Očima rodiče: Ráno plné fialek

Ráno plné fialek

Sdílejte nás

Tento fejeton vznikl spontánně během jednoho z mnoha všedních, distančně pracovních a studijních dnů na počest všem matkám (a otcům) v době covidové – a zároveň vzdává hold první dámě českého šansonu.

Text a foto: Kateřina Kavalírová

„Dobré ráno, Johanko, dobré ráno, Filípku.“

Proberu se a vidím Johanku u stolu a Aničku vedle sebe na posteli, jak si hraje na tabletu. Jdu se rychle převléknout do koupelny a vyčistit si zuby. Zpívám si potichu v hlavě, a to mě uklidňuje:

Když okna první elektriky
poslala známé cukrbliky
záclonám mého pokoje
a úsvit přišel stisknout kliky
tak po klávesách harmoniky
šly tóny. Dělat rozbroje.

Anička mě s přístrojem v ruce přepadne v koupelně: „Mamííí, já mám hlad.“

„Počkej chvíli.“ Honem si vyčistím zuby, namažu si obličej a učešu se.

Pod střechou kdosi hrál.
Někdo se tomu smál,
zatímco jiný dostal vztek.

„Kačenko? Kačenku taky neslyšíme… Filipe…“

„Mamíí, ještě jeden toust,“ sekunduje výuce Anička. „Kvík, kvík,“ přidávají se morčata.

„Aničko, buď zticha, Johanka má výuku!“ zakřičím z kuchyně já.

Tak či tak každý den
hlásil se refrénem:
„Já dnes
mám vanu plnou fialek
mám vanu plnou fialek
mám vanu plnou fialových fialek.“

V kuchyni bublá káva na plotně, stírám drobky ze stolu a zapínám notebook.

„Aňule–hňusule, zavři ty dveře, pořád jenom hraješ videohry!“

„Prosím, vypněte si mikrofony, ať se vzájemně nerušíte.“

Tak chodilo to každé ráno
A někdo říkal „Nevídáno,
ať se ten chlápek pobaví.“
Další však říkal svojí ženě:
„Dost divný přístup k hygieně –
vždyť připraví se o zdraví.“

Nelze se připojit k síti, hlásí obrazovka. Sakra.

Po chvíli slyším, jak se holky hašteří. Aha, výuka už asi skončila….

„Jděte si vyčistit zuby.“

„Já už mám, ale Aňule si je nikdy nečistí!“

Zkouším se znovu připojit k síti, restartuji svůj pracovní nástroj…

„Mamííí, pojď mi zkontrolovat úkol.“

 „Teď nemůžu, Johanko…“

Nahoře zatím hrál
dotyčný klidně dál
všem nájemníkům ve spolek.
Jak přání „Zlomte vaz“
nám předával svůj vzkaz:

„Aňuleee, nech toho!“

„Mamííí, Johanka mi vzala tablet!“

Notebook se znovu načítá… Zabezpečeno. Nelze připojit. Zkouším nastavit hotspot. Z pokoje se mezitím ozývá jekot:

„Uuuuááá.“

„Já jsem kadící netopýr!“

Displej mobilu klekne, vstávám a jdu pro nabíječku. Začínám cítit bušení krve ve spáncích. V hlavě si opakuju refrén a zpívám ho čím dál rychleji.

„Já dnes
mám vanu plnou fialek
mám vanu plnou fialek
mám vanu plnou fialových fialek.“

Zapojuju mobil do nabíječky a znovu ho zapínám. Pípají příchozí zprávy. Píše i

T-mobile: „Omlouváme se za dočasný výpadek pevného internetu i problém s mobilními daty.“

Do kuchyně vtrhne mezitím Johanka: „Mamííí, já mám hlad…“

Další refrén dnešního dne, bleskne mi hlavou.

Mám chuť roztřískat zbrusu nový Asus a začít švihat do stolu kabelem místo bičíku… Od nápadu rychle ustoupím (posledně mě smetana rozlitá po klávesnici stála 3900 korun) a dál si tiše zpívám:

Postupně se všem zalíbilo
budit se písní
zvlášť když lilo
s harmonikou tahací.
Začli jí říkat akordeon,
já říkala Alain Delon
tomu, kdo bydlel v oblacích.

