Tělák: Michal Broš

„I když je to nekonečné, není možné se vzdát.“

Sdílejte nás

Děti jsme obětovali hned na začátku, má jasno Michal Broš, bývalý hokejový útočník a mistr světa z roku 2000. Dnes pracuje jako dovednostní kouč, zkušenosti má i s trénováním dětí. Proč se u nás na rozdíl od jiných zemí nemůže sportovat? Hrozí přece, že se děti ke svým sportům už nevrátí. Poukazuje na fakt, že absencí pohybu klesá imunita a tím roste i náchylnost k onemocněním. Jak z toho začarovaného kruhu ven?

Text: Simona Martínková Racková a Jaroslav Martínek  Foto: archiv Michala Broše

Jaký je dopad současné situace na sport, hlavně na tréninky dětí?

Děti se obětovaly hned na začátku – tím, že se zavřely školy a zakázal se sport. Původně komplet, pak si profíci prosadili výjimku, protože tam je silnější lobby a jsou k tomu i nějaké racionální důvody, takže OK. Mluvil jsem se známými ze severských zemí, ze Švédska a Finska, a ti vůbec nechápou, proč se tady jako první omezuje sportování a vzdělávání dětí. To je přece základ, pro co má stát fungovat! Oni tohle berou naopak až jako ten poslední krok.

Hrál jste ve finském Oulu, takže tamní prostředí znáte. Víte, jak to konkrétně ve Finsku teď mají?

Pokud vím, mládež mohla trénovat celý rok, tedy kromě tří nebo čtyř týdnů v prosinci, kdy to úplně rozpustili. V současné době některé týmy trénují a hrají, a některé ne.

Profi hokej mohl jet celou dobu bez omezení, ale v první chvíli nechtěli kvůli neúčasti diváků. Mají totiž solidární sharingový systém, týmy se dělí o zisky ze vstupného. Pak začali hrát i tak a to trvá, byť v nejvyšší profesionální soutěží chvíli hráli v celoobličejových plastových krytech.

Ve Finsku nemají politici problém z týdne na týden měnit opatření, ale vždycky s cílem co nejméně omezovat. U nás to naopak působí tak, že cílem je omezovat co nejvíc. To mi připadá smutné.

Když se vrátím k dětem, tak všude kolem nás – třeba v Polsku nebo Německu – do teď můžou sportovat. Byly časy, kdy tady panoval přísný zákaz, a tak všichni, kdo mohli, jezdili do Německa, třeba v rámci školní výuky tělocviku. To, co se děje u nás, je nevídané, bezprecedentní. Nikde na světě to není tak, že by děti rok nechodily do školy a nemohly sportovat. Ten měsíc, kdy to šlo, ani nemá cenu počítat.

Přitom když srovnáme dopad pandemie, jsme na tom nejhůř, takže je evidentní, že takhle oblast nemá na šíření nákazy zásadní vliv. Děti rok nesmí nic dělat, a stejně si tu vir řádí, jak chce. V jiných zemích děti sportují a školy fungují, byť v různých režimech – my jsme obojí obětovali, a stejně je u nás situace horší.

Dá se už teď nějak odhadnout, jaké procento dětí se ke sportu nevrátí?

Už teď vím o dětech, které to vzdaly. I naše čtrnáctiletá dcera se vykašlala na aerobik. Už půl roku nejsou tréninky a ona nemá motivaci; ví, že žádné závody ji v nejbližší době nečekají. Tak to prostě zapíchla a skončila s něčím, co klidně mohla ještě pár let dělat. Byla to dobrá zábava a zdravý způsob, jak trávit čas. Takže dopady jsou už teď.

Obecně vzato, vždycky existují dva extrémy – ten první jsou děti, které sport vlastně nikdy moc nebavil. Ty by se u něj neudržely, i kdyby žádné karantény nebyly. Na opačné straně škály jsou děti zapálené tak, že nejdou setřást. I kdyby tady byl koronavirus pět let, ony u sportu zůstanou a každý den si najdou cesty, jak si vytvořit podmínky a jak výpadek nahradit.

A pak je tu osmdesát procent průměrného pelotonu. Děti, které sice sportují, ale ještě v patnácti samy nevědí, čemu se budou věnovat dál. Ještě prostě nejsou „dopečené“. Někoho sport začne pořádně bavit až v pubertě, někdo se začne líbit holkám a ztratí zájem, nebo je to pro něj naopak motivace… to se nedá předem odhadnout. Ale když mi to někdo vezme a já rok nemůžu trénovat, tak je hodně pravděpodobné, že si najdu jinou zábavu, ve které mi nic nebrání a kterou můžu dělat každý den. A na tu minulou zábavu zapomenu a už se k ní nevrátím.

V případě hokeje je to navíc tak, že se bruslení na ledě nedá ničím nahradit. Nedá se natrénovat běháním, jízdou na kole ani plaváním. Je to specificky nepřirozený pohyb, a když z toho člověk vypadne, má malou šanci, že se rychle vrátí zpátky.

