Fejeton Kateřiny Kavalírové. A co děláte vy, když distanční děti dočasně zmizí z dohledu? A už jste četli Šikmý kostel?
Text a foto: Kateřina Kavalírová
Barbora už to nemůže vydržet. Rozkazovat z postele, to není nic pro ni. Vidí sice, že všichni dělají, co umí, ale podle jejího názoru není zrobene lauter nic.
Lauter nic, zasměju se, tak to je trefné. Ležím na gauči a snažím se soustředit na knihu. Po šíleném týdnu v práci i s dětmi na distanční výuce se snažím aspoň jeden den vypnout. V sobotu jsem doháněla práci, tak jako vždycky o víkendech, kdy jsou dcery u tatínka. Na neděli jsem si naordinovala siestu s románem Karin Lednické Šikmý kostel. Kniha je úžasná už od prvních stran, ne náhodou slaví čtenářský megaúspěch, ale bohužel zjišťuji, že po měsících, kdy funguju ve stavu krizového multifunkčního managementu, nedokážu jen tak pustit z hlavy veškeré povinnosti a nároky.
I když „dřu jako kůň,“, není zrobene lauter nic. Pracovní resty jsem jakžtakž dohnala o sobotním šábesu, který se opět nekonal. Výkazy, tabulky, tři facebookové účty, tisková zpráva, nedořešené e-maily… Pořád se ale nemůžu zbavit neodbytného pocitu, že jsem nějakou povinnost nevědomky zazdila. No nic… je neděle… jdu si číst… Podaří se mi přečíst odstavec či dva, ale myšlenky dál těkají… Převlíknout postel! Objednat se na mamograf. Sčítání lidu – formulář!!! Tak na tohle určitě zapomenu a budu v pasti. Objednat se k zubaři. Zaplatit T-Mobile! Vyměnit želvě vodu! Napsat do novin! Kdy to mám všechno stíhat?
Taky je třeba zajít do obchodu, koupit mouku, přidělat kvásek, upéct chleba. Nanosit vodu ze studně. Postarat se o zahradu, vyplít záhony, ať pýry neubírají sílu zelenině a bramborám. Vyvést kozu na pastvu. Podojit. Nasypat slepicím. Dát králíkům. Zamést a vůbec poklidit. Spousta práce, která nemá žádný konec…
Těžce vydechnu. Je tu také domácnost, že… Aby se tu dalo důstojně žít, potřebovala bych celý den uklízet! „Dnes ne, je neděle,“ zavelí imperativ. Tomu však po chvíli kontrují výkřiky: Utřít prach! Vyndat prádlo z pračky! Dát dohromady stejné páry ponožek! Objednat dětem přes internet trička a pyžama! „Prostě ne, nic nebude,“ rozčílím se potichu, „počká to na zítřek.“
Po jídle Pawel nanosí vodu a pak uléhá k odpočinku, Barbora ohřívá vodu na praní a u toho zadělává na chleba, Karel štípe dřevo, Františka sklízí a umývá nádobí a Barka odvádí kozu na pastvu.
Domácí zvířata! Sakryš! Zželí se mi tří morčátek i želvy. Poslední dobou mírně zanedbávám úklid jejich příbytků. Opět mě zalije známý pocit viny. Rezignovaně vydechnu a na papír, který mám místo záložky, napíšu: neděle, dnes – vyčistit morčatům klec a pět vykřičníků (odkládat to přes týden je už vyloženě nechutné)… vyměnit vodu želvě!… a přidám: natrhat čerstvé lupení všem!!!
Bůh dobře ví, že v tomto kraji se ani v neděli lenošit nedá. Tady práce nikdy nekončí, ani mužská, ani ženská, ani žádná.
Začíná mě svírat úzkost, těžce se mi dýchá. Přece se nic neděje… je neděle… Že by na mě šla ataka? Přidržím si ruku na hrudi a stále zhluboka dýchám. „O nic nejde,“ opakuju si jako mantru, „jsou to jenom povinnosti, nic jiného.“ Mám přece práci, zdravé děti, střechu nad hlavou, nemám si nač stěžovat. Což se tak docela nedá říct o hrdince Barboře. Ta v důsledku důlního neštěstí právě přišla o manžela a nejstarší dítě, zůstala sama se dvěma dcerami a za měsíc porodí třetí „děvušku“. Bude se muset přestěhovat a taktak se s dětmi uživí. Zdá se však, že s neklidnou myslí si ví rady lépe než já:
Hlava ji rozbolí těmi těžkými myšlenkami, ale ví, že tady už na žádné otázky nedostane odpověď… Musí počkat. Teď je nejdůležitější obrnit se trpělivostí a statečně nést všechno, co přišlo i co teprve přijde. Nepoddávat se, být silná.
