včera jsem Ti psala o svém vzteku a taky o tom všem negativním, co mezi námi bylo. Dnes bych to ráda napravila.
Text a foto: Marie Sommerová
Nechtěla bych, aby sis myslel, že mám vždycky schovanou nějakou křivdu v rukávu, aby na Tebe při každé příležitosti vylétávala jak mágovi holubi. Věřím, že jsi zvědavý, jak se tady mám, a já Ti o tom ráda napíšu.
Tak tedy – mám se tu velice dobře. Večer po příletu byl ale ještě náročný; už v letadle mě děsně bolela hlava. Po příletu jsem s jednou Egypťankou, zaměstnankyní letiště, řešila ty dolary, jak jsem Ti o nich psala, že jsem si je v Praze zapomněla vybrat.
Žena byla menšího vzrůstu, jako většina zdejších obyvatel s tmavou pletí, trochu baculatá a na hlavě měla šátek. Zpoza roušky na mě hleděly laskavé mateřské oči. Snažila se mi pomoct, ale neměla jak – bankomat vydával jen zdejší libry. To jsem zprvu nepoznala, když jsem se s přístrojem snažila prostřednictvím kreditní karty domluvit.
Jeden spolucestující, myslím Bělorus, si na rozdíl ode mě bez váhání vybral asi sto liber. Když si pak chtěl v autobuse, který nás vezl na hotel, koupit vodu, řidič nesl dost nelibě, že nevidí eura ani dolary. Ale to jsem přeskočila.
Když jsem celá ustaraná vyšla z letištní haly ven na vzduch, hned jsem delegátku zahrnula naléhavým dotazem a nemalou dávkou obav, co si teď počnu. Zasmála se a řekla, že eura jsou tu v posledních letech možná ještě oblíbenější než dolary. Kdybych to věděla, mohla jsem si odpustit tu příšernou migrénu!
Cesta do hotelu trvala jen třináct minut. Papírový pytlík zastrčený na zadní straně sedadla přede mnou jsem naštěstí nemusela použít, přestože se stal ústředním motivem mých představ: Jak rychle ho jsem schopná vytáhnout a rozbalit? Migrénu jsem zatím měla asi třikrát v životě, téhle dávám deset bodů z deseti…
Z recepce mě poslali rovnou do restaurace. Naše kufry seřadili před hotelem a vyzvali nás, ať jdeme dovnitř bez nich. Pochopila jsem, že zdejší černošský personál je zvyklý sloužit. Jako bych byla nějaký pán a oni otroci! No nesměj se, opravdu to tak působilo.
V restauraci jsme nebyla schopná nic pozřít, žaludek se mi protáčel jako při losování Sportky. Nechala jsem si nabrat na talíř vařené brambory a ještě něco, a po miniaturních dávkách jsem to soukala do úst. Jediné, co jsem dokázala dojíst, byla mandarinka.
Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale musela jsem jídlo nechat téměř netknuté. Spěchala jsem zpátky na recepci, abych už konečně mohla do svého pokoje. Za chvíli bylo vše vyřízeno, jen kufru jsem se nesměla ani dotknout – sebral ho zaměstnanec a já ho poslušně následovala nočními uličkami hotelového areálu.
Pokoj jsem rychle přelétla pohledem a hned jsem zamířila do sprchy, bolest hlavy a žaludku ale neustupovala. Vzala jsem si prášek a namazala si čelo a břicho krémem, kterému přisuzuju skoro zázračné účinky. Ten mi kůži ochladil a já konečně usnula.
***
No ale vidíš. Místo, abych Ti vyprávěla o zajímavých věcech, zase na Tebe hrnu samé nepříjemnosti. Tak teď už budu psát jen o hezkých věcech, slibuju!
Třeba včera večer. Večeřela jsem lasagne bolognese, byly vynikající, jako skoro všechno – saláty s dresinkem, ryba legendární chuti, bylinková rýže. Jediné, z čeho jsem ukousla stěží dvě sousta, byla hruška. Měla chuť limetky (nemám ráda limetku), citronu (v kombinaci s chutí limetky opravdu velmi vyhraněná hruška) a něčeho, co jsem nedokázala rozpoznat, ale upřímně řečeno, ani jsem neměla ty ambice.
Zatímco jsem večeřela, můj nejoblíbenější číšník (má krásné držení těla, široká ramena a pohled orla) si vzal djembe. Držel ho v podpaží a nejdřív do něj jen párkrát bouchnul dlaní. Ozval se krásný dutý perkusivní zvuk, který se nesl celou restaurační halou. Během okamžiku se kolem muže shromáždilo několik kolegů a v rytmizovaném proudu šli ven, na terasu.
Bubnování a černošský zpěv rázem proměnil atmosféru. Žádná hudba z reproduktoru (ať už příjemně swingová, nebo vlezle populární, kterou pouštějí v jídelně a u bazénů), ale pravá, nefalšovaná etnická – a doslova živočišná!
Semkli se kolem ženy, která večeřela na terase, a obklíčili ji. Vstala a i na dálku bylo vidět, jak září štěstím. Měla narozeniny. A mně v tu chvíli něco došlo. Jak jsem na to jen mohla zapomenout?
Hudba léčí! Všechno zlé se najednou vytratilo. Všechny mé obavy, starosti, těžké myšlenky. Bylo jen tady a teď – a bylo to vzrušující! Konečně jsem žila! Cítila jsem tep v žilách a horkost, která se mi usadila na tvářích. Pusa se sama protáhla do úsměvu a chtělo se mi tančit. Všechno bylo správně, nic špatného neexistovalo. Byla jsem tu jen já, hudba a její magie.
Najednou jsem zase milovala všechny lidi, tak vřele, jak jen dokážu. Každý mi byl bratrem a sestrou, nehledě na barvu pleti, národnost nebo přesvědčení. Rytmus a tóny se přetavily v hojivé vlákno, které procházelo celým mým tělem. Byla jsem zdravá a už nikdy to nemělo být jinak!
Pak hudba ustala. Číšníci se vrátili ke své práci. Když jsem potom šla na pokoj, cestou jsem zakopávala, protože jsem musela pořád pokukovat po hvězdné obloze. Jaké je to kouzlo, které dokáže i tak dumavého člověka, jako jsem já, dostat do extáze bez hranic a omezení? Víš, hudba a zpěv jsou pro člověka opravdu důležité. Taky tanec a umění vůbec. To všechno má obrovskou sílu, dává to životu smysl. Najednou mi bylo líto každého, kdo nic takového neprožívá.
Vím, že se bojíš té nákazy. Vím, že je teď důležité být opatrný. Ale nevím, nakolik jsi domyslel to, jak je živá hudba potřebná. Moje prababička říkávala: dobrá mysl – půl zdraví. Kdyby tak věděla, jak aktuální to jednou bude…
Stále mluvíš o očkování, o přeplněných nemocnicích a zdůrazňuješ, co všechno nesmíme, nebo co děláme špatně. Jenže nejen z jídla živ je člověk – a nejen léky může být uzdraven! I to tvůrčí v nás si zaslouží nakrmit! Prosím, zkus o tom přemýšlet. Třeba jen malinko. Kvůli mně; snad Ti za to přece jen stojím.
Právě jsem se koukla na hodiny, už je čas jít na oběd! Musím končit. Moc ráda se Ti zase ozvu, drahý Domove, a přemýšlej o tom, co jsem Ti napsala. Slibuješ?
Tvá M.
První dopis D. si můžete přečíst ZDE