Smiřuji se s tím, že s výpadkem internetu sama nic nezmůžu, a rezignovaně vytáhnu z komody kosmetickou tašku. Bezpečný azyl, tajnou skrýš pokladů, chráněnou před nečekanými nájezdy dcer. Namaluju si pusu rudou rtěnkou a na chvíli si připadám jako člověk, snad i jako žena. Donáška kosmetiky Artistry od kamarádky mě zachraňuje i v kritických chvílích, jako je tato. Ceny nelituji, přežít se musí s grácií… Přidám korektor a mejkap a chvíli na sebe jen tak civím do zrcátka, když vtom vtrhne do kuchyně Johanka:

„Mamííí, slíbila jsi špagety!“

„Ano, ale až k obědu.“

„Ale já je chci teď!“

„Do pytle, vždyť jste před chvílí dosnídaly. Jste horší než Otesánek!“

Už se to stěží někdo doví,
kdo tenkrát bydlel mezi krovy
starého domu v Karlíně.
Odešel prostě jednou k ránu
z bytu, co nikdy neměl vanu
a voněl nejvýš po víně.

Víno bych si dala. Ideálně červeného dornfeldera z vinotéky u školy. Na to, aby u nich nepropukl domácí distanční alkoholismus, však musí být zvlášť matky dnes opatrné.

„Mamííí, proč nejde Youtube?“

„Nefunguje internet, Johanko.“ 

Snažím se zachovat klid, ale v důsledku odpojení od sítě, a tedy i od technologické zábavy, se v pokoji brzy začíná schylovat k bitvě.

„Mamíííííí!“ Nelidský řev otřásá stěnami.

„Mamííí, Aňule mě bouchla!“

Kortizol mi stoupá až ke krku. Srdce bije na poplach, ale držím se. Místo vařečky si pomáhám hlubokým dýcháním.

„Mamíí, Johana mě kopla do hlavy a chce mě shodit z postele!“

„Búúúúúúúú.“

„Aňule, nebul!“

Dýchání nepomáhá. Mám chuť je jít roztrhat jako dvě háďata, jako kusy papíru. Propánakrále, to se přece nedá vydržet! Anička se znovu rozeřve na celý barák, Johanka něčím hodí po podlaze. Zamířím do pokoje, ale zakopnu o šňůru od tabletu a narazím si koleno. Pohár už přetéká. Ale bohužel ne dornfeldrem…

„Mamííí,“ vzlyká pořád Anička, „Johanka mě škrábla.“

„To ty sis začala!“

„Mamííííííííííííííííííííííííííííííííí…“

„Žalobníček žaluje…“

„Aaaauuuuuuuuuuuuuuuuuu!“

V ruce mi zavibruje mobil:

„Mohla by ses už laskavě připojit?! Čekáme jenom na tebe.“

Mám chuť odepsat: „Jděte všichni do p(hvězdička)dele“, ale místo toho odhodím mobil na stůl. Ještě jednou si přetřu rty rtěnkou, otevřu okno na dvorek a začnu zpívat přes parapet s petrklíči, violkami a levandulí na celý trávník i sídliště:

Tím, co nám tady hrál,
nás vlastně obelhal,
řekli si všichni vespolek.

Zpívám stále hlasitěji. Můj vykřičený alt se rozeznívá po mezidvorku. Krešendo. Fortisimo.

Já v špatném počasí
však dodnes zpívám si:
„Já dnes
mám vanu plnou fialek.

Já dnes mám vanu plnou fialek.
Mám vanu plnou fialek.

Zpěv proráží deštivou mlhu. V oknech se zjevují rozpité siluety. Paní, která venčí psa před barákem, na mě chvíli zírá, ale pak se usměje a kývne na pozdrav. Zdá se, že se i klepadlo na mě usmívá. Na okamžik se otočím zpátky do své pracovny v kuchyni. U dveří stojí obě holky s pusou dokořán. Anička na mě valí oči v brýlích, Johanka se tváří znechuceně a pak na protest křikne: „Mamíí, ty jsi blázen!“

„Ne, Johanko, já nejsem blázen, nejsem, ale…“

Já dnes mám vanu plnou fialek.
Mám vanu plnou fialek.

Mám vanu plnou fialových fialek.“

Ze dvorku se ozývá nějaký hluk, nejdřív nesměle, pak postupně sílí. Dvorek burácí. Obecenstvo tleská. Ukloním se a zavírám okno. Jdu si napustit vanu… s rezavou sídlištní vodou a plnou pěny.

Mgr. Kateřina Kavalírová, PR pracovnice, pracovnice v sociálních službách a matka na plný úvazek