Kupodivu nejde o pozdě odevzdaný úkol či líného žáka, ale o jisté typy komentářů na sociálních sítích (ale i jinde). Které to jsou – a proč?
Text: Natálie Nera Foto: Markéta Maki Pištěková
- České školství je nejhorší na světě
Chápu tento výrok jako projev frustrace, kterou pociťujeme teď už úplně všichni. Dovoluji si navrhnout jiný scénář: české školství naopak prokázalo ohromnou odolnost i přes ruční granáty a nástražné miny shozené shora, kdy se ráno probudíte a nevíte, jak vaše práce bude vypadat odpoledne.
Měla jsem vymyšlený skvělý roční program pro všechny své skupiny (učím angličtinu na gymnáziu). Překopávala jsem ho šestkrát, zatímco jsem za pochodu musela učit, protože se podmínky neustále měnily. Do toho nastaly změny v maturitách – nejprve v listopadu a pak zase v březnu. Takže budou – nebudou, přijela – nepřijela, učesaná… už to pletu, to je přece jiný příběh.
2. Povýšení individuální zkušenosti na obecnou pravdu: Mám strašnou zkušenost s učitelem svého syna/své dcery = všichni učitelé jsou špatní.
Pandemická situace odhalila slabiny jednotlivých škol a učitelů, anebo naopak jejich sílu a invenčnost. Vaše kritika může být samozřejmě oprávněné, škola, kterou dítě navštěvuje, může být nedobrá. Ovšem jakákoli paušalizace je nebezpečná a zavádějící. Zrovna české školství navíc patří k nejvíce decentralizovaným systémům na světě. To v praxi znamená, co škola, to jiná zkušenost.
Vidím, jak moc se většina učitelů snaží, ale ne vždy se trefí, a ne vždy jejich styl výuky vyhovuje konkrétním studentům. Distanční výuka je náročná pro všechny zúčastněné. Někdy je rána mířená na pedagoga jen výrazem vyčerpání z bezprecedentních nároků na rodiče, kteří teď musejí být naprosto vším – a ono to prostě nejde…
Na svou výuku dostávám jak pozitivní, tak negativní ohlasy. Samozřejmě mám raději chválu. Učitelství je dávající profese a je frustrující odpracovat 65 i více hodin týdně a pak se dozvědět, že je všechno špatně. Faktem je, že se přes snahu vždy někomu znelíbíte, že nikdy nevyhovíte všem studentům či představám rodičů.
Co z toho plyne? Každému vyhovuje něco jiného, pokud je ovšem vaše individuální zkušenost a situace opravdu špatná, vaše dítě je nešťastné a nespokojené, pak doporučuji poohlédnout se po jiné škole.
3. Ať si učitelé vyberou prázdniny teď a učí místo toho v létě!
Tak tento nápad rovnou nazvu pravým jménem: Je to pitomost. Občas se s ním jako s tzv. rozumným řešením vytasí také nějaký politik. Ale jen při jemném škrábnutí pod povrch se objeví velké trhliny.
Co se stane, když si učitelé a žáci teď vyberou letní prázdniny – jenže v létě budeme v podobné situaci jako dnes, tudíž budeme stejně nuceni učit se v online režimu? Navíc jaká by to byla to dovolená, když nikam nemůžeme (ačkoli někteří i přes rizika a zákazy cestují a užívají si)? Budu dva měsíce nervózně zírat do stěn jako vězeň na Bezdězu, prohlubovat „ponorku“, kterou už všichni trpíme, a pak v pětatřicetistupňových vedrech jako správná údernice nastoupím? A pak co – v září nanovo?
Kolik myslíte, že by reálně po takovém režimu zbylo pedagogů? A kolik studentů?
Chápu, že si část veřejnosti může stále myslet, že si jen stoupneme před studenty a něco odříkáme, nicméně každá odučená hodina vyžaduje aspoň další hodinu přípravy. A to v dobách „mírových“! V dobách zákopové války, jako je ta covidová, si dobu přípravy přinejmenším zdvojnásobte.
The show must go on. Vydržím, že během práce musím zároveň řešit problémy svých vlastních dětí (mám dva malé syny), i to, že domov už dávno není přístavem odpočinku, ale místem nikdy nekončící práce – X-krát za den přepínám mezi kuchařkou, uklízečkou, pečovatelkou, mámou, náhradní učitelkou svých vlastních dětí a pedagogickým profesionálem.
Při představě, že bych měla tuto extrémní pracovní zátěž vydržet bez vyhlídky na letní dovolenou a odpočinek, však házím ručník do ringu.
Učitelé pracují od rána do večera, o víkendech a bez šance, že by se tak jako finančníci z londýnské City mohli po pěti letech coby rentiéři vzdálit na svou jachtu ve Středomoří.
Už teď je to na hraně. Mnozí z nás – když nás žáci nevidí – prožívají své krize a slabé chvilky, ale pak se oklepeme a jdeme zase učit, protože my si zhroucení prostě dovolit nemůžeme. Jsme tu přece pro své studenty! To, že pořád ještě učíme, je bezpochyby empirickým důkazem vítězství ducha nad hmotou.
Něco pozitivního na závěr? Chtěla bych nám všem pogratulovat: nám učitelům, asistentům, vychovatelům, nám rodičům. Před pár týdny se mí britští přátelé a známí na sociálních sítích poplácávali po ramenou, jací jsou borci, že zvládli distanční výuku šest neděl – jaké to bylo pekelné a k nevydržení! My jsme v této situaci více než rok.
Jsme prostě skvělí – a máme úžasné děti a studenty!
Další články gymnaziální profesorky Natálie Nery na webu Velká přestávka:
Začínáme číst anglicky
Otevřená zpověď učitelky a mámy
Cizí jazyky online: co dětem pomůže?
Jak pomoci dítěti s jazykem, který sami neumíte?
Jak se nezbláznit? Tipy učitelky a mámy