A ještě jedna věc. Slyšel jsem rádobyodborné hlasy, že jsou příklady úspěšných sportovců, kteří byli rok nemocní nebo zranění a pak se ke sportu vrátili, takže by tenhle výpadek přece neměl být problém. Ale když se sportovec zraní a je pár měsíců pryč, za normálních okolností se vrátí do prostředí, které jede dál, a když má dotyčný zájem, zase ho rychle vytáhne nahoru. Ostatní děti z klubu nebo oddílu budou v plné formě, nabité a plné chuti hrát, takže ho to prostředí okamžitě vcucne zpátky.

Jenže teď jsou na tom všichni stejně – stejně špatně, takže nikdo nebude mít koho kam vcucávat. Tenhle příměr je tedy naprosto mylný. Návrat do normálu bude rozhodně náročný a já se obávám, že ten rok bude chybět všem.

Jak dlouho to může trvat, než se výpadek dožene?

Je otázka, jaké to prostředí pak bude a nakolik se společnost bude sportu vyhýbat. Podpora sportu je minimální, prakticky se o něm nemluví. Už dlouho jsem ministra školství a tělovýchovy neviděl v televizi, ani jsem o něm nečetl – nevím, jestli ho vůbec ještě máme?

Všechny členy vlády vidíme na obrazovkách pomalu čtyřikrát denně, ale snad za celou dobu jsem je neslyšel promluvit o dětech a sportu. Přitom ministr školství a tělovýchovy by se měl bít za svoje ovečky, za to, aby chodily do školy a hýbaly se. I kdyby si to nemyslel, měl by aspoň tak vystupovat. Jenže on je úplně neviditelný. Okolní státy přitom vědí, že vzdělávání a výchova je priorita, protože se o nás a o náš stát bude muset někdo postarat.

Můžete trénovat třeba aspoň individuálně?

Ne, nejde nic. Dokud to bylo možné, trénovali jsme v omezeném počtu na venkovních hřištích, ale teď nesmíme ani to. Fungují jen extraligové a prvoligové profi týmy. Jenom áčko a kluci, kteří mají s kluby podepsané smlouvy. Jinak nic.

Co byste doporučil rodičům, kteří chtějí děti u sportu udržet?

Je potřeba mít každý den pohyb, ale není dobré dělat to ve stylu – dneska by ses měl podívat na češtinu a taky uběhnout patnáct kilometrů. To je cesta do pekla. Musí to být na pozitivní bázi, ne formou příkazů. Pokud to dítě dělá proto, aby mělo klid od mámy a táty, je to špatně. Pak totiž skončí karanténa a ty děti zjistí, že to samy od sebe dělat nechtějí. A vykašlou se na to.

Takže bych byl hrozně opatrný. Když nejsou jiné možnosti, je fajn jít si spolu zaběhat, zakopat do balonu nebo třeba dělat shyby na klepači na koberce, ale je potřeba hlídat si nastavení, jakým to probíhá. V rodině může být vztah ke sportu sebemilionovější, ale čím jsou děti starší, tím víc to musí vnímat tak, že to baví je, a proto to dělají.

Jenže spousta dětí za ten rok zlenivěla a pak se jim třeba už nebude chtít…

Samo sebou! Mě kdyby nikdo nevytáhl za barák na fotbal, taky bych tam nešel, samotného by mě to nebavilo. A to, že jsme tam s klukama šli a kopali do drnů, bylo i proto, že jsme neměli lepší zábavu. V televizi byly dva programy a stejně nebylo na co koukat. Kdyby mi tehdy dali do ruky Playstation, taky nejdu ven.

Vztah ke sportu buduje hlavně prostředí, a teď nemyslím rodinu. Rodiče to musí samozřejmě podporovat, přivést dítě ke sportu a zapálit ho, ale čistě z pozice táty a mámy nemáte šanci ho u něj udržet, donekonečna vymýšlet alternativy a pořád děti vytahovat z postele. Pokud tu možnost nenabízí škola, klub, tréninky, kamarádi a další vlivy mimo rodinu, je to v háji.

Takže nakonec je hlavním problémem sociální aspekt?

Dá se to tak říct. Chybějí kamarádi, kteří se mnou do toho jdou. A chybí to, že každý den někam jdu, jsem mimo dosah rodičů a sám zjišťuju, co mě baví a co nebaví. Navíc se při tom učím vycházet s lidmi okolo. Ve škole je třeba se každý den vypořádat i s lidmi, které nemám rád a s různými autoritami. Děti se tak přirozeně učí řešit věci, které se pak řeší v reálném životě. A děti, které nebudou vystavené těmto situacím, budou v důsledku frustrované. Náraz s realitou pak může být hrozný a bude to mít i další důsledky.

