakt nechápu, jak současnou situaci zvládají.
Jaký systém jste zavedli u vás doma, když oba pracujete na plný úvazek?
V rozumných mezích to kombinujeme s hlídáním. Vím, že to není doporučené, ale prostě nelze jinak. Musíme se nějak zařídit. Takže si navzájem hlídáme děti s kamarádkou, která je zdravotnice, tudíž taky nemůže zůstat doma. Ale je už naočkovaná a nás nebere jako riziko. Vytvořili jsme si minimalistický systém, díky kterému můžeme všichni fungovat.
Opakovaně se zmiňuješ o tom, že tě znepokojuje pokles znalostí u dětí. Máš pocit, že se učitelé málo snaží, nebo je to nevyhnutelný důsledek online výuky, která je už z principu méně podnětná?
Hlavně mám pocit, že se strašně projevily rozdíly v přístupu. Někteří se snaží a hledají způsoby, jak by to šlo, a jiní spíš důvody, proč to nejde. I někteří učitelé, kteří za standardních podmínek učí velmi dobře, teď jedou docela minimalisticky. Třeba ani nedávají úkoly – ne že by se to s nimi mělo přehánět –, ale i samotné vysvětlování látky nechávají z velké části na rodičích. A ti holt zaberou, pokud nechtějí, aby děti dostávaly čtyřky a pětky. Jenže ty jedničky a dvojky jsou pak vlastně známky rodičů…
Každopádně jsem přesvědčená o tom, že distanční výuka má dopad na míru znalostí – zcela jednoznačně. A to i tam, kde to doma funguje a rodiče se snaží, seč můžou.
I tak ale člověk občas něco přehlídne, a výsledkem je pětka za nesplněný úkol, kterou už nejde „opravit“ a regulérně se započítává do průměru. Co si o tomhle „distančním fenoménu“ myslíš?
Že to je špatně. Známky by měly být oceněním znalostí, a tohle je přece něco úplně jiného, s mírou znalostí to nijak nesouvisí. Není správné, když děti dostávají pětky za nesplněný úkol nebo třeba za to, že do školy nepřinesou sešit anebo nějakou pomůcku.
Vidím to úplně stejně a jsem ráda, že to konečně někdo řekl nahlas. Mladší dcera je ještě ve školce, že?
Ano, u té vyhlížím zápis, abych ho neprošvihla. Zatím to tedy vypadá, že bude jen online. Má se konat v dubnu, tedy už příští měsíc. Ale teď v březnu mají přijít vakcíny, tak věřím, že se to konečně pohne – a že to dobré je před námi. Bez vakcín asi nemáme šanci. A holt musíme ten měsíc ještě vydržet.
Už několik let pomáháš samoživitelům. Pro ty je současná situace pochopitelně ještě náročnější než pro úplné rodiny. Co vnímáš jako největší problém?
Když se zase zavřely školy i školky, tak samoživitelé znovu zůstali doma s dětmi jen s ošetřovačkou, která odpovídá 70 nebo 80 procentům platu. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale 70 procent je oproti 100 procentům dost rozdíl. Vláda to prezentovala jako obrovský úspěch, přitom pro spoustu lidí to znamená extrémní problém, protože je ohrozí sebemenší výpadek příjmů. Bylo by fér, aby rodiče na ošetřovačce dostávali plný plat.
Posílám třeba nákupy jednomu tatínkovi v Ostravě, který má tři malé děti a je na ně sám – naprostý borec. Aby s nimi mohl být doma, musel dát v práci výpověď. No a před Vánoci mu nepřišly dávky za listopad, protože to na úřadě „nestihli“. Já to chápu, všichni toho teď máme hodně. Ale co měl ten táta asi tak dělat? Navíc před Vánocemi?! To ani nechci domýšlet!
Pro stát je zpracování žádostí a posílání dávek jenom byrokratický mechanismus, časem to všechno doženou a pošlou. Ale pro lidi to v tom mezidobí znamená nejistotu, jestli vůbec budou mít zítra z čeho uvařit oběd. Je to extrémně nepříjemná situace a obrovský stres. A protože nevědí, kdy ty peníze přijdou, tak se zadlužují, berou si krátkodobé půjčky, a už to jede. Už se spirála roztáčí.
Pokud jde o nákupy, funguje tahle velmi praktická pomoc od začátku pandemie?
V nákupech samoživitelům jedu už rok, brzy budu mít výročí. Online nákupy pořizuju u dvou dodavatelů, kteří mi dávají výrazné slevy, a jsou to velikánské objednávky. Setkávám se s tím, že lidé pláčou radostí a dojetím, když jim nákup dorazí – zrovna včera se mi jedna maminka rozplakala do telefonu. Musím říct, že být byť i jen pasivním účastníkem smutného života samoživitelů je docela síla. Doba je teď fakt blbá a na ně to dopadá opravdu hodně.
