Co se během roku distanční výuky osvědčilo Barboře Slámové, autorce profilu Čeština „na pohodu“, která učí osmáky a deváťáky? Co platí na puberťáky a jak zapojuje do hry introverty?
Připravila: Simona Martínková Racková Foto: Jana Hronská
Učím osmou a devátou třídu a nemáme zásadní problém.Hodně pomáhá, že máme dobré vztahy a že se dobře známe ze školy. Mnohem těžší to mají kolegové, kteří nastoupili v září, takže ty děti vlastně vůbec neznají.
Online prostředí se snažím střídat, ale zároveň nechci děti přehlcovat a nutit je pořád se někde registrovat. V hodině hodně používáme Kahoot, to je dobrý kvízový nástroj, a Nearpod. Není tam potřeba registrace, jen dětem pošlu odkaz. Je to program na prezentace a umožňuje spolupráci. Využívám ho hlavně v hodinách literatury – zadám žákům téma, oni napíší své postřehy do myšlenkové mapy a zobrazí se to všem. Pak si o tom společně povídáme.
Osvědčily se mi i Google formuláře přetvořené na výukové kvízy. Dávám v nich otevřené otázky, čímž je „nutím“ k tvůrčímu přístupu – to je jednak zábavnější, jednak pak nemůžou tolik opisovat.
Často žákům natáčím videa. Online máme jen dvě hodiny češtiny z celkových pěti, takže k tomu, co musím vypustit – většinou je to sloh – jim připravím video. Během tří čtyř minut v něm dětem vysvětlím látku tak, jak jsou zvyklé – od svého učitele to totiž pochopí líp než z učebnice. Pokud to jen trochu jde, snažím se vyhnout klasickému (a nudnému) zadání „otevři si učebnici na straně patnáct a udělej tahle tři cvičení“.
Ve videích se věnuju i literatuře. Rozeberu nějaký text nebo jim přečtu povídku, bajku, pověst, legendu… vlastně jim to nahraju jako audioknihu. Čteme si i na online hodinách – děti to mají rády a mě taky baví předčítat.
Dost kamarádů, kteří učí češtinu, mi říká – literaturu teď moc nedělám, musíme hlavně probrat mluvnici. Já se snažím o střízlivější pohled. Jsou důležitější věci, než jestli zvládnu do června všechno a jestli děti budou mít dost známek! Na tom svět nestojí, a taky nám to za poslední rok docela ukázal. Takže literaturu nevynechávám. Tím spíš, že ji děti mají rády. Těší se na ni, protože vědí, že si budeme povídat. Rozebíráme, co si přečetly nebo poslechly a co na tom textu hodnotí pozitivně a co negativně. To nás baví nejvíc – všechny!
Minulý týden měli žáci 9. ročníku za úkol vyjádřit své emoce z básně nějakým vlastním dílem. Nechala jsem to celé na nich – a nestačila jsem zírat, jaké nádherné práce mi přišly! Někteří nakreslili obraz, jiní dokonce vymysleli a nahráli skladbu na kytaru, přišlo mi i pár recitací.
Tip: Doporučuju stránky ČT edu. Jsou tam dobrá videa, většinou krátká. Děti bavil i animovaný seriál Labyrint světa a ráj srdce.
Kladu důraz na slovní hodnocení. Ke každému obdrženému úkolu napíšu do učebny komentář, většinou rozsáhlý. Dám si s tím tu práci, stojí to za to. Děti mi pak často píšou: „Paní učitelko, tenhle váš komentář mi udělal radost, děkuju!“ Takže vidím, že to má smysl.
Jak zapojit introvertní nebo stydlivější děti? Snažím se na ně netlačit, protože vím, že zvednout mikrofon a mluvit do éteru je pro ně stres. Místo toho si s nimi popovídám přes komentáře. Ohodnotím jejich práci a pak je třeba ještě pochválím při vyučování: „Klárka mi odevzdala hezký úkol, přečtu vám z něj pár vět.“
Nebazíruju ani na zapnutých kamerách. Proč, to jsme rozebírali v nedávném rozhovoru.
Samozřejmě – jsou i tací, kteří se tváří, že na hodině jsou, ale není to pravda. Proto občas vyvolávám. Ale když vím, že někdo má například psychické problémy, nezatahuju ho do hodin násilím. Stačí mi, že tam je a že pracuje, odevzdává úkoly atd.
Pokud někdo dlouhodobě nepracuje, snažím si s ním o tom popovídat. Možný je i pohovor v přítomnosti rodičů nebo to zkusit přes spolužáky. Vždycky se snažím o komunikaci, ale když nic nezabírá, tak jen informuju rodiče a jdu dál. Nechci svou energii vyčerpat na ty, co nechtějí. Raději ji budu předávat těm, kteří chtějí.
Puberťáci většinou slyší na to, co je jim blízké – tím je vždycky zaujmete. Znám věci, které mají rádi, takže si popovídáme i o filmech a v každém druhém příkladu zmíním Harryho Pottera. V tomhle případě je výhodou, že nejsem zase o tolik starší než moji žáci 😊
Neřeším známky, nedělám testy, a když už, rozhodně k tomu nepřistupuju stylem: „Test budete vyplňovat na online hodině a všichni si zapnete mikrofon i kameru, ať vidím, že nepodvádíte!“ Místo toho dávám dětem kvízy, které ani nejsou na známky, s poznámkou: „Vyplňte to podle sebe, ať vidím, jak tomu rozumíte.“ Stavím na otevřené komunikaci. Když vidím, že to udělali dobře, dám jim jedničku, jinak nedávám nic. Známkuju hlavně slohovky a třeba jednu práci za měsíc.
Jasně, občas někdo něco opíše. Reaguju tak, že napíšu: „Tvoje práce je stejná jako práce spolužáka. Jak to tedy bylo?“ Někdy to opravdu může být shoda náhod – a když ne, hned se přiznají. V podstatě ale dětem ve spolupráci nebráním, stejně to nejde uhlídat. Na Youtubu je milion návodů, jak získat správné odpovědi u Google kvízů, aniž to člověk vyplní. Obejít se dá všechno, zvlášť u online výuky. Takže dětem říkám, ať si klidně zavolají a poradí se, ale každý to pak zpracuje po svém.
Pokud vyloženě spolupracují, můžou mi na konec úkolu napsat, s kým ho dělali. Jsem ráda, že to vím, a třeba tam ještě připíšu „Tak doufám, že jsi přispěl,“ a dostane se mi ujištění, že se všichni zúčastnění opravdu podíleli. To, že se děti naučí spolupracovat a třeba i nést zodpovědnost v týmu, je nakonec důležitější než to, jestli vyplní kvíz na věty vedlejší samostatně, nebo ne.
Nejsem zastáncem pětek za neodevzdané úkoly. Někteří učitelé si myslí, že pětkou děti motivují, protože si ji každý chce hned opravit. To ale taky nefunguje na všechny. Proto raději stavím na komunikaci. Neodevzdal jsi úkol? Řekni mi proč, nebo se pojďme domluvit. Často se ukáže, že to dítě třeba i nahrálo, jen nekliklo na „odevzdat“. Snažím se žáky učit, aby komunikovali a snažili se nějak dohodnout. Občas toho samozřejmě zneužívají, ale koneckonců – copak je opravdu tak zásadní, jestli úkol odevzdají dneska, nebo zítra?
Rozhovor s Barborou Slámovou na webu Velká přestávka:
„Ze studentky na učitelku překliknu za pár vteřin.“