Terezka, 20 let, 1. ročník (mediální studia)
Foto: Markéta Maki Pištěková
Jako studentka prvního ročníku na vysoké škole jsem zpočátku měla obavy z příchodu do nového kolektivu a prostředí. Zároveň jsem se moc těšila na změnu, protože jsem osm let studovala na všeobecném gymnáziu a to je přece jen dlouhá doba. Připravovala jsem se na nový začátek, nové zážitky a přátele, byla jsem zvědavá na školní knihovnu i menzu.
Nic z toho, co jsem plánovala, se ale skutečností nestalo. Ačkoli už mám úspěšně za sebou první semestr, do nové školy jsem nezavítala ještě ani jednou a své spolužáky znám pouze z fotek na sociálních sítích.
Všechno je to vinou distanční výuky, která trvá už přes rok a její konec je zatím v nedohlednu. Když nám na konci čtvrťáku řekli, že se zavírá škola, byli jsme rádi, ale jakožto maturanti jsme vůbec netušili, co nás ještě čeká. Týdny nejistoty ohledně podoby a termínu zkoušek, zklamání ze zmařeného posledního zvonění, na které jsme se tak dlouho těšili. Naštěstí alespoň náš maturitní ples vyšel na únor, ale nebýt toho, opravdu nevím, co by mne v těch chvílích bývalo drželo nad vodou.
Nikdo z nás by si ani ve snu nepomyslel, že ani za rok se situace nezlepší. Škola se pro mě během té doby stala tak trošku abstraktním pojmem. Přednášky poslouchám jako rozhlas a při seminářích slyším hrobové ticho svých nových spolužáků, kteří, stejně jako já, nechtějí v online prostředí příliš komunikovat.
Pokud se ptáte proč, důvodů je hned několik. Neustálé technické problémy jsou jedním z nich, hlavní je ale nejspíš to, že jsme vlastně všichni cizí. Neznáme se, a tak nechceme udělat špatný první dojem, skočit někomu do řeči a podobně.
K tomu se samozřejmě přidávají i další věci, a ve výsledku to vypadá tak, že jsou všichni ticho. S vypnutými kamerami a mikrofony sedíme v teple svých domovů před obrazovkou a připadáme si hloupě, protože nám chybí sociální kontakt.
Chtěla bych pro spolužáky být radši kamarádkou z lavice než hlasem vycházejícím z repráků. Stejně tak bych chtěla znát profesory, které musím dvě hodiny v kuse poslouchat. Chtěla bych se projít po chodbě, jít s ostatními na oběd a povinnou četbu si vypůjčit ve školní knihovně místo stahování PDF souborů.
Nepopírám, že online výuka má i své výhody. Patří mezi ně například flexibilita, nahrávané přednášky, také není potřeba nikam dojíždet. To ale nic nemění na tom, že nevýhod je mnohonásobně víc.
Nechci pořád sedět doma jako pecka, kazit si oči modrým světlem ani zjišťovat, proč mi zrovna nefunguje mikrofon. Chci cestou do školy spěchat, aby mi neujel autobus, popovídat si s kamarádkou a studovat s ní na zkoušky ve společenských prostorech nebo zajít na oběd. Chci pauzy mezi hodinami trávit ve školní knihovně nebo procházkou po okolí školy. Chci zase co nejdřív normálně žít.
Jak hodnotí distanční výuku Terezčina starší sestra Kristýnka?
„Po roce už to vidím úplně jinak.“