Milý D.

Cizí dopisy se nečtou – v tomhle případě ale můžete udělat výjimku. A čtěte až do konce.

Text: Marie Sommerová

Milý D.,

tak jsem zdárně dojela na místo a mám za sebou první den. Dnešek jsem strávila na balkoně četbou. Jediný pohyb, který jsem dělala, bylo střídavé přesunování židliček a stolku do stínu, nebo naopak na slunce, podle toho, čeho jsem zrovna měla dosyta. Takže jsem to tu stihla prozkoumat, jen co by se za nehet vešlo – uličky areálu, restauraci, hotelovou pláž a u ní dlouhé molo.

Schůdky na jeho konci vedou pod mořskou hladinu s koráli. Zašla jsem tam až navečer, se západem slunce. Foukal silný vítr a já na úplném konci seděla v osamocení a sledovala bouřlivou hladinu. Neboj, vzala jsem si svetr s kapucí, aby mě nechytlo ucho z průvanu.

Ta masa vody mi připadala podivuhodně těžká, měla jiný ráz než v Evropě. Chvíli jsem dumala nad tím proč, a pak jsem na to přišla. Vypadala jako z olova. A to se tomu moři říká Rudé! Jako by se roztavilo olovo a nebezpečně se rozlévalo do všech stran. (Když nad tím teď přemýšlím, jak těžké je vlastně olovo?) Pokud bych někdy uvěřila v bohy moře, tak právě tady. Rozhodně se vztekali, nezastírali agresi. Ačkoli nejsem žádný bůh, podobný vztek jsem měla v poslední době nesčetněkrát.

Chci Ti ale napsat, že se na Tebe vlastně nezlobím. Odjet jsem potřebovala tak jako tak. Však mě znáš, jsem holka s hlavou v oblacích, kterou je třeba jednou za čas vyvětrat. Jenže Ty jsi mi tu hlavu zavalil tolika povinnostmi, že jsem se v tom už začala ztrácet. Pořád na něco zapomínám, nejsem praktická. Ale ten vztek, o kterém Ti píšu, byl nahromaděný jako pára v papiňáku.

Víš, když člověku vezmeš zajetý řád, který si v posledních letech pracně vybudoval, zdeptá ho to. Děti doma na on-line výuce v příjmu, já doma na on-line výuce ve vysílání. A můj syn, dyslektik a dysgrafik, v kombinaci s novou učitelkou = katastrofa. Vím, že se snaží (tedy syn, u učitelky si nejsem tak jistá), ale copak to jde, když má výuku tohoto typu?

Tak si představ – ona od dětí nevyžaduje, aby měly zapnutou kameru (takže jsou tam pravidelně vidět pouze tváře dvou odvážných spolužáků). Jenže tím pádem ani nikoho z nich nevyvolává (samozřejmě kromě těch dvou třídních „mazánků“).

Byla jsem u toho, když se syn hlásil – pomocí nějakého tlačítka na Meets. Měl radost, že stíhá látku a zrovna i ví odpověď. Nedala mu slovo. Místo toho je věčně slyšet jen její samomluva při „výkladu“ látky, jako by to celé odněkud četla a samotnou ji to nezajímalo.

Do toho hromada úkolů v hromadě přijatých zpráv na bakalářských Komens. V té změti povinných příloh k tisku se už nevyznáme ani my rodiče. No, spíš my matky. A tak jsme si začaly psát na Whatsappu. Nikomu to neříkej, ale založily jsme si soukromou skupinu „Naše skvělá 5. A“. Myšleno ironicky, to jsi asi pochopil.

Ale ty ženy skvělé jsou! Přes den v práci, a navečer, při vaření večeře i zítřejšího oběda, vysvětlují probíranou látku, jak se dá. Mají to těžké, každá jinak – všechny jsme ale vysokoškolačky a nedokážeme se smířit s tím, že výuka je tak špatná.

Někdo by té učitelce měl připomenout odkaz Komenského, protože tak nezáživné hodiny nepamatuju ani z dob, kdy jsem na základku chodila já. Nedávno při výkladu historie Národního divadla odříkala asi třicet jmen. K čemu to má být? Takhle by odradila i mě, muzikantku, abych tam do konce života nestrčila ani nos.