Teď jsou všichni v klidu, nikdo po nikom nic nechce, všichni jsou jenom sami se sebou a s lidmi, se kterými se chtějí stýkat nebo si s nimi volat. Jenže až se zase začne chodit do školy, bude to spousta frustrace a vzteku, i když nám to ty děti třeba nepovědí. A stres má mimo jiné neblahý vliv na imunitu, která bude po tom roce doma i tak dost narušená. Nikdo se nebude moct divit, když budou děti snadněji podléhat náporu nejrůznějších nemocí.

To se ale motáme v kruhu, protože zdraví a imunitu podporuje právě sport…

Přesně tak. A to vědí v severských zemích a všude kolem nás. Ministr tělovýchovy by měl řvát – děti, ráno vstaňte a běžte se aspoň proběhnout! Když teď nemůžete mimo hranice města, tak si dejte kilometr okolo baráku. Takhle by to mělo být. Místo toho se doporučuje sedět u tabletu a zkoumat nové aplikace.

Co tedy doporučit, aby se děti udržovaly fit?

Držet to v rámci rodiny. Dát si challenge a pravidelné tréninky, každý den. Jakmile se zlepší počasí, sednout na kolo. Proběhnout se, zacvičit si, zaposilovat si vlastní vahou. Dát si cíl, že udělám za dva měsíce tři sta shybů.

Dělat se toho dá dost, otázka je kde – a jak si to zpříjemnit, okořenit. Na jaře byl boom, všichni pořádali online tréninky, ale během roku se to vyčerpalo. Upřímně řečeno, nic moc nového se vymyslet nedá. Přesto by nebylo dobré rezignovat, a za dva roky litovat, že jsme kvůli koronaviru skončili třeba s hokejem. Nebo že jsme si přivodili zdravotní následky, které nás budou pronásledovat až do smrti.

Není možné se vzdát. I když je to nekonečné, a jakmile to chvilku vypadá dobře, vždycky to pak dostane ránu do vazu. Jeden večer se člověk naštve, jde spát, ale ráno musí vstát a znovu s tím něco dělat. Protože to jsou naše děti a ty před sebou ještě mají obrovský kus života. Přece se nebudeme donekonečna vymlouvat na koronavirus a říkat, že je kvůli němu celý život na houby!

Jak na to jdete u vás doma?

Dceři je čtrnáct a synovi sedmnáct, za normálních okolností hraje hokej. Teď děláme, co můžeme. Vymýšlíme blbosti, chodíme běhat, kopat si fotbal, hrajeme v domácích podmínkách tenis, cvičíme. Dáváme si motivační challenge, soutěžíme mezi sebou. Je potřeba dělat všechno, co se dá. Protože jiné možnosti ještě nějaký čas nebudou.

S jak velkými dětmi máte trenérskou zkušenost?

Momentálně jsem v Boleslavi u áčka, jezdím na tréninky, a jinak jsem měl na starosti dorostence, juniory a i nějaké starší a mladší žáky.

Kdybyste měl tu moc nastavit pravidla jinak, jaký režim byste v současné situaci navrhoval?

V případě hokeje si můžeme vzít inspiraci z jiných států a třeba stanovit počet žáků na zimáku podle kapacity a dispozic konkrétní arény. Dá se zapojit antigenní testování a zajistit, aby se na stadionu nepotkávalo moc lidí – jedna skupina dotrénuje, a když je venku, vystřídá ji druhá. To by šlo celkem snadno. Dalo by se přežít i bez zázemí, i když já myslím, že hygiena je pro imunitu stejně důležitá jako pohyb. Ale dalo by se zajistit třeba to, že do sprch půjdou najednou jen dva lidé.

To všechno by se dalo zařídit, kluby ty možnosti mají. Ať mi nikdo neříká, že by to nešlo dát pod kontrolu! A klidně bych pak sázel pokuty za to, kdyby to někdo nedodržoval.

Jenže tady rok – rok! – nikdo nevymyslel žádný systém, nikdo nepřišel s konstruktivními návrhy pro konkrétní sporty. Přitom možností je spousta. Navíc jsem přesvědčený, že kdybychom mohli sportovat, byli bychom mnohem spokojenější a víc v klidu. I dopady epidemie by byly nižší, protože by lidé byli méně vystresovaní, všichni bychom se cítili líp – i díky endorfinům ze sportu.

Michal Broš (45 let), bývalý hokejový útočník. Pochází z Olomouce, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi a začal hrát extraligu. Na klubové úrovni šestkrát vyhrál mistrovský titul: dvakrát ve Vsetíně, dvakrát se Spartou a dvakrát ve finském Kärpät Oulu, kde tři sezony působil. Dvakrát se zúčastnil mistrovství světa, v roce 2000 s českým týmem v ruském Petrohradu vybojoval titul mistra světa. Po ukončení aktivní kariéry začal trénovat, působil též jako sportovní manažer ve Spartě Praha. V současnosti je dovednostní kouč v Mladé Boleslavi, v týmu, s nímž v roce 2014 oslavil postup do extraligy a kde o rok později kariéru ukončil. Celkem odehrál v české a finské nevyšší soutěži přes 800 zápasů a vstřelil více než 250 gólů.