„Právě učím tercii, když šestiletý syn přiběhne s pláčem do kuchyně, mé nouzové ,pracovny‘, s tím, že si omylem vypnul videokonferenci. Už nikdy v životě neuvidí paní učitelku ani kamarády! Svou hodinu s omluvou přeruším, do konference synka znovu připojím. Pak ho vidím, jak na paní učitelku mává plyšákem. Chce jí něco říci, ale už neví, jak si zapnout mikrofon.“
Text a foto: Natálie Nera
My autorky často čelíme obvinění, že jsou naše díla autobiografická, nicméně tentokrát opravdu o svém životě mluvit budu. Je to strašně těžké, asi jako kdybych se nahá procházela po Václavském náměstí. Píšu o svém životě ve chvíli, kdy vláda opět zpřísnila opatření, kdy mé děti budou opět doma a sociální kontakt bude naprosto přerušen. A já upřímně nevím, jak to zase znova všichni zvládneme.
Začátek „téměř“ od konce
Podzim 2020. Školy jsou zavřené, včetně prvních a druhých tříd, obě děti (7 a 8 let, tj. přípravná a druhá třída) jsou doma. S manželem učíme angličtinu na gymnáziu (každý na jiném), takže náš den vypadá asi takto: vstát, donutit se všechny obléknout se, nasnídat se a vyčistit zuby. A pak hned nažhavit různá elektronická zařízení, na nichž budou pracovat děti i dospělí.
Právě učím tercii, když mladší, tehdy ještě šestiletý syn přiběhne s pláčem do kuchyně, mé nouzové „pracovny“, s tím, že si omylem vypnul videokonferenci, takže už nikdy v životě neuvidí paní učitelku ani kamarády. Svou hodinu s omluvou přeruším, do konference synka znovu připojím. Pak ho vidím, jak na paní učitelku mává plyšákem. Chce jí něco říci, ale už neví, jak si zapnout mikrofon.
V poledne rychle vařím oběd a v duchu pěju chválu na kuchařky ze školní jídelny. Jak mi chybíte! Vymýšlet dvě jídla denně pro dva velmi žravé kluky není žádná legrace. Pak povinné „venčení“ divé zvěře a po návratu úkoly, které manžel – Brit – prostě nemůže se starším synem dělat. Na podzim jich bylo opravdu hodně – každý den jsme se učili tři hodiny, a ani pak ještě často nebylo hotovo. Pak večeře, po ní moje práce a příprava na další lekce.
Časem zjišťuji, že starší syn se „chytře“ několikrát odpojil z hodin matematiky. Řeším to s učitelkou, látku musíme samozřejmě dohnat, ale v podstatě se mu nedivím. Jak si kdokoli může myslet, že druhák zvládne čtyři hodiny sedět u počítače a soustředit se na výuku?
Všechno je o to komplikovanější, že moje děti se češtinu teprve učí – narodily se v Británii a v Praze žijí teprve rok a půl. Pochopit látku na dálku bez jakékoli asistence je pro ně tudíž téměř nemožné. Já můžu synovi pomoci až po vlastních hodinách, což v praxi znamená, že se ve volném čase, který de facto nemám, učím Hejného metodu. Nakonec si s piktogramy myší a hus přece jen poradíme.
Přece nepropadne z prvouky!
Jazyková bariéra se negativně projevuje i v prvouce. Na podzim jsem s hrůzou zjistila, že druháci mají tři učebnice (gymnazisté si přitom vystačí s jedinou učebnicí biologie). Není nijak překvapivé, že synovi české názvy stromů a hub opravdu nelezou do hlavy. Je to jako biflovat se telefonní seznam. Koncem listopadu mu dokonce hrozí, že z prvouky propadne. Nakonec se se mnou na procházkách lesoparkem všechno naučí.
Výslovnost mu ale pořád dělá problémy, takže při on-line hodinách raději mlčí. Opakovaně ho musím uklidňovat, že opravdu není hloupý – nemusí se bát, všechno dožene svým tempem! Vskrytu se ale trápím tím, že můj syn bude mít sebevědomí na nule a nenávratně zničenou psychiku.
Na začátku prosince už jsem tak vyčerpaná, že kdykoli jsem si sednu na pohovku, usínám. Zároveň jsem se úzkostí začala budit třeba ve tři ráno, a s tím bohužel bojuju dodnes. Mám podvědomý strach, že zaspíme, a stresuje mě pomyšlení na tu horu věcí, které jsem nestihla…
Vánoční prázdniny jsem prospala celé a cítila se mírně osvěžená, což mě do týdne po návratu k online výuce naprosto přešlo. Baterky jsou prostě vybité. Nejen ty moje – vybité baterky má i můj manžel, děti a pochopitelně i studenti. Není kde brát. A to ještě nejsme ani v pololetí!
Zalézt do nory a nevylézat
A jak dopadla naše domácí „studijní“ sága? Zkrátím to – návštěva u školní psycholožky moc nepomohla. Momentálně jsou však oba synové ve škole šťastní a spokojení, ovšem další uzavření škol jejich vývoj nepochybně opět zbrzdí, včetně akvizice češtiny. Starší syn má sice mít od 1. března asistentku, netuším však, jak bude asistence na dálku probíhat.
Přiznávám si, že moje tělo chce jenom spát a vzpírá se jakékoli činnosti navíc. Když vláda 25. února oznámila, že se zavřou i první a druhé třídy, měla jsem chuť zalézt do hodně hluboké nory a pokud možno vylézt v nějakém paralelním vesmíru, kde lidé žijí normálně. Kde je naděje. Vydržím takto do léta? Nebo aspoň ty tři týdny?
Další články této autorky:
Cizí jazyky online: co dětem pomůže?
Jak pomoci dítěti s jazykem, který sami neumíte?
Jak se nezbláznit? Tipy učitelky a mámy