***

Ale to jsem trochu odbočila. I když to všechno souvisí s Tebou. Víš, D., odjela jsem narychlo, ani jsem se nestihla rozloučit. Abych se přiznala, vlastně se mi do loučení ani moc nechtělo. Má to několik důvodů – jenže se nemůžu zbavit dojmu, že si stejně nechceš poslechnout ani jeden. Vždyť s Tebou poslední dobou není rozumná řeč!

Jako bys poslouchal jen sám sebe a vedl monolog na téma, jak mám žít. A já – holka s hlavou v oblacích – ze všeho nejvíc nesnesu, když mi někdo mluví do toho, co mám dělat a jak! No, jsem trochu urážlivá, taky vznětlivá, lehké to se mnou není. Ale na každém je i něco dobrého, cenného, a když na to myslíme a snažíme se zlepšovat, i to se přece počítá!

Ale ty jako bys přišel o rozum, když si myslíš, že na něj máš patent jen a pouze Ty. Chápeš? Vždyť já nejsem žádná nána, která nechápe svou odpovědnost. Rozumím tomu, že jsme se ocitli ve výjimečné situaci, s jakou nemá nikdo z nás zkušenost. Jenže tím, že mě pořád sekýruješ a bereš mi prostor pro vlastní rozhodnutí, mi dáváš najevo, že mi nedůvěřuješ. A to mě zraňuje. Bez důvěry není možný žádný vztah, jednu takovou bolavou zkušenost už mám za sebou.

***

Možná si myslíš, že jsem málo praktická, když mám tu hlavu v oblacích. Jenže taky jsem matka dvou dětí. Rozvedená – to člověka naučí… Postavila jsem se na vlastní nohy a dokázala si splnit jeden ze svých snů. Začala jsem podnikat a přivydělávat si něco navíc ke střízlivému učitelskému platu.

Jenže Ty jsi přišel s těmi svými nesmyslnými zákazy a já mám šmytec, přicházím o peníze i své spokojené zákazníky. A podívej se na ty děti, které učím na dálku. Na posledních lekcích vypadaly čím dál sklesleji. Je mi jich líto.

Moje dcerka se taky snaží, stejně jako syn. Každý tak, jak teď umí. A chce se mi říct, že kvůli Tobě jsem na ně nedávno často křičela, když včas neodeslaly úkol nebo dostaly pětky z úkolů, na které zapomněly, anebo možná už neměly chuť je dělat. Nezdá se Ti, že jsi se všemi těmi zákazy a omezeními už moc tvrdý, zvlášť na děti?

Teď, když jsem daleko, je mi to o to víc líto. Možná se na Tebe jen vymlouvám, možná si za tu rozčílenost někdy můžu i sama. Vždyť i já zapomínám a nedotahuju vše do zdárného konce, jak by se slušelo.

Třeba ten můj odjezd – zapomněla jsem si vybrat dolary na zpáteční test. A na letišti po odbavení už nebyly nikde k dostání, směnárny byly zavřené a v bankomatech byla k mání jen eura. A teď si představím, že by mě máma seřvala tak, jako já dokážu seřvat svoje děti za to, že něco pokazily nebo zapomněly. Pomohlo by mi to? Nepomohlo. Stejně jako to nepomáhá mým dětem.

Místo toho jsem to po delším váhání vyřešila tak, že jsem si vybrala ta eura. No a vidíš, zjistila jsem, že se dá zaplatit i jimi!

***

Nezlobím se na Tebe, pořád Tě mám moc ráda. Jsi přece můj a já jsem Tvoje. Jen bych si přála, aby se s Tebou zase dalo mluvit jako dřív. Přála bych si, aby ani Ty ses na mě nezlobil, že jsem tak náhle odjela. Abychom se po návratu dokázali těšit ze shledání. Já si tady opravdu dávám pozor, abych něco nechytla. Teda kromě afrického bronzu na kůži.

Ráda Ti odsud zase napíšu. Myslím na Tebe, můj Domove, moje Česká republiko. Zatím se opatruj – a pozdravuj všechny známé!

Tvá M. 

Další článek od této autorky: Distanční ZUŠ kreativně? Jde to!