Martin Bejbl, 20 let, 1. ročník FTVS (obor trenér)
Text: Jaroslav Martínek a Martin Bejbl Foto: archiv Martina Bejbla
Jste v prvním ročníku – stačil jste vůbec poznat spolužáky?
Řekněme, že v rámci možností ano, především díky seznamovacímu kurzu, který jsme stihli ještě na poslední chvíli absolvovat. Fór je ovšem v tom, že jsem se přihlásil na kombinované, tedy dálkové studium, ale na seznamováku byla drtivá většina spolužáků z prezenčního programu, se kterými se v rámci studia téměř nepotkám.
Nicméně jsem se tam seznámil i s několika málo spolužáky z dálkového studia. S ostatními až během výuky, ta ovšem trvala jen velmi krátce. Díky moderním technologiím jsem ale s většinou z nich v kontaktu. Často musíme dělat práce do školy společně, a jak to tak bývá, pomáháme si.
Jak probíhá distanční výuka – a jak to dáváte?
Distanční výuka na FTVS je, stejně jako na ostatních školách, nedostačující. I když se všichni snažíme, prezenční výuku nelze přes monitory nahradit. Jsem na fakultě tělesné výchovy a sportu, obor trenér, a to znamená, že asi polovina předmětů je praktická – plavání, atletika, sportovní hry a tak dále. Přednášky k nim sice máme, ale jde pouze o teorii nebo se učíme sami z učebnice. Pouze několik odvážlivců se odhodlá k tréninku plaveckých způsobů doma ve vaně…
O podílu praktických a teoretický předmětů rozhoduje konkrétní obor. Některé obory jsou spíše šprtací (fyzioterapie, management…), zatímco jiné vyžadují značnou fyzickou zdatnost. Ale myslím, že na každém oboru jsou i zápočtové požadavky, na které je třeba se fyzicky připravit. I přes veškeré komplikace jsem přesvědčen, že se výuka dá zvládat. Nejdůležitější je přístup každého jednotlivce. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá výmluvy.
Jste na soupisce B týmu Mladé Boleslavi. Poslední zápas jste hráli v říjnu. Můžete teď aspoň trénovat?
Už rok působím v rezervním týmu FK Mladá Boleslav a bohužel i zde se nás dotkla momentální opatření. Skupinově dnes můžou trénovat pouze hráči s profesionální smlouvou, což se týká hráčů A týmu. My v Béčku bohužel nemáme profi smlouvy, a tak nám nezbývá než se připravovat individuálně.
Trenéři nám pravidelně posílají tréninkové plány a my je plníme, to ale zdaleka nenahradí trénink na hřišti s míčem a spoluhráči. Už nedočkavě vyhlížíme uvolnění opatření, abychom mohli zase normálně trénovat, ale je třeba být trpělivý.
Jak se udržujete? Váš bratr v nedávném rozhovoru říkal, že si spolu chodíte občas zakopat. Jak často a co děláte mimo to?
Udržení kondice v době covidové je náročné jak fyzicky, tak psychicky. K depresivní náladě nejen ze zimního období přidejme zavřená sportoviště a zákaz cestování mimo okresy, no je to šílenost.
Ale i tady platí to, co jsem už říkal: Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá výmluvy. A tak jsme s bratrem našli způsob, jak být stále fit. Chodíme si i třeba čtyřikrát týdně zakopat, vymýšlíme si cvičení na přihrávky, střelbu, a hlavně na zdokonalení dovedností s míčem. Vše samozřejmě soutěživou formou, abychom se patřičně vyhecovali. Naší specialitou je nohejbálek přes cívku na hadici 😊
Cítíte velký handicap oproti klukům, kteří mohou pravidelně hrát? Půjde to dohnat?
Bohužel situace vyloženě nepřeje neprofesionálním hráčům. Už jsme přišli téměř o celý rok, kdy jsme se mohli zlepšovat. Ve fotbale je rok dlouhá doba, za niž je možné udělat veliký posun. Pro hráče, kteří nemůžou trénovat, a hlavně hrát zápasy, je teď těžké období, a ještě těžší to paradoxně bude, až se bude moci opět hrát. Bojím se, že rozdíl mezi těmi, kteří trénoval a kteří ne, bude veliký. Je zapotřebí být odhodlaný a pracovitý.
Jaké máte cíle – hrát ligu, nebo vystudovat a věnovat se sportu jiným způsobem?
Cíle mám co nejvyšší – kdo má cíle, jde za nimi, kdo je nemá, ten zaspí nebo usne na vavřínech, v horším případě závistivě kouká po ostatních. Snažím se zlepšovat, abych mohl hrát první ligu, ale ve fotbale je ošemetné sázet na jedinou kartu. Může přijít zranění nebo jakákoli jiná neočekávatelná situace, a člověk už nebude moci hrát nejvýš. Proto myslím na zadní vrátka a dal jsem se i na studium na vysoké škole.
Pokud bych měl nastínit ideální scénář, rád bych se fotbalem živil na nejvyšší možné úrovni. Poté bych rád předával své zkušenosti mladším hráčům jako trenér, asi tak jako můj táta. Jsem toho názoru, že trenér, co umí trénovat (protože jsou i trenéři, kterým to moc nejde 😊), je fajn – ale když má ještě i bohaté hráčské zkušenosti, je to to nejlepší, co může mladé hráče potkat.
Co na vaši kariéru říká táta a vůbec, jak to máte doma nastavené?
Jsme fotbalová rodina, a nejen táta mě podporuje v kariéře. Bavíme se spolu o trénincích, zápasech a celkově o fotbale a snaží se mi pomáhat, abych se pořád zlepšoval. Vždycky, když sledujeme fotbal v televizi a líbí se mu, jak některý hráč hraje, říká mi: „Koukej na toho středního záložníka, všímej si, jaké má postavení ve hře a jak přijímá míč…“ Je to pro mě bonus a jsem za to moc rád.
O moji nesportovní kariéru se stará mamka. Jsem jí vděčný, že nade mnou stála a nedala pokoj, dokud jsem neposlal přihlášku na vysokou školu.
.
Zasportovat s rodinou si můžete i vy. Inspirujte se v naší rubrice Tělocvična, kterou připravuje Martinův bratr Ondřej.
