Ondrovi je dnes 13 – jsou to už druhé narozeniny, které slaví v této všeobecně distanční době. Co asi takový rok přinesl někomu, kdo je čerstvý teenager? Tady to máte:
Text: Ondra Martínek
Mé minulé, 12. narozeniny jsme kvůli covidu neoslavili s kamarády, ale pouze s rodiči. Byla to škoda, protože jsem měl vždy skvělé oslavy, většinou jsme jeli hned po škole hrát laser games a potom jsme jeli k nám domů, kde jsme byli do noci vzhůru a kecali, hráli hry atd. Ale minulý rok bohužel nic z toho nebylo. Bylo to takové divné, navíc se máma špatně domluvila s paní cukrářkou, takže nebyl ani dort.
Večer, když už byla skoro tma, ale najednou někdo zazvonil na zvonek. Byla to mámina kamarádka a já i ségra (jsme dvojčata) jsme poprvé v životě dostali každý svůj vlastní dort! Máma nám pak řekla, že když se ta kamarádka z Facebooku dozvěděla, co se stalo, hned se pustila do pečení, abychom neměli narozeniny úplně zkažené. To od ní bylo velmi hezké.
V té době jsme se nemohli vídat s kamarády, což mi hodně chybělo. Vzpomínám si, že jsme si občas volali přes Skype, což nás docela bavilo, ale nebylo to stejný, jako kdybychom se viděli. Poté jsme se v červnu dostali do třídy, kde jsme se spolu normálně bavili, jen nás docela štvaly ty roušky, ale bylo to furt lepší než být doma.
V létě se uvolnila opatření, takže jsem mohl být na táborech (šachový + soustředění šachového oddílu) a v Rokytnici s rodinou atd., jen mě docela mrzelo, že jsme nemohli jet do Itálie, kde to bylo vždy skvělé, ale tak co nadělám. Také jsem se v té době (červenec–říjen) strašně moc věnoval šachům, cca 4 hodiny+ denně. Hodně mě povzbudilo, že jsem se na úplně posledním turnaji kvalifikoval na Mistrovství Čech juniorů v kategorii 12 až 14 let.
Po prázdninách jsme se vrátili do školy, kde vše probíhalo normálně (teda až na roušky, ale dalo se to přežít). Nejspíš v listopadu (nevzpomínám si, zda to byl říjen, nebo listopad) byl znovu lockdown, kdy jsme si skoro vůbec nevolali, takže jsem v podstatě neměl žádný kontakt s jinými dětmi. Ségru nepočítám.
V té době jsem celé dny hrál brawko, šachům jsem se už věnoval trochu míň, protože mě to online moc nebaví a také jsem si uvědomil, že jsem se za 4 měsíce snažení v šachu nijak extra nezlepšil. Navíc online mi chyběly takový ty blbůstky, které jsme s klukama dělali na trénincích i cestou domů, a také online turnaje byly o ničem (asi si umíte představit rozdíl mezi sezením proti soupeři a sezením proti počítači).
Mistrovství Čech juniorů se asi třikrát posouvalo, až ho nakonec úplně zrušili. To mě hodně mrzelo, je to dobrá akce. Rok předtím jsme tam jeli celý oddíl, hráli jsme open a s klukama jsme si to hodně užili (navíc jsou to extra prázdniny, protože to trvá týden). Tak jsem místo toho aspoň hrál hodně brawko, až jsem byl v top 20 v Česku.
V listopadu jsme měli celá rodina covid, který přinesl nejspíš děda z nemocnice. Byl tam pár dní, když si na chatě rozbil hlavu, a my ho pak se ségrou jeden den „hlídali“. Já, táta a ségra i děda jsme měli covid podstatě bez příznaků, ale mámě a babičce bylo hůř (např. necítily chuť a čich a měly teplotu). Z mámy jsme si občas dělali srandu, třeba jsme se jí schválně ptali, jak se CÍTÍ a tak (ne že bychom se jí posmívali, jen se nám to zdálo strašně zvláštní). Zase jsme ale měli ten týden 2x Mekáč, protože kromě mandarinek jediné, co máma mohla jíst (cítila chuť), byl cheeseburger. 😀
V prosinci bylo takové komické uvolnění opatření na 3 týdny, které jsem prožil stejně jako to předchozí. Vánoce jsem strávil hraním brawka a kecáním s rodinou, prostě normal Vánoce. Na Vánoce jsem dostal počítač, což byl snad nejlepší dárek v této době, který jsem mohl dostat. Do té doby jsem totiž dělal školu jen na mobilu, který měl navíc docela velkou prasklinu. Ségra si přála Netflix, tak jsme se pak všichni dívali na Dámský gambit, což nás bavilo. Také jsem se o Vánocích docela věnoval brawku, držel jsem se v top 30 local, ale dnes jsem v jednom módu, který se jmenuje Power League, v top 5 v česku a top 500 na světě.
Také jsme si na začátku února jsme si založili se spolužáky Discord server, kde si dodnes voláme několik hodin denně. Také denně/obden chodíme na procházky s mámou a ségrou a občas jdu s tátou/sám běhat, 4–5 km, potřebuju to i do těláku, který máme taky distančně.
Kdybych se měl rozhodnout, zda v těchto podmínkách chodit do školy, tak bych asi zůstal nakonec stejně doma, protože bych nechtěl mít ve třídě furt roušku a dvakrát týdně se šťourat v nose kvůli covidu, který už jsem stejně měl. Ale protože jsme s kamarády už všichni promoření, tak 13. narozeniny už aspoň trochu oslavím, když to loni nešlo. Sice nebude laser games, ale i tak si to užijeme.
Další Ondrovy články na webu Velká přestávka:
Co děláme s klukama na callu?
Tajné triky domácích šprtů
Škola je v pohodě, chybějí mi kamarádi a tréninky