Když mi do České televize přivezla česká firma BTL dvacet tisíc respirátorů, hned jsem s kolegou Jirkou Váňou připravila první stovku balíků – respirátory zabalené v krabičkách, šlo to rychle. Byl o ně extrémní zájem, a není divu.
Ministr Hamáček vyhlásil, že respirátor přece není problém, vždyť stojí jenom dvacet korun. Jenže tady se bavíme o respirátorech pro rodinu, která má na celý den rozpočet třeba stovku! Tři respirátory vyjdou na šedesát korun – to je víc než polovina rozpočtu té rodiny na den. Tenhle přístup považuju za výmluvný příklad nepochopení, jak na tom mnohé rodiny v Česku jsou.
Organizuješ i nákupy notebooků pro děti samoživitelů, aby se mohly vůbec zapojit do distanční výuky. Ještě pořád to trvá?
Pořád jo. T-Mobile v únoru poslal na tuhle sbírku dar přes tři miliony korun, a shodou okolností se týden nato zavřely i první a druhé třídy. Tím zase vyskočil počet rodin, které akutně potřebovaly notebook – jinak by opět vzrostl počet dětí, které zůstaly offline.
Jakým způsobem se můžou přihlásit další samoživitelé, kteří jsou v akutní nouzi?
Ideální je, když mají nějakého garanta. Nepřijímám žádosti „z ulice“, protože internet toho unese hodně a bohužel se opakovaně vyskytují případy lidí, kteří fakticky nárok nemají, nebo ani nejsou samoživiteli. Takže dnes už žádosti o pomoc přijímám jen přes garanta, který potvrdí potřebnost daru. V případě notebooků to můžou být učitelé, v případě nákupů ideálně pracovníci terénní organizace.
Kantoři mi píšou hodně – a kolikrát je to úplně dojemné. Někteří jsou tak obětaví, že pak dětem notebooky i zprovozní a zapojí.
Vím, že nákupy pro samoživitele objednáváš sama – všechno to tam osobně naklikáš. Jak to, prosím tě, všechno stíháš?
Zvykla jsem si. Už to dělám rok, de facto od začátku pandemie, a vím, že to mám ohraničené a že to jednou skončí. Vlastně se mi toho zase moc nezměnilo. Přestala jsem se večer koukat na televizi a číst knížky, místo toho klikám jídlo. Ale knížky pořád dostávám darem, takže už se mi jich v knihovně vrší hromada. Budu to pak muset dohnat.
Hodně lidí je na tom teď psychicky mizerně, ty jsi navíc blízko mnoha velmi těžkým osudům. Co ti pomáhá to zvládat, nehroutit se z toho?
Pro mě je vlastně klikání nákupů vysvobozením z deprese, která na mě padá, když si čtu e-maily o rodinách, jimž je mám objednat. Někdy mi z toho hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Nenápadných, tichých rodinných dramat se kolem nás teď odehrává veliké množství a musím říct, že kliknout jim kuře je pro mě vysvobozením, že můžu aspoň něco. Vlastně jsem lidem, kteří posílají peníze rodinám do mé sbírky, vděčná, že to můžu dělat. Protože jen na to koukat je dost hrůza.
Tahle situace už navíc trvá přes rok. Mnoho lidí deprimuje, že nevidí světlo na konci tunelu – alespoň částečný návrat k normálnímu životu. Kdy ho, myslíš, můžeme reálně očekávat?
Záleží na tom, jak rychle se zvládneme nechat naočkovat. Vlastně to vypadá, že bez vakcín je u nás světlo v tunelu v naprostém nedohlednu. A pak už se můžeme jen modlit, ať se neobjeví mutace, na které budou vakcíny krátké, abychom v této izolaci nemuseli žít dlouhé roky. Vím, že starý svět před covidem se už nevrátí. Ale budu se snažit znovu najít co nejvíc věcí z něj.
Co ti v současné době nejvíc chybí – a dala ti i něco dobrého?
Chybí mi asi právě všechno to, oč jsme přišli. Ale covid mi i mnoho dal. Hodně propojil naši rodinu. Nikdy předtím jsme spolu netrávili tolik času jako poslední měsíce a za to jsem této době vděčná. A taky si víc uvědomuju hodnotu vlastního zdraví i relativitu jistot, se kterými člověk počítá automaticky. Přitom o tom je celý život – že vše je mimořádně nejisté.