Snažím se být silná… Podaří se mi přečíst celou stranu, pak i druhou… Drama mě vtahuje do chmurné pavučiny, přesto je v tom i něco životadárného. Jsem stále více fascinována osobností protagonistky, ovšem zároveň na mě doléhají čím další palčivější výčitky. Mně se přece žádná tragédie nestala, a přesto ztrácím vitalitu. Nežiju, ale živořím. Už několik měsíců v kuse jedu jako štvanec, a přitom nic nestíhám. Zvlášť v domácnosti.
Minulý víkend byly Velikonoce. Bylo mi nevolno po očkování, i tak jsem se ale odhodlala poprvé upéct mazanec a obarvit vejce řepou. Do těsta jsem přidala citronovou kůru, takže u dětí neuspěl, a vejce se zbarvila dobéžova, jelikož jsem do vody místo běžného octa kápla balsamico. Johanka se v neděli večer rozplakala, že babička má lepší mazanec a hezčí vajíčka. A že nemáme dobrý život. Že náš byt je malý a strašidelný a všechny její kamarádky bydlí v domě se zahradou, a jedna má navíc lamu. Když si na to vzpomenu, znovu mě v očích zaštípou slzy, přestože vím, že ten záchvat měla z únavy. A že první den po příjezdu od tatínka jsou obě dcery vždycky trochu rozhozené, to je přece přirozené.
„Bojím se, že za to můžu já…“ odhodlala se Barbora vynést na světlo svoje sebemrskačské myšlenky, ale další slova utnul Julčin výkřik:
„Co to meleš? Jakou gupotu sis to vzala do hlavy?“
„Pomátla ses? Ty za nic nemůžeš!“ třásla s ní Julka „Málo máš na hrbu naloženo, že si ještě sama přidáváš? Každý člověk občas hudruje nad životem, ale žádné stýskání nemá takovou moc, aby přivolalo tak obrovské neštěstí. Vzpamatuj se, Barboro.“
„Pravdu díš, ženo,“ řeknu nahlas a slzy si utřu.
Poprvé od výbuchu Barbora ví, co má dělat, a to vědomí jí zvedne bradu a dodá jejímu kroku ráznost. Tiše se potěší touto změnou k lepšímu, protože uplynulé dva dny jako by se vznášela v tmavé bezbřehé prázdnotě, kde se nebylo čeho chytit.
Seděla na lavičce u dveří do zadní zahrady a hleděla kamsi dozadu k pastvinám.
Tlak na hrudi ustupuje. Slzy usychají. Cítím náhlý závan radosti i něhy. Barbořiny myšlenky se mi vplétají do mysli jako proutky vrby v pomlázce.
Jíst se musí každý den, na to je teď třeba myslet. Ve špajzu jsou brambory, kroupy a hrách, vajíčka v košíku, taky kus špeku tam visí. Chleba je z čeho upéct.
„Upéct chleba! To je nápad,“ vyhrknu. Mouku i sušené droždí mám, stačí zajet pro vajíčka! Seberu se, obléknu a nasednu na kolo. Ujíždím mezi nízkými paneláky malebného sídliště, vítr mi fičí kolem uší a rozhrnuje neposedný účes. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď… zpívám se, najednou plná energie. Nakoupím v nejbližším krámku, u Vietnamců, a nedočkavě uháním zpátky domů. Raduju se a těším, jak budu vařečkou a rukama dlouze hníst těsto, v kuchyni mi zavoní kvasnice a já upeču svůj první bochník.
Těsto kyne v míse přikryté utěrkou. V kuchyni je ticho, přerušované jen tikotem nástěnných hodin. Nechávám se nést proudem příběhů ztraceného hornického města a všechno ostatní konečně pouštím z hlavy…
A co bude zítra? Co za gupoty po mně, po nás zas bude kdo chtít? Jen pokrčím rameny – v tuhle chvíli je mi to totiž úplně šumák.
Další článek Kateřiny Kavalírové na webu Velká přestávka:
Ráno plné fialek
Kateřina Kavalírová je PR pracovnice v kultuře a sociální sféře, pracovnice v sociálních službách.